Přesunul se mezi nás a dveře, aby nám zabránil v úniku.
"Buďte v klidu a dopadne to pro všechny dobře" zasípal.
Úchyl se nepřibližoval, jen se uvelebil zády opřený o dveře.
V mžiku jsem obhlédnul kamrlík a hledal cestu úniku. Za námi bylo nevelké okno. Mohlo by se jím protáhnout dítě... no snad štíhlá holka.... Za pokus to stojí.
Pošeptal jsem Pájce, ať se připraví na únik oknem... "Na nic pak nečekej a utíkej k hlavnímu vchodu, musíš zalarmovat ty policajty". Z mne neznámého důvodu neodporovala a jen kývla.
Pomalu couvala k oknu, povedlo se jí jej otevřít. Závan čerstvého vzduchu probrala pana Úchyla, jak jsem jej v duchu pojmenoval a ten se bleskurychle zvedl se slovy: "To by nešl..." zbytek utichl v hlubokém syknutí. To asi díky násadě od mopu, kterou jsem mu vší silou vrazil do břicha.
"Utíkej!" volal jsem na Pájku opírajíc se o násadu mopu vší silou a vahou.

Byl to ten hledanej úchylák. Bůhví proč se schoval zrovna tady.

Nejdřív jsem si myslel, že se mi to zdá. Ten chlap vypadal jako výtvor noční můry, co si vzala dovolenou ve stokách.

Měl dlouhý, šedý kabát, který kdysi býval černý, ale teď vypadal, jako by v něm přežil požár i pohřeb. Vlasy měl slepené potem nebo tukem – těžko říct – a visely mu kolem obličeje jako ohořelé liány.
Jedno víčko mu cukalo, druhé skoro vůbec nemrkávalo. Zornice měl tak úzké, že připomínaly tečky propisky na zmačkaném papíře.

Když promluvil, jeho hlas skutečně zněl jako death metalový zpěv hadího boha – hluboký, syčivý, přitom rozvibrovaný, jakoby každé slovo musel vyplivnout přes vrstvu prachu a zubního kamene.
Jen stál, dýchal a z jeho pusy vycházel zápach po zkaženém mléku a kovu.

Položil jsem ukazovák na ty její našpulený rtíky a pak jsem pomalu sjel přes bradu a krk až mezi prsa.
Jasně jsem viděl, jak se jí zježili chloupky a začala rychle dýchat.
Podíval jsem se jí do očí, zornice měla roztažené, jako kdyby šla na operaci rohovky.
Říkám si: ta je ale rozjetá..
Chtěl jsem na ní vrhnout ale v ten moment mi došlo, že se nekouká na mě, ale někam za mě.

"Omlouvám se, že ruším" ozve se za mnou hlas, který zní jako když had zpívá death metal.

Najednou jako blesk z čistého nebe jsem zase dříve jednal, než myslel.
Popadl jsem Pájku za ruku a se slovy "pojď se ulejt" ji táhnul na opačnou stranu od davu houstnoucího u dveří ředitelny. Vůbec se nebránila a pořád s rozesmátým obličejem mne následoval.
Nevěděl jsem vlastně ani, co chci a kam ji táhnu, ale chtěl jsem s ní být chvilku o samotě.
Na druhém konci chodby byly prostory dílen "tam ne, tam může kdokoli vejít" vyvstalo mi na mysli. Odbočil jsem tedy naproti do údržbářského kamrlíku.
Zabouchl jsem za námi dveře a opřel Pájku o zeď. "Co teď bude, tygře?", zeptala se přerývavým hlasem. V okamžení jsem pevně sevřel její ramena a políbil ji. Krev se mi vařila vzrušením a její ruce mi okamžitě strhly triko.

Psovod prošel celou chodbou, cestou nechával psa očuchávat dveře a lidi co tam postávali až došel na konec chodby.
Tam se pes najednou otočil jako by zavětřil a s čumákem nahoru s vrátil k posledním dveřím.
Koukli jsme na sebe, jakože cože? a pes se rozstěkal.
To už Pájka jen stěží zadržovala smích. Koukám na ní jako blázen a pak šeptám:" co je?!"
"tam je ředitelna" odpoví a kašlem zakrývá smích.

Venku se déšť změnil v běsnící bouři, provazce vody bičovaly okna, blesk prořízl oblohu a ozářil nepřiřozeně vzteky zkřivenou tvář brutálního policajta.
Celá scéna měla nádech noir filmu.

Zkoprnělí chovanci se seřadili do jedné řady a poslušně diktovali své nacionále. Poslušně jsem vyblekotal i své datum narození, celé jméno a důvod umístění v tomto ústavu. Ten byl prostý, zmlátil jsem jednoho hajzla tak, že už se nikdy nepostaví.

Prošel jsem na chodbu vedoucí z jídelny, kde jsme čekali na další vývoj. Mezitím psovodi procházeli jednotlivé pokoje. Fred, můj spolubydlící se začal klepat: "Jestli najdou tu dobrotu schovanou v noze postele, jsem tu až do osmnácti!" Jeho strach byl doslova cítit. K pachu potu se přidal nepříjemný odér nervozitou způsobeného bzdění.

Psovod však vyšel z našeho pokoje a pokračoval dál. Že by to přecijen nebylo normální šťára a nehledali drogy, ale zmiňovaného trestance?

TICHO !
Ozve se jídelnou řmoucí hlas policisty s psovodem v zádech.
Teď prohledáme celou ubikaci a chci slyšet všechna jména zdejších osob obývajících tento ústav včetně personálu. Chci slyšet den, měsíc i rok narození každého z Vás !

Ticho by se dalo krájet, špendlík bys slyšet spadnou na zem..

Najednou vedle mě Milan zakašal.
V tu ránu k němu velitel přiběhl a srazil ho na zem.
"Má někdo z Vás zmrdů pocit, že si ze mě může dělat prdel?!"
Zařval
I pájce z druhé strany ustrnul úsměv na tváři a jen tak stála v pozoru.kdyby jen věděla jak moc mě vzrušuje. Naše Pavlínka. Kozy tak akorát do ruky. Ta krásná kulatá prdel. Ty její rty tak akorát na políbení.skoda jen, že ten náš blbej pasťák má rozdělené pokoje.

Pájka, která stojí vedle mě, se nadechne a s úsměvem říká: "Pan ředitel by měl bejt u sebe"
Po dvou vteřinách absolutního ticha vybuchne celá jídelna i s kuchařkama smíchem.

Čekáme v šedivé jídelně. Tedy kdysi byla bílá, ale leta výparů z mastných šlichet udělala své.
Klokot hovoru, výkřiků, smíchu a hlavně nadávek náhle utnul ostrý, nevídaně silný hlas vysokého muže v uniformě, který stál před výdejním okénkém.
"TICHO!"
"Poslouchejte vy malí grázlové! Opakovat to vážně nebudu. Je mi vlastně úplně jedno jestli tu některý z vás zařve nebo ne, ale jelikož je šéf hotový lidumil, budu vás varovat.
Ukázalo se, že v okolí zmizelo už dobře půltuctu lidí a všichni z nich byli naposledy viděni v okolí vašeho ústavu. Momentálně prohledáváme sklepy a hospodářské budovy. Máme podezření, že se tu schovává nějaký zvrácený úchyl... "

Nejraději bychom ale byli, kdyby nám do tohoto vězení někdo místo řízků vozil drogy. Piko, héro, benzáky nebo cokoliv, co by nám pomohlo přežít tuhle šikanu ze strany personálu zařízení. Nejlíp zadarmo. Dalo by se na tom slušně vydělat i prodejem přes plot. Klientelu bychom si zřídili, máme talent, jsme dobrý. Pasťák v nás dusí skrytý potenciál. Až odsud vypadneme, rozjedeme to ve velkým.

Je deštivá neděle, šedej hnus. Monotónní bušení deště oživí příjezd nečekané návštěvy. Policie. Tři auta. Spoustu nás přepadne nejistota co se bude dít, přeci jen nejsme svatý. Zjevně vystresovaná vychovatelka obchází pokoje a svolává nás do jídelny, máme hlad, ale raut se asi konat nebude. Slyšíme štěkot psa.

Většinou sedíme jen tak u okna a pozorujeme ty přijíždějící auta nafrněnejch pánů, co si jdou zkontrolovat toho svého smrada.
Kdyby tak věděli, že jim ty jejich smažený řízky hned na pokoji sebereme.
Někdy by taky mohli dovést cigára, nebo nějaký chlast, ale to by tady neprošlo.

Konečně neděle!
To je u nás v pasťáku návštěvní den.Teda ne,že by za mnou někdy někdo přijel,
ale za malejma smradama občas přijede nějaká tetička nebo sestřenka,a my jim pak
můžem sebrat bufet co nafasujou.

Navrhuji příběh uzavřít a začít nový.

Asi by býval rád utekl, ale jeho vlastní tělo ho selhalo.

V hlavě mi začne hrát písnička https://youtu.be/AIqG6Gnvm90?si=HihOs3iUUArkNKQc,
celý svět kolem mě se rázem zpomalí, sekám do Enrica vší silou hlava nehlava.
Už ... nikdy ... nás ... nebudeš ... pro-ná-sle-do-vat, ty ZMRDE!

jeho klasický úchylný černý upnutý kožený overal.
Wau efekt to má tedy dobrý i na mě a to fakt nejsem na chlapy.
Enrico mocně ladí se svým nejnovějším modelem Choppera.
Na zádech má plamenomet a na hlavě zcela průhlednou helmu vyrobenou z mě neznámého materiálu.

,,Haf haf hof uvrrrrrr!!!"

Ludvíkovo taťka se též konečně probouzí a překládá nám Puntíkovu řeč:
"Chlapi, Jano, musíte zapnout neviditelný režim, taklec se přece nikam nikdy nedostaneme!!!"

Enrico!
Jak nás mohl tak rychle najít? Bezpochyby je tak velkym zviřetem, že má mezi kámoši na fejsbůčku aj Donalda s Elónem. Sehnat ten správnej ID tracker našeho kybertraku pro něj muselo být tak snadný, jak přiletět obratem do Kbel speciálem, naložit plnej kufr pěkně nepěknými věcmi (negři s letlampama se budou stydět, až to vybalí) a po cestě se ješte stavit pro

,,Ludvíčku náš nejmilejší, id Dragon si pravděpodobně přeje už pár dní, aby mezi tebou a mnou vznikl romantický vztah. Co s tím uděláme?
Původně jsem měla za úkol jen získat implantát obsahující semeno džunglovníku, ale když o tom tak víc přemýšlím, říkám si, proč to nezkusit, vždyť žijem jen jednou. Kašlu na mou tajnou organizaci teď když tu mám tebe, tvého tatíka, kámoše Františka, co hledá své předky a geniálního asistenčního pejska Puntíka. Vydáme se společně hledat Františkovo zvláštní předky, co říkáš?
Horší ale bude fakt, že teď po nás půjde jak nasraný Enrico, tak organizace pro radikální výzkum udržitelného zemědělství, tedy můj v tuto chvíli už bývalý zaměstnavatel."

Ve vzduchu byl cítit ozon. Jako před bouřkou.

Hned jak to dořekl, Jana se na Ludvu šibalsky podívala a bylo vidět, že před ním není schopna skrýt své city. Vzduch v místnosti byl až skoro elektrizující..

"I já jsem trochu mázlej." - zvolal Ludvík.

,,Smazala jsem se." Řekla rázně a suše Jana.
,,Smazala jsem se, protože se mi nelíbila má poslední verze pokračování příběhu. Mazání historie nikdy nebylo snadnější než právě teď."

Což by vysvětlovalo i to zmatení s výkřikem "Jsem Tvůj otec". Ludvík měl na ruce nemocniční pásku se svým jménem, což Google brýle okamžitě přečetly.
Zatímco Ludva přerývavě oddychoval na úzkém lůžku a jeho "otec" zhroucený na druhém nejevil známky bdělosti, přisedla si ke mně Jana. Bezeslova jsem jí nabídnul vodku, vzala ji roztřesenou rukou a třemi mocnými loky do sebe dostala tak dvě deci.

Na parkovišti nasedáme do zářivě růžového Tesla karavanu s nápisem www.asistencnipsi.cz.
Karavan se samozřejmě umí řídit sám.
Jsou tam vestavěná 4 lůžka na spaní, sprcha, záchod a lednice plná jídla.

Uffff, oddychám si konečně a svalím se na pohodlný gauč ve spodním patře, otevírám vodku, kterou jsem našel v lednici a piju ji přímo z láhve.

Jak je vůbec možné že má ten pán, tedy pan František jak jsme se dozvěděli později, slepeckého psa, když nás vidí?
Aha, má speciální Google brýle nejnovějšího modelu spojené bluetooth s naslouchátkem, takže mu brýle de facto diktují co vidí.

Jana toho chlapa profesionálně propleskla. Mátožně se probere a hned chladně povidá,
“To sem rád, chlapi, že vás vidim.
Ljůdvo, jsem tvůj otec”.
S Luďanem na něj fascinovaně zíráme. Ten pán musel fakt dostat silnou ránu do hlavy, že valí takový nesmysly. I když, co když?
Jana neváhá, mocným chvatem naloží chlapa Luďovi na klín, já beru za vodítko jeho věrného pomocníka a zapřahám ho jako tažného koně. Ehmm, psa. Ve zmatku a tmě (záložní generátory ještě nenaskočily) má z nás stejně nejlepší ahnung, kudy kam. A už si to svištíme chodbami nemocnice k vytoužené svobodě.

...zoufalý štěkot, který se ozval z chodby vpravo mne zastavil. Hlasitě jsem zavolal na Janu, která se otočila a nechápavě na mne hleděla. To už jsem však utíkal i s Ludvíkem na vozíku chodbou ze které se štěkot ozýval. Na konci chodby byla ordinace, v ní ležel na zemi slepec v bezvědomí a u něj asistenční pes, který nás svým štěkotem přilákal. Nevěděl jsem co dělat dřív. Jana, která přiběhla vteřinku po mně, mne odstrčila a sklonila se nad ležícím mužem.

Úplně bych zapomněl zmínit, že se
často psychicky uklidňuji nekonečným výběrem nového pejska, kterého plánuji možná, opravdu jen možná na jaře.
Občas prolejzám webovky útulků, občas studuju charakteristiky jednotlivých nových a nových ras.
Za pár měsíců budu pravděpodobně moct pořádat kynologické přednášky.
To jen tak na okraj, ne že by mi to v této prekérní situaci jakkoliv pomohlo. I když možná ...

Ta chvilka tmy mi dala jasné prozření, co dělat. Z chodby jsem přivlekl vozík a pokusil se na něj Ludvu dostat. Jana, která viděla mé snažení mne odstrčila a zkušeným profesionálním pohybem Ludíka přesunula. Zabalila jej do deky a již ve dveřích na mne křikla - pojeďte za mnou!
Zabral jsem za madla vozíku a pospíchal za Janou, prodírající se mezi pacienty, lékaři i sestřičkami vyplašenými vodou stříkající ze zhášecího systému v mizerném světle nouzového osvětlení.