JARDABEREZA: Dobře jsi udělal. I já mám trochu škuby protože jsem za danou technologii jediný v týmu a začíná se tam děsně tlačit automatizace která nahrazuje jednodušší tasky. To zní fajn, ale v praxi to znamená, že většina mí práce jsou složité mozek zatěžující věci a já mám trochu obavu, že to je návod na katastrofu.

Jedno festovní vyhoření jsem zažil před pár lety. Dělali jsme software, který měl nahradit stárnoucí původní implementaci. Děsně se tlačilo na termíny, scope několikrát vyrostl tak, že jsem doslova musel kouzlit ale pokaždé jsme to nějak zvládli. Konec projektu byl vůbec výživný, narodilo se mi dítě, manželka se zhroutila, takže jsem se dva měsíce staral o novorozeně sám a do toho dělal na projektu který se pomalu finišoval. A měsíc před vydáním přišla firma, že projekt ruší. Že našli levnější alternativu a že teda zítra už nemusíme do práce. To co jsem potom zažil jsem ještě nezažil. Jako by mě někdo vystřelil z praku přivázaného na gumičce. Na jednu stranu šťastný, že ta zátěž je za mnou, ale na tu druhou jsem si připadal jako po gangbangu... totálně zneužitý. Tři měsíce jsem nemohl vidět klávesnici počítače. Normálně jsem byl neschopný práce. Pak jsem se dal dohromady a začal pomalu zase pracovat, ale od té doby to už není stejné. Od té doby mě už práce nebaví tak jako dřív. Pořád mám ten skeptický pohled na věc a držím si odstup. Programování mě baví, ale práce už je jen práce. Nic osobního.

LWEEK: Když jsi zmínil, že programuješ... nevím sice jaká je tvoje pozice, ale dnes jsem narazil na: https://www.youtube.com/watch?v=If90OuYRYeY

Já jsem jako také programátor cítil závazky v práci... tak jsem při 1:1 schůzce s CTO říkal, že to co dělám, nikdo ve firmě tomu nerozumí, zavisí na tom cca 600 lidí a nikdo nikdy nedělal code review a bylo by dobré předat znalosti. Dva/tři roky po sobě byla odpověď ve stylu... ok je to riziko, které akceptujeme a neřešili to... tak jsem pak bez výčitek šel jinam. Ptali se, kdyby mi nabídli tzv. "golden handcuffs" a jestli bych zůstal, ale odmítl jsem a šel pryč.

Jinak spousta firem se snaží zaměstnance zmanipulovat do toho, že "jsou přeci rodina"... a lidi dělají extra ústupky pro členy rodiny, že? Myslím, že je důležité se na to pořád dívat jako na práci... dokud nemám ve firmě podíl nebo hodně akcií, těžko se můžu považovat za součást "rodiny". Nemám rovné postavení jako vedení. :-D

JARDABEREZA: Stres nemusí být vidět. Zvláště pokud má člověk posunutý práh citlivosti. Když si člověk na chvíli zvykne na řekněme 200km v hodině, tak pak zpomalí na 100km v hodině vypadá jako když jede krokem. Jenže ono je potřeba ideálně úplně zastavit, což ale může být neproveditelné a také pocitově velmi nepříjemné. Problém je, že v chronické stresové zátěži se mozek naučí že stres je normální a tělo se tváří ve stresu i když ma něj už žádný stresový faktor nepůsobí. Je potřeba ho přepnout zpět do normálního režimu. A tady je velká otázka, jak na to? Nějaké poučky jsou, ale každý případ je asi individuální. Někdo odejde z práce a začne se potápět za chobotnicí se kterou se skamarádí. Někdo se rok toulá po světě. Asi taky záleží na síle a délce obtíží. Bylo by skvělé kdyby se dalo za měsíc změnit to co trvalo klidně dekády. Obecně vím, že to bývá alespoň na několik měsíců pokud člověk udělá intenzivní změnu ve svém životě směrem k duševní pohodě.

Apropo 6 versus 8 hodinový spánek. Důležité jsou cykly a biorytmus. Pravidelnost je prý klíč, ale také mentální hygiena. Pravidelnost se dá vycepovat, ale mentální hygiena se dělá těžko. Já jsem programátor, takže i když ten den přestanu pracovat, tak mám v hlavě pořád svou práci abych mohl druhý den bez problémů navázat. A pokud se mi něco nedaří nebo mě to zaujme, tak na to ani nedovedu přestat myslet.

LWEEK: Já jsem u sebe syndrom vyhoření ještě nepozoroval. Ale vždycky mě zajímala prevence. Poslední dobou u sebe pozoruji zhoršenou kvalitu spánku. Mozek mi tvrdí, že 5-6 hodin spánku stačí, ale kecá mi. Snažím se přihodit ještě další 2 hodiny a je to lepší. Ale i když mám 7-8h tak se často ráno nebudím úplně odpočatý. Trochu cítím dutiny kolem nosu a uší... jsem pak víc protivný a reaguji podrážděně, protože hlava chce víc odpočívat po práci.
Zkoušel jsem 2h před spaním blokovat přes speciální brýle modré světlo, abych měl na spaní víc vytvořeného melatoninu v těle. Asi trochu pomohlo. Zkoušel jsem si lehnout ze společné postele jinam na prostornější gauč nebo si hodit matraci na zem. To mi pomáhá k těm 6h spánku přihodit další dvě. Zkoušel jsem prášek na spaní a méně se budím, ale další den se necítím víc odpočatě, spíše naopak. No a pak vitamín D. Toho v česku nemá dost skoro nikdo a je tam řada pozitivních účinků. Zkoušel jsem vynechat alkohol i kofein.

Zatím jsem nenašel jednoduché řešení, které by to kompletně spravilo, ale částečně všechno z toho pomáhá.

Zjistil jsem, že mám o něco zvýšenou hladinu TSH (hormon stimulující štítnou žlázu) a to se spojuje s únavou. Ale doktoři nezjistili proč. Svádí to na stres, ale nejsem přesvědčený, že bych měl stres. Ale třeba se mýlím, zlepšilo se to, když jsem se nutil víc spát.

LWEEK: to ja tohle flakani beru jako nezbytnou cast dne, kterou si hlidam, abych si ji splnila. Je to dulezita "cinnost", kterou potrebujes.

LWEEK: To balancování mezi workoholismem a flákáním se, je těžké. Zvládnu asi obojí... spíš tíhnu k workoholismu... ikdyž někdo jiný by možná byl opačného názoru. Vlastně ani nevím jak to měřit/vyhodnotit. Dělám z domu na sebe, určuji si pracovní dobu. Míchám osobní čas s pracovním časem, práce je mým koníčkem (ale mám i jiné).

Můžeš se podívat na: https://casotvorba.cz/ Obecně se tam asi zaměřuje na to, že odpočatý člověk udělá stejnou práci dvakrát rychleji, takže to flákání se je důležitý prvek strategie. :-D

IOM_NUKSO: To je přesně to o čem mluvím. To kdy se změna dělá dost těžko. A naprosto chápu. Já si sice mohu dovolit si udělat oraz, ale já bych potřeboval tak půl roku až rok prázdnin. :P Každopádně je potřeba si hledat své úniky a orazy aby to nedošlo do stádia kdy se člověk nezvedne z postele. Sobě si snažím ordinovat nic nedělání. Třeba si zahrát hru, zkouknout film nebo seriál. Sice se cítím trochu provinile, ale pracuju na tom abych "flákání" bral víc jako praktickou věc a ne jako promarněný čas.

LWEEK: podobne jak psala Tilio. Nemam na vyber, nez disciplinovane pracovat,nevynechavat, musim davat pozor i na neschopenky, protoze tu nizsi vyplatu pak citim. Single mama dospeleho syna, ktery ma docela vazne potize ve fungovani. Jeho otec zcela nefunkcni osoba. Zustava to na mne. Vyhoreni proste pro mne neexistuje. Udrzeni prace je moje priorita n.1, protoze proste bez financi to nejde, vnimam to tak, ze nemam na vyber. Rada koukam na asijske serialy, kde zijou hodne pro praci, pomaha mi to.

To je na tom to asi nejhorší. Že to není ten typ problém u kdy člověk dostane nějaký návod a hotovo. Každý příběh vyhoření je individuální a někdy i dost komplexní. Mimo jiné existuje i autistické vyhoření, kdy člověk má problém zvládat to co jiní dávají levou zadní a až právě vyhoření je přivede k zjištění že mají autismus nebo jinou neurodivergentní poruchu.

Co by mě osobně docela zajímalo jsou zkušenosti a příběhy ostatních. Hlavně příběhy změn lidí s rodinami. Protože mi přijde, že právě rodina bývá kolikrát ten hlavní blokátor tolik tížené změny (mohu se mýlit).

TILIO: Na terapii se učíš se zdravě asertivně vymezit v kolektivu, aby tě sociální interakce neničily, ale naopak abys z nich mohla čerpat. Učíš se mít ráda, aby ses dala na první místo.
Učíš se dělat změny. Učíš se přepisovat starý nefunkční vzorce chování z dětští.
Trvalo mi to jenom 37 let a 11 a půl měsíce.
Z toho 7 let kompletně všech druhů terapie, fakt jsem dřela.
Jinak jsem vyhořela už tolikrát, že jsem to přestala počítat.

TBC: Na psychoterapie docházím roky. Samotná terapie ale není řešení. Je to spíš hledání nějaké cesty. Já jsem na začátku ani nevěděl co mi vlastně je. Jestli to je trauma, deprese nebo co. Až teprve postupným zkoumáním jsem došel k názoru, že mám syndrom vyhoření. Docela hezky ho popsali na ČT v seriálu "what the fact". Má to několik různých fází. Do té absolutní fáze jsem se nedostal, to bych asi věděl hned. Ale přiblížil jsem se tomu párkrát.

Problém je, že když už je toho fakt hodně, tak na chvilku couvnu. Odpočinu si a pak zase se vrhnu zpět na kopání. Z toho co jsem ale zjistil, je syndrom vyhoření mnohem komplexnější problém. Páchat v těle škody může i když to člověk necítí a má pocit, že je všechno skvělé. Je to z velké části styl života, ze kterého se špatně vystupuje někam pryč, protože člověk se rozhodl tak žít z nějakého důvodu.

U mě ten spouštěč byla traumatizující událost před 15ti lety. Kdy jsem dostal pocit, že mě lidi vnímají jako neschopného loosera a tak jsem postupným způsobem propadl workaholismu a snaze co nejrychleji kariérně růst. Fungoval jsem tak, že jsem celý rok pracoval a neměl jsem žádné dovolené. Ani jsem nechtěl. Víkendy jsem nesnášel protože jsem byl sám se svými myšlenkami a neměl jsem do čeho "vrtnout". Takže jsem si nabral hromadu různých bočních aktivit (třeba organizování dobročinných akcí), kterýma jsem zaplácával čas když jsem zrovna nedělal pracovní věci.

Podepisovalo se to na mě už tehdá. Sem tam jsem couvl a ubral. Nějak jsem balancoval. Pak přišla rodina a nečekané stresující události a najednou bum... mám hromadu psychosomatických zdravotních potíží a navíc mám periodicky problém vykonávat svou práci. Prostě se třeba za celý den neodhodlám udělat něco do práce. Prostě jako by mě nějaká neviditelná ruka nedovolila začít pracovat. Nejprve jsem myslel, že to je důsledek toho stresu a deprese, ale ono to je obráceně. Stres a deprese je důsledkem toho, že mám problém udržet pracovní tempo, který jsem si naordinoval.

Jak se vyhnout vyhoření? | What the Fact?
https://www.youtube.com/watch?v=bDWkXTtX4nQ

TILIO: Zasadni problem terapie je v tom, ze si musi pacient s terapeutem sednout. Tedy nejen sednout ke stolu, ale museji byt kompatibilni v rovine, kterou nelze nazvat jinak nez duchovni. S duchovnim rozmerem zivota ma Cesko problem jak svina.

Ja vim ze terapie neni blba rada a rozhodne je to vhodnej prvni krok, ale moje zkusenost teda je, ze to moc k nicemu neni. Jakoby, jak mi mluveni s nekym pomuze na to, ze (nadsazka) "nesnasim svoji praci, jenze ekonomicka realita je takova, ze tam musim dochazet; jinou praci (mysleno v jinym oboru) nesezenu, protoze duvody, zkousela jsem, nedopadlo; nemam cas na nic smysluplnyho, protoze sedim cely dny na prdeli pred PC; kazdej nade mnou se po mne vozi; unavuje me to tak, ze mam pokazdy celej vikend migreny; neziju, prezivam, ale hypoteka se sama nezaplati"? Ti pak nekdo rekne, ze to musis cely vnimat jinak nebo podobnej kec, a ty ho chces spis necim pretahnout.

JARDABEREZA: Z moji zkusenosti spis u starsich lidi. Ve svoji skupine (kolem 40) vidim spoustu lidi co svoje terapeuty maji a nic neobvykleho na rozhovorech s nimi nevidi. Prijde mi to super, mozna by bylo na svete lip kdyby lidi o generaci starsi taktez obcas vyuzili sluzeb profesionala namisto obvykle samolecby za pomoci alkoholu. K tomu doporuceni se pochopitelne pridavam, promluvit si s terapeutem by byla asi prvni vec co bych udelal.

TBC: první, co mě napadlo, profesionální pomoc.

Ahoj všem! Myslím, že trpím chronickou formou a že už roky balancuju na nějakém předposledním stupni vyhoření. Tzn, ještě jsem se nezhroutil, ale chronický stres se pěkně podepisuje na mém zdraví. Musím říct, že cítím co potřebuju ale nemohu si to dovolit. Mám náročnější rodinu, cítím závazky v práci která mě v posledních letech moc nebaví. Vím co bych chtěl, co bych chtěl dělat ale nedovedu si představit že bych si za tím šel. Respektive udělat to postupně, na to nemám sílu. A udělat to nárazově vypadá jako skočit z letadla bez padáku a doufat že se trefím do záchytné sítě.

Na úvod bych nalinkoval tenhle čerstvý článek z Akutálně.
Syndrom vyhoření není radno podceňovat, trpí jím každý pátý Čech - Aktuálně.cz
https://magazin.aktualne.cz/syndrom-vyhoreni-nemoc-moderni-doby-kterou-neni-radno-podcen/r~5a538752165711f080bfac1f6b220ee8/