HWLLFFRDD: myslím, že volný čas, který ti vznikne neschopností podávat každý den x hodin pracovního výkonu, úplně nechceš :) V dobách před biologickou léčbou jsem měla nějakých 10 dnů s migrénou za měsíc, k čemuž je potřeba připočíst si tak den po každém záchvatu na plné zotaveni. Teď je to sice lepší (3-4 dny a vzpamatovávám se jen asi půl dne) ale čekám mě vysazení léčby kvůli nežádoucím účinkům a je ve hvězdách, jak to bude odteď vypadat.
No, a ten čas mi nesežere migréna, úspěšně zvládne pohltit moje exekutivní dysfunkce :D ergo se bavíme spíš o různých přístrojích, čtečce v posteli před usnutím atd.

ECLECTICA:

FRENNET: ahoj! U mě interpersonální vztahy uspokojivé (doufejme, že to tak zůstane). Za to se ale intenzivně zaobírám scénáři typu "částečně se relokuju do zahraničí", "založím si firmu na concierge", "vykašlu se na všechno a půjdu vypomáhat do terapeutické zahrady".
U spousty nápadů na trávení volného času ("přečtu všechny švédské detektivky" nebo "zkouknu všechny přednášky od Sapolského") si vzápětí pomyslím, že by to možná bylo fajn, ale co z toho?

No to je ale vtipne forum! S dovolenim se pridam nebot mne asi jedno z toho postihuje:
Kolegyne: “Aaaa tak Frennet mela aspon chvilku vybornou naladu a pak prisel Jarda….”
Tloustnu, vetsinou mne nic nesere, ale pak najednou i to blbe steblo travy.
Muz mne nasral tak, ze jsem odesla, nechtejic si s snim kazit ten kousek zivota co mi zbyva, nez se necham dobrovolne zavrit do senior hausu.
Mou oblibenou skupinou na povidani jsou cili seniori.
Chci zas do vysokych hor…..

Iluzí výjimečnosti (v pozitivním slova smyslu) jsem nikdy netrpěla. Těsně před čtyřicítkou jsem nahlédla, že jsem sice relativně inteligentní a oduševnělá, ale celkové skóre mi velmi úspěšné shazuje ADHD (a dost možná i AuDHD). Následovalo pár relativně úspěšných let, které vyústily do již popsaného stavu.

S tím, že nejsem nic extra, jsem smířená. Zářnou budoucnost a extrémně zajímavý život, který by se stal námětem biografického zpracování, nečekám (a vzhledem k tomu, že největší zájem vzbuzují pohnuté osudy, si jakoukoli formu slávy raději nechám ujít). Jde o to, co skvěle vystihla Quanti: pojmout tu polovinu za zenitem nějak důstojně. Aby se člověk na smrtelné posteli neužíral výčitkami toho či onoho druhu.

VANEK: Tak nějak; kolem 25 přišlo zjištění, že žádné zázračné dítě nejsem. Pak to děti hodily trochu někam jinam a teď se rozkoukávám, jak tu druhou půlku života pojmout nějak důstojně.

(Technicky sem ještě nepatřím, "teprv" 43, ale můžu se myslím už schovat pod tu perimenopauzu...)

ECLECTICA: Já jsem od (nejvýš) 25 měl akorát impostor syndrom, potažmo jistotu, že kariérně nikdy díru do světa neudělám, takže ten střední věk přece jen přidal něco nového.

(Pokračování příště, internet mi sežral soustředění.)

Krize stredniho veku ve 45-55? Proc mam pocit, ze to zaclo v 25? :D

Já se uklidňuju touhle hláškou: "Většinu věcí v životě stejně nestihnete. Nejdůležitější je si to nevyčítat."

VANEK: já si aktuálně nejsem jistá, na jaké hromady má smysl to zrnko vůbec přidávat.

V práci jsem určitě dosáhla svého maxima. Pracovala jsem na pravdu hezkých a smysluplných kampaních, pro naprosté špičky ve svém oboru. Jenže co s tím, když 1. lidé jsou blbé a můžeš jim něco vtloukat do hlavy tisíckrát a oni na to stejně budou kašlat a 2. to, co já patlám dvě hodiny, vyplivne AI za dvě minuty. Sice v mizerné kvalitě a s chybami, takže je nutné to přepracovávat, ale náklady to sníží, a o to tu jde. (A konec konců, veřejnosti je úroveň textu obvykle taky šumák). Moje schopnost psát, přicházet s nápady etc. je najednou vlastně k ničemu, protože mě zastane stroj.

Co se týká nějakých prožitků (knihy a další), připadám si do velké míry přesycená. Obsahu je strašně moc a jen hledání něčeho vysoce vynikajícího nad průměr člověku zabere spoustu času. Toho času, jehož ubývání člověk pociťuje stále palčivěji a cítí stále větší potřebu s ním podle toho nakládat. Což - aspoň ve mně - vzbuzuje paniku a strach z toho, že za deset, dvacet let (dožuju-li se toho) budu opět přemítat, jestli jsem se třeba nevydala blbým směrem.

Jako útěcha u mě vždycky fungovala nějaká vize toho, co by mohlo být. Viděno zpětně, je to úplně blbý coping mechanismus, protože logicky člověk dojde do bodu, kdy už toho před ním mnoho není. (A nejsem si jistá, jestli žít minulostí negeneruje zase jiný typ pastí.)

ECLECTICA: Blbě.

A taky zvědomováním, jak je mi vlastně všechno čím dál víc jedno (a jsem vlastně někdo úplně jiný, než jsem býval); svět hoří, tak k čemu díry.

Ale pořád jsem se ještě úplně nevzdal naděje, že v některých věcech můžu aspoň zanechat tečku, nebo přidat zrnko písku na hromadu.

Možná doporučená literatura:
Čtyři tisíce týdnů - Jan Melvil Publishing
https://www.melvil.cz/kniha-ctyri-tisice-tydnu/

(TLDR člověk si strašně lže; "udělám to / začnu s tím po prázdninách" znamená nikdy. Je třeba začít hned, a strašně osekávat všechny boční a rozptylující věci.)

Tak vyrovnavam, vyrovnavam. Po skoro dvaceti letech dramatickeho zivota v emigraci se mi konecne naskytla nadeje na ten vysneny nudny zivot. Priklepli mi praci, ktera se obvykle dava lidem na doziti, asi si zacnu nosit do prace knihu.

Co se tyce upadku, prekvapive me to zklidnilo. Pred par lety jsem prestal pit a ani po opakovanych pokusech se mi nepodarilo znovu zacit. Zda se, ze ten mladistvy pud sebezniceni me skoro opustil, takze uz dokazu drzet jistou pravidelnost ve spani a castecne i v jidle. Konecne jsem nastudoval vitaminy a mineraly, vsimam si trochu vic toho, co me konkretne boli.

Upadek mentalni samozrejme pozoruju. Strasliva tiha vedeni uz neni tak strasliva, ona opravdu existuje moznost delat si poznamky a taky se k nim vracet. A sefove uz se naucili mi davat instrukce napsane na kousku papiru primerene velikosti. Protoze mluvene slovo je samozrejme kulisa, ktera v pameti neulpi ani na par vterin, to snad kazdy vi.

Izrael a Palestinu si nechte na jinam, prosím.

Mě zajímá, jak se vyrovnáváte s prvními známkami tělesného a mentálního úpadku a faktem, že to nejlepší už zřejmě máte za sebou (a žádnou díru do světa neuděláte).