EKG: Hele já nejsem žádnej natalista, ba naopak, napsal jsem o tom řadu textů (jeden), ale v čem je jakýkoli rozhodnutí typu "kdo nic nedělá, nic nezkazí" závazkem? :))

LUSINDA: vono je v tomhle věku dětí reálně spousta času, kterej je takovej "skoro využitelnej", ale ne uplně, což je lehce frustrující
pak teda taky záleží na náročnosti těch dětí, některý lidi na to maj štěstí (my ne)

Tak já se přidám, zatím na sobě krizi nepociťuji. Jen žena se obává s čím pak přijdu. Je mi 37, 3 děti, auta, motorky i zbraně už frčím delší dobu, takže toho se neděsí. Milenka mě neláká, mám doma 3 dcery a ženu, to si spíš najdu chlapa. V práci jsem spokojenej, koníčků mám dost. Doufám tedy, že mi nepřepne, protože zatím jsem takhle spokojenej 😅

EKG: Mám děti 2/5/7, nemám chvíli klidu

HWLLFFRDD: myslím, že volný čas, který ti vznikne neschopností podávat každý den x hodin pracovního výkonu, úplně nechceš :) V dobách před biologickou léčbou jsem měla nějakých 10 dnů s migrénou za měsíc, k čemuž je potřeba připočíst si tak den po každém záchvatu na plné zotaveni. Teď je to sice lepší (3-4 dny a vzpamatovávám se jen asi půl dne) ale čekám mě vysazení léčby kvůli nežádoucím účinkům a je ve hvězdách, jak to bude odteď vypadat.
No, a ten čas mi nesežere migréna, úspěšně zvládne pohltit moje exekutivní dysfunkce :D ergo se bavíme spíš o různých přístrojích, čtečce v posteli před usnutím atd.

ECLECTICA:

FRENNET: ahoj! U mě interpersonální vztahy uspokojivé (doufejme, že to tak zůstane). Za to se ale intenzivně zaobírám scénáři typu "částečně se relokuju do zahraničí", "založím si firmu na concierge", "vykašlu se na všechno a půjdu vypomáhat do terapeutické zahrady".
U spousty nápadů na trávení volného času ("přečtu všechny švédské detektivky" nebo "zkouknu všechny přednášky od Sapolského") si vzápětí pomyslím, že by to možná bylo fajn, ale co z toho?

No to je ale vtipne forum! S dovolenim se pridam nebot mne asi jedno z toho postihuje:
Kolegyne: “Aaaa tak Frennet mela aspon chvilku vybornou naladu a pak prisel Jarda….”
Tloustnu, vetsinou mne nic nesere, ale pak najednou i to blbe steblo travy.
Muz mne nasral tak, ze jsem odesla, nechtejic si s snim kazit ten kousek zivota co mi zbyva, nez se necham dobrovolne zavrit do senior hausu.
Mou oblibenou skupinou na povidani jsou cili seniori.
Chci zas do vysokych hor…..

Iluzí výjimečnosti (v pozitivním slova smyslu) jsem nikdy netrpěla. Těsně před čtyřicítkou jsem nahlédla, že jsem sice relativně inteligentní a oduševnělá, ale celkové skóre mi velmi úspěšné shazuje ADHD (a dost možná i AuDHD). Následovalo pár relativně úspěšných let, které vyústily do již popsaného stavu.

S tím, že nejsem nic extra, jsem smířená. Zářnou budoucnost a extrémně zajímavý život, který by se stal námětem biografického zpracování, nečekám (a vzhledem k tomu, že největší zájem vzbuzují pohnuté osudy, si jakoukoli formu slávy raději nechám ujít). Jde o to, co skvěle vystihla Quanti: pojmout tu polovinu za zenitem nějak důstojně. Aby se člověk na smrtelné posteli neužíral výčitkami toho či onoho druhu.

VANEK: Tak nějak; kolem 25 přišlo zjištění, že žádné zázračné dítě nejsem. Pak to děti hodily trochu někam jinam a teď se rozkoukávám, jak tu druhou půlku života pojmout nějak důstojně.

(Technicky sem ještě nepatřím, "teprv" 43, ale můžu se myslím už schovat pod tu perimenopauzu...)

ECLECTICA: Já jsem od (nejvýš) 25 měl akorát impostor syndrom, potažmo jistotu, že kariérně nikdy díru do světa neudělám, takže ten střední věk přece jen přidal něco nového.

(Pokračování příště, internet mi sežral soustředění.)

Krize stredniho veku ve 45-55? Proc mam pocit, ze to zaclo v 25? :D

Já se uklidňuju touhle hláškou: "Většinu věcí v životě stejně nestihnete. Nejdůležitější je si to nevyčítat."