Tak matně tuším, že tohle auditko nevzniklo za tím účelem, aby tu někdo hejtoval děti a rodičovství ?

EKG: mas pravdu, ze na par let ten zivot prestane byt o tobe, ale neni pravda, ze je to navzdy, to ani nahodou.

EKG: no, je rozhodně lepší, aby lidi, co to vnímají takhle, radši děti neměli. Ale je fakt, že pozoruju, že si víc cení času, který mohou strávit bez dětí, pokud mají jistotu, že jsou v dobrých rukou, v bezpečí.

V tomhle ohledu může být starší rodič psychologicky zralejší, protože určitě nebude mít pocit, že o něco v životě přišel a nebude tu životní zkušenost vnímat tak patologicky, jak to popisuješ. Já takovýhle pocit z toho, že bych se stal rodičem, měl někdy v 25ti letech, ale kdykoliv po 30tce už fakt ne a podobně to pozoruju i u svých známých, co děti maj.

NEI: tohle bych případně radši asi řešil v jiným klubu, i když mi to velice zajímá. (Asi to chceme uzavřít oba, koukám...)

XCHAOS: To není tak úplně pravda.
Můj dávný ex psychiatr mi třeba po sedmi letech předepisování minimální dávky najednou vysadil Rivotril a odsrala jsem to v zaměstnání.
Asi tři měsíce jsem sotva vylezla z bytu a pak chodila na stacionář, kde jsem nedokázala mluvit.
Můj poslední bývalý příčetný a moc hodný, ochotný a milý psychiatr ve Fokusu Tábor se mnou léky postupně snižoval.
Moje stávající psychiatrička Anna Petříková je zatím IMHO nejvíc inteligentní a kouká na psychickou nemoc komplexně, mám jí moc ráda a věřím jí. Díky bohu za poslední dva psychiatry, ten letenský je fakt kripl.

Ráda bych téma tímto už uzavřela. Nemám teď sílu na to mě dál probírat.

Pište dál cokoliv, co chcete, ale prosím dočasně nereaguje na můj konkrétní problém.

Moc děkuji za pochopení.

NEI: Můžeš to případně zkusit probrat i s klinickým farmakologem, třeba by našel nějaké řešení.

NEI: eh, no takhle hezky poeticky řečeno je to krásné, ale já nejsem básník, ale spíš tak trochu systémový analytik, nebo jak to říct. Pokud lidé mají třeba poruchy spánku, tak je možné, že za to může světelný smog, všudypřítomný (a jeho dlouhodobé působení - ne, že se člověk jednou vyspí někde za roleto). Podvědomé vnímání hluků města, atd. Nemusí to znamenat, že má nějak geneticky špatnou nervovou soustavu a musí kvůli tomu žrát doživotně prášky - může to znamenat, že tahle civilizace je naprd, ale my neumíme žít mimo ní (protože jsme sociální tvorové a tak). Nevinil bych konkrétní "jiné" :-)

XCHAOS: Zastávám stejný názor na to že my všichni ať už psychicky nemocní, či zkrátka "jen" hypercitliví lidé jsme tady špatně v době, kapitalismu a společnosti, která tlačí na výkon a měla by se jít léčit místo nás.
My pak užíváme více či méně pilulek, abychom tady mohli fungovat a přežívat bez většího trápení se.

Co se týče genetické zátěže, tam je to trochu složitější a nikdo z nás tady není na tohle odborník.

Asi se opakuju... ale proč proboha všichni viníte "genetiku" a ne to, že máte úplně v pohodě geny, ale určené do jiného prostředí... environmentálního, civilizačního, kulturního, sociálního... než je naše současná civilizace?

Já nejsem v některých ohledech případech příznivcem takovéhoto alibismu, kdy je člověk čistě jen produktem okolností a za žádná svoje rozhodnutí vlastně nemůže, apod. V každodenních záležitostech je docela dobré umět rozlišit příčinu a následek: "tohle se mi děje, protože...". Vždy jde ovlivnit aspoň něco, ovšem nejde ovlivnit, jaký pocit z toho člověk bude mít... jestli pocítí stres, nebo tak. V těch velkých záležitostech, dlouhodobých, prostě nemusí být dobré nechat se zatlačit do škatulky "geneticky handicapovaného". Dobře, nemluvím o fakt prokazatelných genetických indispozicích, ale obecně o té psychice.

Proč bychom nemohli být v obecné rovině my "dobře", ale civilizace/společnost/kultura "špatně"?

NEI: A tu práci s dětma chválím ! Tam se určitě lze realizovat a najít v tom určitou saturaci

Ono s tema adopcema to je taky vselijaky. Ale v zasade v kazdym pripade dostanes uz odlozeny, tzn. traumatizovany dite s kdovijakym pozadim.

Jedna moje teta+stryc nemohli mit deti a tak adoptovali holku a kluka. Dali jim vsechno jako vlastnim.

Sestrenice je dcera nake studentky. Ona sama se jen vyucila, sama mela brzy 2 dcery a partner je nakonec opusitl. U jedne z dcer nejak zrejme naskocily geny od babicky, protoze se strasne dobre uci, same jednicky, studuje ted na VS. Ale druha dcera uplny prusvih, odmitala chodit do skoly, totalne zavisla a fixovana na mamu. Dodnes nevime, co ji vlastne je... uz je dospela a pracuje (jedine s mamou) v obchode.

Noa bratranec (nevim o jeho pravych rodicich nic) v dospivani drogy, vselijaky prusery, nikdy se neusadil (46), zije sam se psem, chvilema ve Spanelsku, ...

Ono tu genetiku clovek proste uplne neobejde no... ani sebelepsi vychovou

My teda v rodine zadnou psychickou ani fyzickou zatez nemame. Ja jsem prvni citlivej labil - a i tohle je pro me od urcity doby stopka k tomu mit dite.
Nastesti jsem po nem nikdy vyrazne netouzila... i kdyz jsem si nekdy predstavovala, jaky by bylo ho mit, kdyby.... ale to "kdyby" proste nenastalo.
Asi kdybych stihla mit kvalitni, dlouhodobej a pevnej vztah dokud jsem byla mladsi a vic v pohode, tak bych zrejme dite mela...ale po 40-tce je to fakt uz pase. Ani bych na to uz nemela kapacitu.

Tak doufam, ze me to pozdeji nedozene :)
V tomhle ale taky dost dobre fungujou ruzny matersky kluby tady na Nyxu - vcelku spolehliva antikoncepce :D

Je husty sledovat, jak treba jeden muj davny ex se pak dal dohromady se zenou s depresema, co se opakovane pokusila o sebevrazdu a ted maji 2 hodne problemove syny, jeden s Aspergerem a vyvojovou dysfazii, dalsi s ADHD a kdovi co se u nich jeste objevi...
A to je proste skoro u kazdyho neco... nemocny / naruseny deti, obrovsky stres, vycerpane vztahy i nervy, atd.