ISCH: mno, "nepovažuju množení se za smysl existence" je výrok, který není v rozporu s tím mým... život je trochu víc, než existence, tzn. lidi, kteří s rozhodli do toho jít, tím nějak asi dali najevo, že chtějí "žít" - nejen "existovat".
Na druhou stranu, asi vím o někom (jeden muž), kdo v dětství taky vypomáhal s výchovou mladších sourozenců a nějak se díky tomu rozhodl, že to znovu nechce. Takže tohle je zajímavý faktor.
Chápu, že pro ženy je to složité a můžou kromě vlastních pocitů čelit nějakému názoru společnosti, a poslední, co by chtěl, je zapojovat se do toho populisticky-fašistického proudu, který hrozí depopulací (nesmysl - země je přelidněná, minimálně při to tomhle životním stylu čerpáme příliš zdrojů) a víceméně chce ženy nějak donutit mít děti. To by bylo to poslední, co by životu dalo smysl - to by mu ho naopak sebralo, to je fakt nesmysl.
Obecně ale pozoruju, že stárnoucí populace je pěkný nesmysl a děti potřebujeme minimálně psychologicky, aby ve společnosti byl faktor, který má energii a chuť něco dělat, něco poznávat, apod. Dospělý člověk si sám na dítě nemůže hrát celý život. Ale protože společnost má tendenci tak nějak "průměrovat" chování, tak zatímco před 30 lety v době, kdy generace husákovského baby boomu začínala dospívat, se vlastně starší trochu "vezli" na té vlně mladých a společnost jako celek se cítila mladá, jak na věku nezáleží, apod. tak dnes mi přijde pozorováním mladých, kterých je v absolutních číslech málo, že oni vlastně tak nějak i napodobují chování těch starších... protože to těžiště "normálnosti" se vlastně posunulo k daleko staršímu průměru, vlastně společnost svým stárnutím vlečeme s sebou a tak.
Tedy, aniž bych chtěl kohokoliv soudit a manipulovat, apod. - lidská opičí tlupa, ať už ji na dvojice, rodiny, rody, apod. rozškatulkujeme jakkoliv, je dělaná na nějaké soužití dětí s dospělými, je to něco, na co je nastaveno naše vědomí, nervová soustava, apod. Dobře, část populace se tomu vždycky tak nějak vyhýbala, třeba v obdobích, kdy bylo fakt velké riziko, že rodinu nepůjde zajistit (na nevědomé úrovni podle mě všichni prožíváme, že tohle je taková doba).
Co mi přijde extra zvláštní je, že lidi měli děti i v době, kdy to znamenalo třeba 10% šanci, že matka, dítě nebo oba dva při porodu zemřou. To muselo být psychologicky naprosto šílené... taky ale to v té době nebylo extra plánované, často. Dnes je velká šance, že vše dopadne dobře, ale obecně lidí ochotných do toho jít je daleko méně. Tohle je přece strašně zvláštní.
Jako třeba u mě je asi jasné, že "mít rodinu" znamená především podřídit se konvencích společnosti do nějaké míry, které jsem nebyl schopen. (samozřejmě, zdánlivě v zájmu materiálního prospěchu partnerky a celé rodiny, ale ono nejde jen o to materiální zajištění ale celkově o ... no prostě, pojmenovat to nedokážu, ale jde o určitý pocit "jistoty teritoria pro rodinu", nebo jak to říct. A lidi to simulují různými hrami, že mají auto, byt na hypotéku místo nájmu apod.... prostě podmínkou pro to mít děti je u muže to, že je garantem sociálního statusu rodiny. Pokud není, je odložen)
Podle mě je tady spousta nebiologických, podvědomých mechanismů pro to, jestli se někdo rozhodne nebo nerozhodne mít děti, nejen ženy, ale i ti muži, jestli to dokáží vykomunikovat (častěji to třeba ani vůbec vědomě nechtějí a nepřemýšlejí o tom). Minimálně z úhlu pohledu, kdo v tomhle selhal, můžu o tomhle nějak spekulovat...