https://thoughtcatalog.com/abby-rosmarin/2013/12/to-the-women-who-choose-not-to-have-kids/

To the women who choose not to have kids, I have one thing to say: thank you.

You probably don’t hear it enough. In fact, you probably don’t hear it at all. What you do hear is an array of pro-childbearing responses, such as, “You’ll change your mind someday,” or, “Doesn’t your mother want grandkids?” or, “You’ll never find a husband if you never want to have kids.”

All things considered, “thank you” is probably on the opposite end of what you hear.

Přidám sem pohled, který tu ještě nezazněl a to je vliv dětí na zdraví matky.
Já děti nikdy nechtěla a vždy jsem si tím byla jistá, takže žádné důvody jsem hledat nemusela. Ale občas si nad tím přemýšlím a co vnímám jako hodně důležitý aspekt při případném rozhodování, jestli ano nebo ne, jsou dlouhodobé zdravotní následky těhotenství a porodu. Čím jsem starší, tím mají ženy v mém okolí větší tendence se mi svěřovat (a taky přibývá těch, co si tím prošly) a celkem mě děsí, kolik z nich zůstane nějakým způsobem poznamenaných. A teď nemyslím "kosmetické" záležitosti jako kila navíc a vytahaná kůže. I když ty beru taky jako relevantní důvod. Ale takové věci jako špatně srostlé jizvy, které bolí ještě po desítkách let, zlikvidované pánevní dno a s tím související inkontinence, prolapsy, zhoršení chronických nemocí, objevení nových nemocí a samozřejmě vliv na psychiku a psychiatrická onemocnění.
Když dítě někdo moc chce, tak je mi jasné, že tohle třeba nebude vůbec řešit a připouštět si. Mě to přijde hrozné. Třeba porodíš v 25 letech a po zbytek života jsi inkontinentní bolavá troska a doktoři ti říkají "Ale pani, co byste chtěla? Buďte ráda, že máte děti a tohle neřešte". A chlap si stěžuje, že už to v posteli není, co bejvalo a najde si jinou mladší a neopotřebovanou, protože na jeho tělo a život pořízení dětí žádný vliv nemělo.

Čímž se dostávám k další věci, která mě na tom celém dost štve a to je ta obrovská genderová nerovnost. Všechno je jen na ženě, ta si to musí celé přetrpět. A ne jen těhotenství a porod, ale veškerou péči a zodpovědnost. Muž se může starat, ale nemusí. Ve svém okolí bych ty muže, kteří se skutečně starají o své děti spočítala na prstech jedné ruky. Většina se tváří jak otcové roku, ale skutek utek. Ano, jsou i ženy, které opustily svoje děti, ale těch není moc. Zato znám hodně případů, kdy muž před porodem sliboval, jak se v péči budou střídat 50:50 a když viděl na vlastní oči, co to obnáší, tak vycouval. A není to jen o té péči. Ale ten vliv na pracovní uplatnění (schválně nepíšu kariéru) taky není zanedbatelný. Na mužovy výdělky nemají děti prakticky žádný vliv, zato ženy po mateřské to mají prostě výrazně horší.
Kdyby se mě třeba partner snažil přemluvit, ať změním názor a aspoň jedno si pořídíme, tak tohle by třeba pro mě byly docela zásadní argumenty.

IOM_NUKSO: Takoveho znam taky. Opravdu chytrej a rozumnej chlapec, chodili spolu 10let a pochopil, ze ona chce svatbu a dite. On na deti nikdy nebyl, ale tak nejak strizlive naznal, ze tohle po nem bude chtit kazda a tak si radeji necha tu, se kterou si rozumi.
A byla svatba.
Narodil se syn a ji preskocilo. Pro srovnani: pred tehotenstvim s nima hrat hry, tos musela pocitat karty, pamatovat si poradi, protoze vsichni to umeli a zurive kombinovali. Po porodu z ni je fajnova ezopica.
Jemu se potvrdilo, ze dite je takovy zvlastni tvor, ktery nebyl urcen pro nej.
No rozvedli se kdyz diteti nebyly ani dva roky. Kupodivu bez nejake valky. Otec se o dite stara, co mu sily staci. Sice ho nechtel, ale kdyz uz tu je, tak fakt padluje.
Takze nakonec asi dobry.

IOM_NUKSO: Tobě by bylo dobré s někým, kdo by nechtěl děti když ty chceš? Nebo naopak, když děti nechceš a on by ti je vnucoval? Některý věci jsou teda za mě no go, ale my jsme tohle měli vyřešený od začátku

IOM_NUKSO: Tak mým vstevnikum není 20, a troufám si tvrdit,že ve 40 už člověk snad ví co v životě chce... A děti jsou záležitost, kde podle mě jen tak někoho neukecas k opačnýmu názoru... Nebo ukecas a bude z toho mrzeni

CORNELA: kdyz je jim jinak dejmetomu spolu dobre, tak partner zas neni ponozka, tak odkladaji, doufaji, ze ten druhy si to rozmysli nebo v tomhle si ani sam clovek nemusi byt stopro jisty, muze mit obavy a taky muze mit obavy, zda najde nekoho lepsiho.

EKG: Děkuji.



A dámy, neberte některé tyhle extrémní názory jiných lidí tak citlivě, ale s velkou rezervou.

Pořád se kloním k tomu že různorodost může diskuzi obohatit.

Ačkoliv když se dostaneme do bodu, kdy bude muset deset lidí vysvětlovat jednomu člověku několik dní, že pud k rození dětí se nerovná pudu zabíjení lidí, přidám nejspíš nějaké nové pravidlo ...

VERSONNENHEIT: Roky jsem nevěděla, nicméně v mým okolí se s tím celkem setkávám - jeden dítě chce, druhej ne a jsou spolu a přemlouvaj se tam a zpátky a překvapivě to skončí, protože je to tak zásadní věc, že přes to nejede vlak

NEI: je jedno jak dlouho se znáte, určitý věci stran nekompatibility vylezou právě až během toho soužití...
Tak snad vám ten rozchod to přátelství nezničí...

VERSONNENHEIT: My se s mužem známe dohromady 15 let, protože jsme poměrně dobří byli kamarádi, ale intenzivní vztah a spolubydlení je teď rok a kousek.

CORNELA: tak ono to obvykle nějakou dobu trvá, než se ty negativní věci projeví a z vlastní zkušenosti vím, že dva až tři roky žádná doba. Tuším že NEI psala, že v tom vztahu je dva roky.

CORNELA: My se tak nějak právě asi rozcházíme a navíc už asi nemám sílu hledat father material a budu crazy dog lady.

EKG: Nechci tě urazit, ale vážně se teď rozhoduji ti dát RO než se dostaneš do nějaké psychiatrické péče.
Jsi ok? Nepotřebuješ nějak pomoct?
Na CKI v Bohnicích jsou nonstop, taky jsem tam dneska zvažovala jet.


Jinak u mě se téma aktualizuje tím, že sice mám moc ráda svého muže a bylo nám spolu fajn, ale opět to není "father material".
Nechci rozepisovat proč ne.

No a už zase vyhlížím pejsky ke koupi či adopci.