MAR_TINA: Když vezmu v potaz vlastní zkušenost, mně moje rodičování s mámou docela sblížilo. Uvědomila jsem si, kolik péče mi musela dát a že na mě první dva roky byla sama bez něčí pomoci. O chvíli později mi pak otevřelo staré rány, kdy jsem si skrz svoje dítě uvědomila, že mě v jednom roce předala na rok do péče prarodičů. Každopádně si myslím, že k pořízení si mimíska namísto terapie tady nikdo nenabádá, i když to terapeutický být může (a nemusí). Je to spíš aspekt, který málokoho napadne, narozdíl od obav ze všeho možného

ZELENY_CAJ: pokud člověk potřebuje terapii, měl by jít na terapii. A ne zkoušet, jestli by to třeba nevyřešil mimísek.

ZELENY_CAJ: to se neda rict, ze by deti pomohly v tomhle pripade k lepsimu zivotu. Naopak to muze otevrit rany, ktere si neuvedomovali. Jako presne v momentech, kdy tu tu pro sve dite jsi, ale az v ten moment ti dojde v kolika momentech ti chybeli tvoji rodice. Pokud je clovek emocne lehce zranitelny, tak dite sice muze dodat spostu pozitivity, ale stejne tak nejake zrcadlo, nebo taky neuveritelne ublizit - treba v puberte. Ono to chce stat nohama na zemi a nemyslet si, ze s ditetem je vse slunickove.
Navic, mne se nenarodilo uplne zdrave dite a prvni tri roky temer kazdy tyden v nemocnici, bylo pro me asi nejtezsi obdobi v zivote.
A o poporodnich depresich ani nemluvim. Ty jsem sice nezazila, ale ne kazdy je zvladne prekonat.
Kazdopadne ja rikam, ze dulezite je, dite racionalne chtit, zbytek mu pak zvladnes poskytnout, protoze proste chces. Neplrizivala bych si dite v dojmu, ze mi pomuze k lepsimu zivotu. To mi prijde stejna hloupost, jako hledat si partnera, abych se mela lip.

VELADA:
1. přijde mi to moc dlouhý na to aby všichni dokoukali do konce
2. i když neříká úplný bullshits, tak ten kostým mořské panny to celé jakoby devalvuje
3. chápu to správně že to po celou dobu vede k přesvědčování lidí, aby děti neměli?

EKG: Tvrdila mi, ze detem se do peti let nedavaly jmena, protoze se jaksi nevedelo, jestli “to stoji za to”.
Rok 1910.

KOPRETKA: a ještě teda by asi chtělo dodat, že moje prababička byla na tu dobu moderní žena, měla firmu, zaměstnávala několik žen, řídila motorku.. její dcery byly a do teď jsou hodně moderní.. a když si moje sestřenice, stejně stará, pořídila tři syny krátce po sobě s tím, že to prostřední je stejně starý jak ten můj 8 letý.... tak sama od sebe se přiznala, že vůbec nechápe co jí to takhle ,,na starý kolena,, vůbec napadlo.. že podle ní nemá rozum.... A vlastně jsme v tu dobu měli asi nejvíc feministický rozhovor do té doby..

ILTU: Moje prababička měla dvě děti, babička jedno, máma jedno, já dvě. Jestli něco, zvrátila jsem trend 😂

EKG: u nás co vím, tak moje prababička byla ze 17 dětí.. ona se narodila jako nejmladší 1918.. její otec a dva nejstarší bratří umřeli za první světové.. ale co vím, tak z těch 17 se dospělosti dožilo 13. A moje prababička umřela rok před stovkou, měla teda jen dvě dcery a obě ještě žijí. Naše rodina má dost tuhý kořínek.

GRETKA: babicka mela 11 deti po valce. Prezili vsichni. Muj tata byl nejmladsi.

CAROLIAN: Plno věci se dá najít v matrikách. Je potřeba vědět kde se předek narodil, a hodí se taky vědět k jaké církvi patřil (prohlížíš si rovnou tu správnou matriku) a jeho rodné jméno a aspoň přibližně datum/rok, vlastně desetiletí. Když víš jak se jmenovali jeho rodiče tak najdeš nejdřív sourozence což ti umožní hledat dál. Je tu na to klub genealogie.

NEI: Krasna predstava. Btw kolik prababiccinych deti umrelo jeste pred zahajenim skolni dochazky?

Tematický vtip: