QUANTI: Podle mě by člověk pár takových sentimentálních předmětů mít měl, pokud je typ, kterému na tom záleží. Jen je potřeba si stanovit nějakou rozumnou hranici.
Já mám taky svoje sentimentální předměty, např. krabici různých předmětů z různých dob, ale u mě jsou to třeba pár fotek, pohlednic, lístků z autobusu a vlaku a vstupenek ještě kdysi z dob střední školy, naštěstí jsou to malé placaté předměty, tak to se vejde... no anebo pár miminčích oblečků po dětech... to je čistě takové připomenutí, jak malí a křehcí byli.
QUANTI: Jo, za války apod. bylo shromažďovat to málo, co člověk měl, užitečná adaptační strategie, protože jinak by neměl fakt nic. Nebo když prožili měnovou reformu, to je něčemu naučilo, nemohlo nenaučit.
Podle mě jsme teď mezi dvěma protichůdnými tlaky: 1) konzumuj, kupuj, shromažďuj, využívej slevy, 2) minimalizuj, měj doma dokonale uklizeno, nic přebytečného, žádný nepořádek, vše estetické... Ale jak z toho, že :)
KRISKA: tohle je taky zajímavý "moje veci me nikdy neopusti, nezradi, nehodi se jim fungovat jen kdyz je to pro ne vyhodne"... takže vlastně něco mít svůj pevnej bod, co me nenechá ve štychu. No a jasně, pokud někdo pro svoji práci nebo koníčky potřebuje řadu materiálu, tak to taky jen tak nevyhodí. Spořivost/ekologičnost, jj...
DEADSLUT: jo, tyjo, obklopení předměty, to je přesný. Taková ochranná hráz mezi člověkem a světem, plus vědomí, že kdyby něco, tak ještě mám tohle a tohle.
ILLUZE: já mám spoustu oblečení, ale ve skutečnosti nemám moc na sebe, protože mám oblečení, do kterýho doufám zhubnu (ale spíš se to nestane). Moji prarodiče zažili dvě války, tu první jako děti, tu druhou ve středním věku, moje máma se narodila po druhé světové válce, to se odrazilo. Nic se nevyhazovalo. Oblečení se dědilo a putovalo po rodině. Marmelády a různé další trvanlivé potraviny schované pod schody, to taky znám. (Ostatně, v širší rodině koluje historka, jak někoho za války nebo čerstvě po válce zachránil hrnec naškvařeného sádla taky schovaný někde pod schody). U mě je zajímavá taky jedna věc, že svoje věci bych asi vyhodila spíš než věci někoho jiného z domácnosti, i když ten člověk už si na ty svý věci vůbec nemyslí a dávno ani neví, že je má, ale pořád je ve mně nějaká stopka, že to není moje a musí si to vyhodit ten, koho to je.