XCHAOS: a nezpůsobí to tohle? co se už pomalu děje? kdo má a nemá peníze na rozšířenou verzi, kde bude méně algoritmu a méně plevel obsahu?
o těchto nůžkách se hovoří i ve vztahu k AI a jejím placeným verzím
"Popsaný fenomén totiž umožňuje vznik ekonomicko-informační asymetrie."
v novém článku od jana šalomouna:
Václav Moravec, po neuvěřitelných 22 letech působení v České televizi, kde moderováním diskusního pořadu formoval týdenní politickou agendu celé země, ohlásil odchod a spuštění vlastního projektu s názvem Generace. Stal se tak dalším, a možná zatím nejvýraznějším, novinářem v dlouhé řadě. Tento krok je totiž jen nejnovějším symptomem masivního exodu renomovaných novinářů z tradičních mediálních institucí na takzvanou „volnou nohu“. Jména jako Čestmír Strakatý, Světlana Witowská, Nora Fridrichová, Daniela Drtinová, Martin Veselovský nebo tvůrci Bruselského diktátu se postupně stávají synonymem pro komodifikaci osobních novinářských značek.
Hned na úvod je nezbytné zmínit jednu naprosto klíčovou věc: vyjmenování těchto osobností není v žádném ohledu míněno jako osobní útok či kritika jejich životních voleb. Každý tvůrce má nezpochybnitelné právo živit se tak, jak sám uzná za vhodné, a plně využívat platformy, které mu nabídnou absolutní tvůrčí svobodu či lepší finanční ohodnocení. Zmíněná jména slouží čistě k demonstraci hlubokého strukturálního fenoménu, který rozhodně není jen českou specialitou. I redakce světových lídrů jako The New York Times či MSNBC opouštějí osobnosti kalibru Bari Weiss nebo Mehdi Hasan, aby se staly nezávislými tvůrci.
Nicméně i tato zdánlivá nezávislost má své jasné limity. Ukazuje to například fenomén známý jako „Substack exodus“. Tato vlna odchodů prominentních autorů z platformy Substack v reakci na její přístup k moderování obsahu jasně demonstruje, že novinářská svoboda se zde pouze přesunula z područí mediálních domů do područí podmínek a algoritmů digitálních platforem. Svoboda novináře je tak i v novém modelu kriticky závislá na „vůli“ infrastruktury, kterou většinou nevlastní. (Výjimku u nás představuje DVTV a také nový projekt Václava Moravce.)
Vraťme se však k samotnému fenoménu exodu renomovaných novinářů k tvorbě vlastních mediálních značek. Ten má totiž kruciální, ač na první pohled neviditelné, dopady na fungování naší společnosti.
Přesun předních novinářů na platformy s přímou monetizací totiž neznamená jen technologickou změnu distribučního kanálu, ale hluboce přepisuje samotnou podstatu toho, čím žurnalistika je. Z původně univerzálního zpravodajství, jež mělo informovat širokou veřejnost, se stává lifestylový diskurs dedikovaný úzké skupině platících fanoušků. Kanadský mediální teoretik Marshall McLuhan varoval před návratem k takzvané „tribalizaci“ – novému pokmenovění společnosti. Zatímco tištěné slovo historicky budovalo racionalitu a individualismus, elektronická (dnes bychom řekli digitální) média nás vrací do akustického a emocionálního kmenového prostoru.
Tato informační fragmentace a následná společenská tribalizace byla nezpochybnitelně odstartována nástupem internetu a sociálních sítí, avšak současný odchod novinářů za opony paywallů ji akceleruje. Posluchač exkluzivního podcastu si totiž prostřednictvím měsíčního poplatku na Herohero či Patreonu nekupuje jen objektivní fakta; mnohem častěji si kupuje identitu a pocit exkluzivní příslušnosti ke svému kmeni. Vytváří si parasociální vztah se svým novodobým „kmenovým náčelníkem“.
Hranice mezi ochráncem veřejného zájmu a tvůrcem lifestylového obsahu (influencerem) se tak nevyhnutelně stírá. Tvůrce se sice vymaňuje z vlivu tradičních inzerentů či politických tlaků na redakci, ale dostává se do nového typu vazalského vztahu. Jeho existence je nyní přímo podmíněna nejen loajalitou jeho „kmene“, ale v naprosté většině i technologickým prostředím vybrané platformy. Pokud se daná platforma rozhodne změnit pravidla hry nebo pokud se tvůrce znelíbí algoritmu, jeho pracně budovaný prostor svobody může zmizet jediným kliknutím.
Pro společnost je ale daleko důležitější skutečnost, že tak ztrácí další tradiční ‚strážce bran‘ (gatekeepers). Učí se konzumovat výhradně to, s čím hodnotově souzní, a utíká do bezpečí komor ozvěn. V těchto pseudosociálních bublinách, spojených pouze sdíleným lifestylovým informačním narativem namísto reálného fyzického prostoru, pak nevyhnutelně ztrácíme schopnost vidět věci v celku.
Bohužel, tragický rozměr celé situace zde nekončí. Pokud totiž nejvýraznější hlasy tradičních masových médií přestanou svou kvalitní, analytickou a investigativní prací kultivovat většinový diskurs a stáhnou se za hradby homogenních kmenů, které své členy selektují nejen ekonomicky, ale především sociálně a názorově, co se stane s vyprázdněným veřejným prostorem před paywallem? Zůstane v něm vakuum, které ochotně, a dravě, kolonizují protisystémoví, populističtí a dezinformační aktéři. A nejen to. Od poctivě a zodpovědně budovaného diskursu tak odstřiháváme i nejmladší generaci. Proč?
Popsaný fenomén totiž umožňuje vznik ekonomicko-informační asymetrie. Zatímco za faktograficky podložený, či poctivě analyticky budovaný názorový, obsah musí občan zaplatit, propaganda a konspirace jsou k mání naprosto zdarma. Tento volný prostor efektivně využívají platformy jako XTV Lubomíra „Xavera“ Veselého nebo kanál Aby bylo jasno Jany Bobošíkové. Jejich cílem není budovat exkluzivní kluby pro solventní menšinu, ale ovlivnit masy. Proto svůj stěžejní obsah neuzamykají. Spoléhají na dobrovolné dary od zradikalizovaných jader publika a na tiché synergie s politickým prostředím. Algoritmy sociálních sítí, naprogramované na maximalizaci hněvu a pozornosti, pak fungují jako jejich bezplatný a neúnavný distributor.
Druhým, a možná ještě nebezpečnějším důsledkem, je absolutní generační odpojení. Mladí lidé si předplatná exkluzivních publicistických podcastů zkrátka nekupují. Ztrácejí tak jakoukoliv šanci přijít do přirozeného styku s ověřenými, do hloubky zpracovanými informacemi. Tento vyprázdněný prostor u nich okamžitě zaplňují lifestyloví a političtí influenceři na sociálních sítích. Nastupující generace je tak vydána napospas tvůrcům, u kterých zcela chybí transparentnost financování, kde se stírá hranice mezi zprávou, názorem a skrytou reklamou, a u nichž často vůbec není jasné, jaké politické či komerční zájmy vlastně sledují. Zatímco placený přístup k renomovaným tvůrcům vytváří v části společnosti falešně elitářský pocit informační výlučnosti, mladá generace, odříznutá od tohoto prostoru, je ponechána napospas algoritmům a tvůrcům, kteří nenesou vůči veřejnosti absolutně žádnou odpovědnost.
Důsledek popsaného štěpení je pro náš společenský ekosystém devastující. Sdílený informační prostor zkrátka přestal existovat. Namísto něj tu dnes máme uzavřené prémiové bubliny odtržené od každodenních obav většiny, uvolněný masový prostor válcovaný dravou populistickou propagandou a oddělený digitální svět nejmladší generace, jehož pravidla diktují pouze algoritmy a influenceři. Každý z těchto kmenů si postupně konstruuje svou vlastní, do sebe uzavřenou realitu, utkanou ze zcela odlišných narativních sítí. Jak už kdysi varoval Marshall McLuhan, digitální kmenový svět nevede k harmonii, ale k neustálému tření a divokosti. Bez sdíleného informačního základu a alespoň elementárního společného diskursu totiž ztrácíme nejen schopnost spolu smysluplně komunikovat, ale v konečném důsledku i to nejdůležitější – schopnost hledat kompromisy a tlumit konflikty.