F0N: každý stav má příslušný modus operandi, různým rozpoložením odpovídají různé způsoby práce.
tím specifickým módem operandi jsem myslela to, co se mi stává, když se ocitnu ve stavu hlubokého vhledu do něčeho, že mě naplní jistota, jistota týkající se především nějakých příčinností jevů/věci, kterou nahlížím. v tom okamžiku ponoru například zcela jasně cítím, že život, tedy ta doba mezi narozením a smrtí, je jen taková částečka jakési snad nepřetržitě se jevící kontinuální existence, cosi jako jeden level hry, nebo že původ nějakého zdravotního problému je přesně v téhle zkušenosti a momentu, ze kterých postupně rostl, apod, doplňte vyhovující... jsou to takové chvíle plné jasně vnímaného smyslu a souvislostí.
ovšem to je změněný stav vědomí. který se změní zas do jiného (jinak změněného) stavu vědomí, jemuž odpovídá jiný způsob práce. moje běžné vědomí, ale i jinak změněné změněné vědomí, nahlíží stejný jev/věc jinak, vidí více možností, neoplývá takovou jistotou, je více spekulativní... nějak s energií pracuju pořád, nejen tehdy, když cítím, že vím, co přesně mám dělat. krom toho, právě následkem toho střídání různých poloh vědomí - různých pohledů, si uvědomuju, jak nejisté to všechno je, že moje přesvědčení o jistotě v nějaké věci je prostě mým přesvědčením, dočasným hlubokým pohledem na něco, který moje mysl přetlumočila, jak přetlumočila. přes veškerou osobní jistotu stejně zůstává na člověku zodpovědnost, která přesahuje jeho osobní prostor, o to víc, pokud chce léčit druhé, nebo jim jiným způsobem zasahovat do života. já se třeba nechci zaštiťovat jen okamžiky, kdy jsem o něčem přesvědčená, nechci v sobě pěstovat nejistotu pramenící z toho, že mám sice spontánní vhledy, ale ve vědomí si to nedokážu srovnat; proto se snažím poctivě pracovat s pochybnostmi, s různými ale, nešít horkou jehlou...