NIKOPOL: No a mně ty pokusy přijdou často zoufalý. Ale za to může můj idealismus. Když se člověk koukne třeba na takovou irskou pseudohistorii, jde vlastně o něco podobného. Přání je otcem myšlenky.
Mně vstává kštice hrůzou na hlavě, když si čtu o "Slovanech, co šli do Čech přes Indii", stejně jako když si čtu o praotci Irovi, který prchal s Židy z Egypta a byl to nejlepší kámoš Mojžíše. Prostě se mi nelíbí taková ta zoufalá obrozenecká snaha vytahat z kulturního guláše ty nejsilnější a nejzběsilejší kousky. A to už se pohybujeme v (pseudo)historii tam, kde po šamanismu není takřka stopy, vyjma odrazů uplělých tu a tam v nějaké části příběhu. Stejně tak je šamanským mýtem příběh o Ježíškovi, který se koneckonců nechal pověsit na symbolickou nápodobu světového stromu, problém je v tom, když se možná podobnost (nebo řekněme třeba nějaký archetypální obraz) naprosto euhemerizuje do totální shody.
Vedle toho je šamanismus (většinou) už exkluzivní formou, řekněme vztahu k jinému světu, kde ono spojení zastává vybraný jedinec, jehož konání už má značně ritualizovanou podobu. Není to rovnostářské přírodní náboženství plné výtrysků intuice a držení se za ruce. Ani polytheismus.
A to nebudu ani načínat téma morální bezúhonosti.
V určitém směru na přízemních informacích nesejde, na druhou stranu vytváření mohutných konceptů může člověka slušně odvádět od samých podstat věcí. Čili, mám dojem, že takové pořádné srdečné objetí od korpulentní matróny sršící mateřskou láskou ke všemu živému by lidskou spiritualitu poléčilo mnohem víc, než snění o Slovanech v Indii.