trosku delsi, ale pomerne ilustrativni.
V SSSR jsou samé vši a štěnice
U LEDU Před 66 lety pomluvila Marie Perestová Sovětský svaz. Komunisté ji udali, žena však trestu unikla
Perestová sovětské poměry dobře znala. Narodila se na Podkarpatské Rusi a coby desátnice sboru Ludvíka Svobody pomáhala osvobodit Československo.
Marie Perestová se pár dní před volbami v roce 1946 zastavila v kdyňské mlékárně. Klábosila s ženskými o politice a nadávala na komunisty, Sovětský svaz, Stalina a poměry vůbec.
Na rozdíl od ostatních věděla, o čem mluví. Narodila se v květnu 1912 v městečku Činadijovo na Podkarpatské Rusi. V roce 1938 uprchla před Maďary do SSSR a do Československa se vrátila se Svobodovým armádním sborem. Opcí si zvolila československé občanství (coby zdravotnice v hodnosti desátníka se podílela na osvobození republiky) a zakotvila v západočeské Kdyni.
Co přesně řekla, dnes už zjistit nelze. Každopádně ji slyšel jakýsi místní komunista a 25. května 1946 (tedy den před volbami, ve kterých KSČ získala v českých zemích 40 % hlasů) ji udal ústředí – „soudružskému“ sekretariátu KSČ v Praze. „U vás jsou lidé hloupí, že jdou s komunisty, v Rusku mají dělníci jen bídu (...) Když tam přijde dělník o čtvrt hodiny později do práce, jest za to dva roky žalářován. Tam dělníci nemají peřin, tam jsou lidé samé vši a štěnice. My zde věříme Stalinovi, zatímco tento je polovičním Židem a jeho manželka Židovkou,“ měla podle tohoto hlášení, které dnes spolu s celým vyšetřovacím spisem leží ve Státním oblastním archivu Plzeň, vyprávět Perestová.
A když se prý proti tomu mlékařka Barbora Auermüllerová ohradila, měla Perestová dodat: „Ať si tam (v SSSR) vaši komunisté jsou, oni přestanou být komunisty. Tam nemůže nikdo jít po ulici slušně oblečen, protože i malé děti by ho svlékly.“ Ať si to s ní Stalin vyřídí Udavači (psali o sobě v množném čísle) navrhovali, že „jest proto nejen nežádoucím, aby se stala občankou ČSR, nýbrž vysloveně nutným, aby jako příslušnice SSSR byla před rozhodnutím o její opci povolána úřady SSSR k zodpovězení svého chování.“ To by prakticky jistě znamenalo gulag, a tedy se slušnou mírou pravděpodobnosti smrt.
„Bonz“ na válečnou hrdinku posléze doputoval na krajské vedení KSČ v Plzni, které ho 20. září postoupilo „soudruhu Jablonickému“ z okresního sekretariátu strany v Domažlicích. Jablonický měl věc za úkol prověřit a proklepnout i dalšího východního bojovníka a tehdejšího partnera Perestové, kdyňského kožišníka Roubala. „Prosíme tě, abys tento dopis předal bezpečnostnímu referentovi. Požádejte kriminální policii, aby udělala prohlídku u Richarda Roubala, zahr. vojáka, reakcionáře a velkošmelináře,“ tvrdili plzeňští komunisté.
Do Kdyně se udání vrátilo 2. října 1946. Tamnímu SNB jej předala klatovská pobočka komunisty infiltrovaného ZOB II (zpravodajská část Zemského odboru bezpečnosti, který měl za úkol až do svého zrušení na konci roku 1947 řídit všechny složky vnitřní národní bezpečnosti) s žádostí o prošetření Perestové a Roubala. Esenbáci se případu ujali a dospěli k závěru, že Perestová se toho roku zhruba 17. května (přesné datum už nikdo neznal) dopustila rušení obecného míru a šíření nepravdivé zprávy, když „hanobila spojenecký stát SSSR, resp. jeho představitele maršála Josefa Stalina“.
Perestová, která již mezitím definitivně získala československé občanství, absolvovala dva výslechy – 4. října a 31. prosince. Připustila, že v mlékárně kritizovala české komunisty za to, že věří propagandě: „Řekla jsem jenom, že zdejší komunisti by se měli podívat do Ruska, aby viděli pravé poměry, že si tamní dělníci za svůj výdělek mnoho nekoupí, že děti tam jsou nevychované a že kradou.“ Vše ostatní rozhodně popřela.
Mlékařka Auermüllerová SNB pravdivost udání potvrdila a přidala další, později důležitý výrok Perestové: „Lidé, kteří jdou osidlovat (německé pohraničí), jsou hloupí, jen když dají komunistům hlasy, stejně majetek, který osídlí, jejich nebude.“ Při druhém výslechu, tentokrát před vyšetřujícím soudcem, ovšem vše vzala zpět, tvrdila, že si nic nepamatuje, výslovně odmítla tvrzení o Stalinově židovském původu a zdůvodnila to tím, že jí vrchní nadstrážmistr Jiří Bernard špatně rozuměl. Soudce Kolorus ji ale s Bernardem konfrontoval a mlékařka se rychle rozpomenula: „Připouštím tu možnost, že jsem tak vypovídala a že obviněná těchto výroků užila.“ Zavilý prokurátor Obžalobu na Perestovou kvůli rozšiřování nepravdivé zprávy podalo Státní zastupitelství v Klatovech 10. února 1947. Oproti esenbákům šlo na věc sofistikovaněji. Výroky Perestové o SSSR a Stalinovi (bída v Sovětském svazu byla, děti občas kradly, vši a štěnice tam žily a prokazovat skutečně nepravdivé tvrzení o Stalinově židovském původu by bylo žinantní) nechal prokurátor ležet ladem a nově se zaměřil výhradně na kritiku osidlování pohraničí. „Majetek, který osídlenci osídlili, se jim přiděluje do soukromého vlastnictví a obviněná také neměla dostatečných důvodů zprávu tuto pokládati za pravdivou,“ stálo v obžalobě s tím, že Perestové slova byla „způsobilá vyvolati v řadách osídlenců v pohraničí zmatek a neklid“.
Předseda Krajského soudu v Klatovech Bohumír Baumgartner shodil proces s „pomlouvačkou“ ze stolu během pouhé půlhodiny. 4. dubna 1947 vyslechl Perestovou, Auermüllerovou i Bernarda, pak rozhodl, že sice o šíření nepravdivé zprávy šlo, nicméně věc je promlčená. Za takový skutek podle něj hrozilo maximálně čtvrt roku vězení, a než udání po trase Kdyně–Praha–Kdyně doputovalo zpět, uběhla tříměsíční promlčecí lhůta. Mohl to být konec, prokurátor si však podal zmateční stížnost k Nejvyššímu soudu a ten mu 17. října 1947 vyhověl. Baumgartner totiž zapomněl, že za šíření nepravdivé zprávy lze vedle vězení uložit až padesátitisícový peněžitý trest, jehož maximální výměra zvedala promlčecí lhůtu na rovný rok.
Případ se tak znovu vrátil do Klatov, ovšem nové jednání proběhlo až 4. května 1948 (tedy již po „Vítězném únoru“), protože Perestová se mezitím odstěhovala do Strakonic a později do Karlových Varů. Nový soudce Josef Dejmek sice Nejvyšší soud poslechl, ovšem k Perestové byl mimořádně shovívavý, když jí uložil pouhý týdenní trest s dvouletou podmínkou.
Prokurátor nebyl spokojen ani tentokrát a podal si kvůli výši trestu odvolání k Zemskému soudu v Praze s tím, že je v zájmu státu takové nepravdivé zprávy potírat, aby lidé v pohraničí věřili, „že majetek jimi osídlený zůstane jejich soukromým vlastnictvím“. Zemský soud vyhověl a Perestové 15. června uložil za její řeči měsíc „natvrdo“. Umíněná snaha prokuratury ovšem stejně nakonec přišla vniveč, protože čerstvě zvolený prezident Klement Gottwald vyhlásil 19. června 1948 amnestii a Perestová zůstala na svobodě.
Ostatně měla pravdu. Komunisté už brzy spustili kolektivizaci a ta postihla i lidi, kteří dostali statky po vyhnaných Němcích. Perestová dál žila v Karlových Varech a v listopadu 1970 jí někdejší spolubojovník a tehdejší prezident Ludvík Svoboda udělil Řád rudé hvězdy. Poslední rozsudek v zamotaném případu pak 13. listopadu 1990 vynesl Krajský soud v Plzni, když ženu plně rehabilitoval.
***
„Lidé, kteří jdou osídlovat, jsou hloupí, jen když dají komunistům hlasy, stejně majetek, který osídlí, jejich nebude.“
Udavači navrhovali, aby žena za své řeči nedostala občanství a byla „povolána úřady SSSR k zodpovězení svého chování“.
Rodačka z Podkarpatské Rusi Marie Perestová nadávala v květnu 1946 v kdyňské mlékárně na komunisty, Sovětský svaz a Stalina. Kdosi z místních komunistů ji udal (na snímku vlevo je opis udání pořízený SNB) a žádal, aby byla vyhoštěna do SSSR. To se nestalo, ale v červnu 1948 ji soud poslal na měsíc do vězení. Později žila v Karlových Varech a v listopadu 1970 dostala podle deníku Pravda Řád rudé hvězdy za své hrdinství. Hned v roce 1990 ji soud rehabilitoval.
Zdroj: Státní oblastní archiv v Plzni a Národní knihovna