Zdroj: Mladá fronta Dnes magazín
Datum: 20.02.2014
PETR UHL PÁR VZÁCNÝCH UHLÍKŮ ŠTĚSTÍ
Následující historku vypráví docela rád. Když byl na jedné konferenci představen jako veliký bojovník proti komunismu, zvedl se a zařval, že to je nesmysl: "Vždyť já jsem komunista, jenom bez legitimace!” Dnes si s ním ovšem nechceme povídat jen o politice, ale taky o radosti, o štěstí. Zná Petr Uhl tyto pojmy?
Chci si povídat radostně, ale nevím, jestli je to vhodné.
Zjevně na tom nejste nejlépe.
Dobře na tom nejsem.
- Co vám je?
Loni v květnu mi odoperovali rakovinu jícnu. Od té doby se zlepšuju, dokážu už chodit o holi, ale na tramvaj nedojdu, musím jezdit taxíkem. A budoucnost je stále nejistá.
- Co vám dělá radost?
Spíš vám řeknu, čím teď žiju – moje žena se stala ombudsmankou, tak tím. Trochu jsem se do jejího boje zapojil; vlastně jsem ji musel přemluvit, aby do toho šla, protože ona o mě pečuje a tomu chtěla dát přednost. Musel jsem jí vysvětlit, že jsem se už hodně zlepšil a že jsou všude pečovatelské služby, které mi pomohou s tím, na co nebudeme stačit sami. Jsem rád, že byla zvolena. A teď se prostě přestěhujeme do Brna, kde mi část péče poskytnou nějaké placené síly. Do Prahy budeme jezdit o víkendu za dětmi a za vnoučaty, kterých máme požehnaně.
JEDINÝ PŮVAB OKUPACE
- Kterou etapu svého života považujete za nejšťastnější?
To je pro mě obtížné hodnotit, protože v kategoriích osobní radost anebo štěstí jsem nikdy nežil.
- Není to divné? Nelidské?
Prožíval jsem šťastné okamžiky. Hned si například vybavím, jak mě na Vánoce 1973 propouštěli po čtyřech letech z prvního kriminálu.
- Tak to chápu, že jste byl šťastný.
Měl jsem radost z toho propuštění, ale ještě z něčeho – z toho, že jsem se v tu chvíli, aspoň podle mého názoru, zachoval poměrně statečně. Když jsem odcházel, dozorce mi předložil papír, na němž stálo, že prý podepisuju závazek mlčenlivosti ohledně všeho, co se výkonu trestu týká. A já to odmítl.
- Riskoval jste, že si vás tam nechají?
Věděl jsem, že se to stát může, ale řekl jsem: "Tady je napsáno, že prý budu řádně poučen, tak mě poučte a já vám to potom buď podepíšu, nebo nepodepíšu – uvidím." Příslušník odešel, a když se vrátil, vztekle mi ten nepodepsaný papír, který jsem si chtěl vzít na památku, sebral. A pustili mě. Z toho jsem měl dobrý pocit.
- Co jste udělal hned nato?
Před věznicí čekal můj přítel Honza Frolík a zašli jsme do hospody, kde jsem si dal smažený sýr... Na některá jídla nikdy nezapomenete právě proto, že jsou spojená s chvílemi štěstí. Například v dětství jsem trpěl tím, že se mí rodiče často hádají a rozcházejí – ale jednou, bylo mi asi deset, mě vzali do restaurace Neptun tady kousek, v Grébovce, a tam se spolu bavili docela příjemně. Cítil jsem naději, že rodina zůstane zachována, což byl omyl, ale radost té chvíle byla taková, že si dodnes pamatuju na detaily.
- Co jste si objednal?
Telecí ledvinu s bramborem – od té doby mám to jídlo rád... Když už o tom mluvíme, tak mi dochází, že jsem zažil hodně radosti, ale obvykle je to spojeno i s nějakou bolestí nebo nesnází, jakou byl třeba právě manželský rozvrat mých rodičů. Nebo s katastrofou, jakou pro mě znamenal vpád okupačních vojsk v srpnu 1968.
- I okupaci máte spojenou s něčím pěkným?
Nejdřív to bylo hrozné. Pobýval jsem v Paříži a dozvěděl se to náhodně – z večerníku Le Soir, který toho dne vyšel o tři hodiny dřív než obvykle. Byla na něm fotka Národního muzea, svatého Václava, sovětských tanků a titulek: Rusové obsazují Prahu. Nevěřícně jsem noviny koupil, s kamarádkou jsme se posadili na obrubník, a jak jsme četli, ruce se nám třásly... Skoro jsme brečeli.
- A kdepak je ta radost?
Bydleli jsme v bytě jednoho soudruha ze Čtvrté internacionály, který to léto sekal na Kubě třtinu a nevlastnil rádio. Pak jsme se v jedné hospodě k rádiu dostali, poslouchali vysílání z Prahy – a zprávy nám dělaly radost velikou. Pochopili jsme, že hned vznikl odpor. Zároveň jsme oceňovali výzvy, aby ten odpor nebyl násilný. Přicházela velká solidarita z celého světa. A pak ty nádherné perličky o vzedmuté vlně přátelství! Taxikáři vozili lidi zadarmo, nějací recidivisté prý vyhlásili, že nebudou po dobu, kdy je republice špatně, krást... Na tohle všechno jsem byl před pařížskými kamarády hrdý. Ale vzpomínám ještě na jeden detail – tehdy v Paříži jsem měl gramofonové desky Bulata Okudžavy, kterého jsem poslouchal velmi rád. A najednou jsem je vůbec nedokázal poslouchat.
- Jen kvůli ruštině?
Ano, ale vydrželo mi to dva dny. Pak jsem tu nechuť k jazyku, způsobenou vojenskou intervencí, překonal a k Okudžavovi se rád vrátil. A až později jsem se dozvěděl, že Okudžavův tatínek býval trockista; osobní přítel Lva Davidoviče Trockého!
- Vy nakonec do všeho zamotáte politiku... Je pro vás hudba vášní?
Nejsem muzikální typ, zpívat například vůbec neumím. Líbil se mi obsah Okudžavových písní – texty. Jinak mám jako žánr nejraději francouzské šansony, ale taky spíš kvůli jejich obsahu.
- Chápu správně, že pro vás je zdaleka největší vášní politika?
Ano. Pro jiné vášně nezbylo moc prostoru.
- A kdybyste přeci jen nějakou zmínil?
Býval jsem silným kuřákem, ale s tím jsem přestal roku dvaadevadesát.
- Proč?
Kvůli zdravotnímu stavu; však jsem taky dostal o tři a půl roku později rakovinu plic. Potom kvůli nátlaku své ženy a do třetice proto, že jsem se z místa generálního ředitele ČTK přestěhoval mezi obyčejné redaktory a tam se nekouřilo. Tak jsem přestal, za což jsem rád. Kouření není vášeň, ale zlozvyk.
MILUJU KRUPETO
- Zažíval jste chvíle štěstí v kriminálech?
Jistě. Když jsem dostal dopis od manželky. Když mi napsala, že udělala zkoušku z němčiny. Když jsem se dozvěděl cokoli ze života dětí... Anebo ve chvílích, kdy se děly velké věci, jako byl vznik polské Solidarity. Právě toho dne, kdy tam začal platit válečný stav, nám dozorci zapomněli vypnout rádio po drátě a ze zpráv bylo patrné, jak je polská společnost na nohou. Z toho jsem měl radost, kterou umocňoval fakt, že když nám nakonec rádio vypínali, tak přiznali, jak je štve, že na to dřív zapomněli.
- Jak ještě může vypadat hezká chvíle v kriminále?
Roku 1972 jsem byl v takzvané díře, tedy v izolaci, protože jsem poslal na marodku spisovateli Vladimíru Škutinovi moták, ve kterém jsem si dělal srandu z bachařů. No a na Borech nás v samovazbě trápili hlady – vězeň v kázeňském trestu mohl dostat jenom polovinu dávky, navíc bez masa, typicky to byly dva tenké knedlíčky a pasírovaná omáčka, ve které nemohlo plavat ani vlákýnko masa. Prostě hlad, hlad, hlad. Když jednou roznášeli večeři, ke které bylo krupeto – hrách a kroupy – tak jsem řekl: "Krupeto, to mám rád..." Chodbař-vězeň se obrátil k bachaři, který mu odemykal cely: "Můžu mu dát víc?" Bachař se rozhlédl, zamyslel a přikývl, takže jsem namísto jedné naběračky dostal dvě a navrch centimetr tuku, což byla velká radost. Hlavně radost ze solidarity těch dvou lidí.
- Takže i mezi bachaři byli lidé citliví?
Byly rozdíly. Sám jsem si dozorce rozdělil do tří skupin, mezi nimiž nebyla jasná hranice. Jedna skupina měla tendenci k sadismu, k trápení vězňů. Největší skupině bylo všechno šumafuk, prostě dělali práci jako každou jinou. A malá skupinka se vězně snažila povzbudit – zcela výjimečný byl začátkem sedmdesátých let psycholog, který se mnou chtěl mít každý měsíc pohovor. Vodil mě přes dvůr do jiné budovy, kde jsme pak dělali psychologický test, a právě na dvoře, mimo odposlechy, mě informoval třeba o tom, že mi chodí na Mírov spousta dopisů z ciziny, které přede mnou estébáci tají. Což potěšilo.
- Cítil jste velkou radost v listopadu 1989?
Velikou ne. Zaprvé jsem předpokládal, že nastanou komplikace, že zavládne tendence k obnově kapitalismu a parlamentarismu; že se necháme inspirovat první republikou, která podle mě nebyla úplně nejlepší. A taky jsem měl v prvních týdnech obavy z násilného puče provedeného takzvanými starými strukturami. Ještě počátkem roku 1990 jsem na ulici dával pozor, jestli za mnou někdo nechodí – ačkoli nejsem paranoidní.
- Nutno dodat, že vy jste ještě po 17. listopadu strávil šest dní v kriminále.
Ano, to je mé trauma – nalítl jsem a pomohl uveřejnit nepravdivou zprávu o smrti studenta Martina Šmída, čehož jsem pak velmi litoval. Propustili mě v noci na neděli a já jel hned dopoledne na Letnou, kde jsem tomu půl milionu demonstrantů vysvětlil, že jsem se nechal napálit, za což se omlouvám. Ale najednou dav začal skandovat "nevadí, nevadí," takže mě snad historie zprostila viny.
- Třeba tohle musel být hezký moment, když pod vámi tolik lidí skandovalo.
To jo. Byl.
ZASTYDLÝ PRIMITIV
- Co vám proběhlo hlavou, když před pár dny zemřel Vasil Biľak, vrcholný politik stalinistického typu?
Například to, jak si byl ve svých postojích blízký se současnými lustrátory a hurá-antikomunisty.
- Tomu nerozumím.
Víte, tihle zdánlivě protikladní lidé mají podobné vzorce myšlení. Chovají se, jako bychom měli únor 1948, pořád chtějí vést třídní boj, což společnost zatěžuje. Normální lidi třídní boj nevedou – vždyť vám říkám, že ho nevedli například ani bachaři. Někteří se snažili ublížit, někteří pomohli a většina jich byla zcela neutrálních.
- Zpátky k tomu Bil’akovi...
Bil’akovi jsem jeho jednání vlastně docela věřil – byl to člověk, který se hlavně po okupaci obával, že až jednou přijde lidové povstání, bude viset na kandelábru. A podle toho se choval. Chápal jsem ho, protože to byl primitiv trpící zastydlým třídním bojem z února 1948...
- Máte na něj i nějakou osobnější vzpomínku?
Osobní spor jsem s ním vedl roku 1988, kdy o mně jednomu americkému diplomatovi vyprávěl, že jsem terorista. Dobře věděl, že lže, tak jsem mu napsal otevřený dopis. Ptal jsem se ho: Copak si neuvědomujete, že právě my, nenásilná Charta 77, jsme zárukou, že až se to jednou obrátí, tak se na tom kandelábru nezhoupnete? A tak to taky dopadlo, bez Charty by byl převrat daleko krutější... Na tohle všechno jsem v souvislosti s jeho smrtí myslel.
- Odjakživa jste výrazně levicově orientovaný muž, ale povězte upřímně – nežije se dnes mnohem líp než za minulého režimu?
Kdybych chtěl být ošklivý, tak řeknu: Jak komu. Ale objektivně vzato ano – v průměru je dnešní společnost svobodnější, což je základ. Dokonce i materiálně je na tom lépe než tenkrát, ačkoli roste nezaměstnanost i sociální vyloučení a pětina obyvatelstva žije na hranici chudoby. A tak odpovím jinak – vidím četné nedostatky, ale v zásadě tu jsou zajištěna lidská práva, takže jsem rád, že ten bývalý režim padl. A že jsem k tomu snad i přispěl.
- Nevyčítáte si teď, ve stáří, že jste se politikou zabýval až přehnaně?
Vypůjčím si slova Edit Piaf: Non! Je ne regrette rien! Já skutečně ničeho zásadního nelituju.
- Kromě devíti let strávených ve vězení.
Myslíte? To je právě sporné. Lituju ztraceného času, ale zároveň jsem si vždycky uvědomoval, že to má svůj smysl, a proto jsem se i ve vězení cítil relativně svobodný.
- A co dnes? Ještě pořád za něco bojujete?
Ne, žádné velké boje už nevedu. Okolnosti mě donutily myslet hlavně na sebe – starat se o své zdraví. *
---
PREZIDENTI OČIMA PETRA UHLA SE VŠEMI POREVOLUČNÍMI PREZIDENTY SI TYKAL NEBO STÁLE TYKÁ, ALE NEŠETŘÍ JEDINÉHO Z NICH, ANI KAMARÁDA HAVLA. VÁCLAV HAVEL Protože byl kamarád, dlouho jsem ho nechtěl přílišně kritizovat. Začal jsem až tehdy, když se přikláněl k válkám, k bombardování Jugoslávie anebo vojenskému zásahu v Iráku. Z těchto důvodů jsem se s ním vnitřně rozešel, i když jsme se stýkali – ještě dva měsíce před smrtí přišel na oslavu mých narozenin. Jeho podporu válečným řešením si vysvětluju tím, že doma ztrácel popularitu, ale v Americe byl naopak oslavován jako symbol boje za svobodu, a tak ji začal žrát i s chlupama.
VÁCLAV KLAUS Havlem jsme se sice názorově rozešli, ale kdykoli vedl spor s Klausem, vždycky jsem byl na straně Havla. Na Klausovi je děsné, že se stylizuje do role protievropského nacionalisty – chtěl by nás izolovat od Evropské unie, což je nesmírně nebezpečné. Je velmi zápornou postavou a vím, že ani on mě nemá rád. Chodívali jsme spolu do paralelních tříd na jedenáctiletce, jenže po převratu se ukázalo, že si na něj z té doby vůbec nepamatuju. A to ho, myslím si, urazilo.
MILOŠ ZEMAN Tykáme si od dob, kdy jsme seděli jako kolegové poslanci ve Federálním shromáždění, ale nemůžu říct, že bych ho měl rád. Zeman je velký ješita, všechno poměřuje vlastní osobností, vlastním významem, případně vlastní uražeností. A pak ty jeho košilaté vtipy – vždyť to je devatenácté století! Je prostě klasickou ukázkou toho, že demokratická společnost prezidenta nepotřebuje… K dobru mu naopak přičítám, že má poměrně kladný vztah k Evropské unii, a když už ji kritizuje, tak opatrně – aby nepokazil vztahy. V PĚTI ČÍSLECH 73 Před tolika lety se 8. října narodil v Praze na Vinohradech, kde žije dodnes. 9 Tolik let strávil za normalizace jako vězeň svědomí v kriminálech (nejprve čtyři, potom pět let). 77 Chartu 77 spoluzaložil na konci roku 1976. 1990 V prvních svobodných volbách se stal poslancem Federálního shromáždění. 40 Tolik let žije v manželství s Annou Šabatovou, novou ombudsmankou. Tři děti má s ní, jednoho syna z jiného vztahu.
Foto: ÚNAVA. Rozhovor trval dvě hodiny a musel Petra Uhla velmi vyčerpávat. Nedával to ovšem najevo.
Foto: 1985. S Annou Šabatovou a synem Michalem.
Foto: 1949. První svaté přijímání, pražské náměstí Míru.
FOTO: ARCHIV PETRA UHLA
O autorovi: tomas.polacek@mfdnes.cz