Zlatá padesátá - pražírna kávy
Praha byla v padesátých létech fakticky umrtvené město. Nicméně tu bylo několik atrakcí, které stojí za vzpomínku. Jednou z nich byla pražírna kávy na Jungmannově náměstí.
K tomu podotknu, že moji rodiče rádi pili kávu. Když jsem byl malý, kávy bylo ještě málo a ve mně dodnes zůstala úcta ke každému zrnku. Když nějaké spadlo na zem, bylo nutno ho nalézt, očistit a vrátit do kafemlejnku. Otec mlel kávu ručně, v dřevěném kafemlejnku, pak v tureckém - byl to mosazný válec se zalamovací kličkou, těžko se dal sevřít rukama, otec ho musel tisknout i mezi koleny a mlel a mlel, až umlel. Měl taky pražicí aparátek - plechovou kouli, do které se zrnková káva nasypala a nad plynovým plamenem se koule točila klikou, káva se dopražila a pak teprve ji tec sypal do kafemlejnku.
Takovou pražírnu mohl mít doma každý druhý. Speciální ale byla na Jungmannově náměstí, hned vedle vchodu do Františkánské zahrady. Lidi tam stáli frontu u okénka a uvnitř byly pražicí pícky. Na výlohou byly vystavené pytle s kávou, jutové, s exotickými nápisy. Byl tam i pytel se zelenou, zcela neupraženou brazilskou kávou. Ten pohled mě fascinoval. Cizina, zahraničí, to pro mne bylo cosi tak nedosažitelně vzdáleného, jako Aldebaran. Tady, za sklem pražírny, byl hmatatelný důkaz toho, že cizina není něco jen tak smyšleného, o čem se v novinách píše, jak je to tam strašné. Ten pytel byl důkladný, kávová zrnka lesklá, skoro se k nim dalo skrz sklo přivonět.
Pokud ovšem jejich vůni nepřebila vůně kávy právě se pražící.
Tahle vůně nakonec způsobila zánik podniku. V první fázi připevnili na fasádu komín, plechovou rouru, vyvedenou nad střechu, aby odváděla páry z pražírny pryč. Roura byla dole otevřená a kapala z ní olejovitá tekutina, zřejmě vysrážený olej z kávových zrn. Nakonec krám zrušili.
Dnes by ho už nikdo neobnovoval. Proč taky? Pytlíky s kávou jsou dnes neprodyšné, tlakované, a mletá káva je v nich voňavá... skoro tak, jako ta, kterou tatínek umlel z čerstvě upražených zrn.