Tohle by se sem možná hodilo:
Suzanne Renaud - Káva
Zdeňku Řezníčkovi
Je to jen malé zrnko v hnědém rouše, zrnko mezi tolika zrnky, zrnečko nepatrné...
Ale dívám se na ně s úctou, s podivem, neboť vím, že je to víla, ale, jako všecky víly, je vrtošivá; je třeba se jí zalíbit, a potom oživne a promění se; je to klíč blahých potulek, klíč snů.
Někdy se pootevře jako v pohádkách; vyskočí odtud němý čaroděj barvy tisíce a jedné noci, jenž vklouzne do duše po sametových schodech, spřede tam ve mžiku svá vzdušná tenata zabarvená temným zlatem, do nichž se zapletou sny, vypůjčuje si od vody, bublající na ohni, útlou a šeplavou loutnu, uspavačku hadů. – Opravdu, proniká až do útrob kouzlo s tou neodbytnou a líbeznou vůní. Vnímání se zjemňuje a rozhojňuje; srdce bije z větší šíře a s větší silou; obraznost se honosí a otvírá na svět tisícero krásných, udivených očí; naděje, skoro již vyhaslá, počíná se třpytit jako brouček na slunci, a radostně si brousí nožky.
Někdy je okouzlení ještě tajemnější: neznámý, rozptýlený jas, posvátná zádumčivost zahalují a ukolébávají duši, těžkou, zavalenou trýzněmi, jež zahnívají. Tak někdy jas měsíce očaruje rybník, zasypaný spadalým listím.
Káva je hořká jako všecky krásné rozkoše, ale ta hořkost potěšuje a sílí; je také těkavá, plachá, svrchovaně nedůtklivá – krůpěj vody, obláček páry, okamžik nedbalosti – vš – vše odlétlo – zbývá nápoj všelijaký, a tichý černokněžník za našimi zády se výsměšně ušklíbá.
A přece si libuje v hebounkém oblaku ze smetany, jako noc má zalíbení v mléčné dráze.
Je velmi vybíravá v přátelství a není ve svém živlu, jako víno, uprostřed hodovníků; potřebuje zjemnělé shody duchovní, pohledů, které se zalesknou a odpovídají, ticha a odmlčení. Ale je také žárliva, a nade vše jest jí milá duše samotářská; tu, a jen tu poutá magií nejskrytější.
Každá doba roční jest jí přízniva. Jaro se v ní vroucněji zelená, tajemněji šeptá démantovými dešti, léto je královštější, podzim umrtvenější, prudčeji okořeněný vroucí trpkostí. Ale především v zimě – a v letech prokletých – jsme pocítili nejlépe její moc. Tehdy nás její nepřítomnost zůstavovala v chudobě a nahotě, byli jsme zchátralejší než pobořená zeď v ponurém předměstí, více vystaveni vichřicím nebes, posměchu mimojdoucích. V těch dobách byl svět jedinou, nesmírnou pastí, v té trůnil pavouk s obludným břichem, počmáraným drápatými kříži. Stačilo gesto nebo slovo, aby se vyřítil na kořist. Jak tedy žíti? Jak najíti každého jitra odvahu k střetnutí se všemi strašlivými „snad“, jež se choulila v zákoutí zsinalých zdí? Dnes – možná – na našem prahu vztyčená příšerná silueta, která znamená vyhnanství a smrt. Jak odolati, ne-li modlitbou, vzepjetím k Bohu, výkřikem zoufalé naděje. Ale, jestliže duch zápasil, ubohé tělo bylo zkřehlé a ztrnulé úzkostí. Šťasten, kdo tehdy mohl zavolati koníka – černokněžníka z Arabie, vyžádati si od něho chvilky úniku, odvahy, aby překročil hrozný práh dne jediným skokem, jsa zavinut do jeho vonné a temné hřívy.
Ó cinkotu zrnek, sypaných na semletí! Vzdálený, vzdálený, jakoby přilétlý s růžové báně v nějakém kraji dětství nenávratně ztraceného... Po klekání duše, jehož lístky opadávají venku na sněhu k nohám Neposkvrněné, jak je slastné, ó básníku, ve chvíli zpola noční, kdy kuchyně jest červeně žíhaná a teplá, toto pokorné klekání ducha!
Což, řeknete, tolik je toho v koflíku kávy? Jen se usmívejte, nezasvěcení. Píši pro věřící své setmělé a hřejivé církve. Ti srozumějí.