Osip Mandelštam
***
Ó nebe, nebe, uvidím tě v snách!
Nevěřím, že jsi navždy osleplé
a že den shořel jako bílý arch:
jen trocha kouře, trocha popele!
1911
PĚTĚRBURSKÉ STROFY
N. Gumiljovovi
Kol státních domů, žlutých k uzoufání,
běsnila kalné metelice zášť –
a soudce opět sedá do svých saní,
rozmáchlým gestem zahalí si plášť.
Zimují parníky. A kdesi na výsluní
plá okno kajuty, laciné pro náš vkus.
Obludná – křižník, co si v doku trůní –
ze spánku těžce oddechuje Rus.
A nad Něvou – vyslanci šerosvitu:
Admiralita, slunce ztišené.
A porfyr státu tvrdě k nebi ční tu
nuzný jak drsné roucho žíněné.
Pod těžkým břemenem tu severský snob sténá –
tíží ho dávný Oněginův stesk;
Senátní náměstí, závěje jako stěna,
kouř z ohniště, bodáku chlad a lesk…
Nateklo do jol, racci neoněmlí
od moře vzlétli nad konopný sklad,
kde – v rolích prodavačů čaje, žemlí –
operní mužiky viděl ses toulávat.
Do mlhy motory mizí jak dlouhá řada,
ješitný chodec jde, kde lampa zhasíná,
blázínek Jevgenij pro svoji bídu strádá,
dýchá pach benzínu a osud proklíná!
1913