Čechy
Čechy! Nikdy k nim nemělo dojít,
a to od knížete Václava, který místo aby vládl,
pěstoval vinnou révu pro mešní účely,
což mne sere nejvíc. Po právu byl zavražděn
vlastním bráchou, který chtěl vládnout.
A právě tohoto modliče učinili obyvatelé té země
svým patronem. Země Přemyslovců,
svévolných grázlů, pro něž genocida
znamenala zvrácení ožralého těla do lenošky
a novou holbu! Holbu sem!
Země genocidálního vraha Jana Žižky,
země jediného vladaře slušného, Jiříka z Poděbrad,
na něhož ovšem nikdo nic nedal.
Země Panské jednoty a Sirotků,
těch předvoditelů Čechů dnešních,
země pyskatých Habsburků,
země nekonečných kolaborací a sledů podesranosti,
země Ády Fýry knírka knírka knírečka
a kolaborace Čechů s jeho pochopy,
země Trafouše a písniček
Koupím ti korkáče, píčo -
Země Ben Ešedy a jeho jezevčíkovitého odjezdu do Moskvy,
Toho vola, který tuto zemi
chtěl míti mostem mezi Západem a Východem,
leda hovno, lávkou přes Botič,
země Saši Tupčeka a Černíka kominíka,
země opakovaného zrádce národa,
generála Ludvíka Svobody,
je u Boha, za co toho generála dostal,
když vynikal jen luštěním křížovek,
a špice této země –
nepředstavitelná kolaborace Čecháčků
s normalizací, uvozené článkem Rudého práva
Slovo do vlastních řad,
kryptobolševické prase Jan Werich
podepisuje v aule Národního divadla Antichartu.
Zem, která vyvražďovala tradičně své nejlepší lidi,
zavraždili kardinála Trochtu, co má bejt,
zavraždili Jana Patočku, a má bejt,
zem, která má z ostudy kabát,
která se nemůže ničím a neříkám nikým vykázat
a kterou nebere nikdo vážně, leda co Zambezi,
Súdán anebo Tolwu,
země skrytých hladomorů,
země Jaroslavů Seifertů, kteří dostanou Nobelovu cenu,
ačkoli v životě nic nenapsali.
Je to k posrání,
ale jen se neposrat.
JE TO K POSRÁNÍ,
ALE JEN SE NEPOSRAT!
Ivan Diviš, Češi pod Huascaránem (Torst, Edice Poezie, sv.38, 1998, vydání první, str.43-44)