Tomás Segovia

Vyzvání



Den
Je tak krásný,
že nám nemůže lhát:
my z jeho světa jíme chléb pravdy vezdejší.

Jen tělo rozhalí si,
lehne a nabídne se.
To štěstí nepodvádí: to nic nechce.

Řekni: silnější přece
než naše láska k smrti je zde
ta prostota a vyrovnanost krásy,
jež plaší
jen samu sebe!

Ale vznětlivá duše,
jaký děs tě to straší
vždycky, když o samotě zaslechneš ten hlas,
který ti šeptá, že jsi došla spásy?

Ne, ne,
tvůj osud není mrtev, ani ti neotročí.
Pýcho i strachu, přiznej si:
život je pravda beze lži.

Nicanor Parra

Dopisy básníka spícího v křesle

XVII



Zkoumat znamená vzdát se sebe sama
uvažovat se dá pouze v kruhu
člověk vidí jen to co chce
narození nic nevyřeší
přiznávám že mi tečou slzy.

Narození nic nevyřeší
jedině smrt říká pravdu
ani poezie nepřesvědčí.
Učí nás že prostor neexistuje.

Učí nás že čas neexistuje
ale tak jako tak
je stáří skličující fakt.

Staniž se co určí věda.

Z mých básní jde na mě spaní
a přece byly napsány krví.

Miroslav Florian

Stará cikánská píseň


Tři vrávoraví truvéři
zpívají bez kytary
úplňku, snad jen úplňku,
z kterého vlají cáry.

Na rozkopaném nároží,
kam nezajede hlídka,
svéhlavě ruší noční klid.
Což neděje se zřídka.

Neumím rómsky, kdopak ví,
nad čím ta píseň pláče,
složil ji vítr ve stepi
pro tuláky a rváče.

Když potměšile blýskl nůž,
vyřinula se z rány
a potom ztěžka letěla,
letěla za havrany.

Tři osípělí truvéři
zpívají v mokré čtvrti
o tom, čemu se nevěří,
o lásce, cti a smrti.

Gabriel Zaid

Sluneční hodiny


Zvláštní chvíle. Není
to však konec světa:
krůček do setmění.
Skutečnost,
věž z Pisy,
udává čas k pádu
už už nachýlený.




/sborník poesie v pohybu, 1966/

Václav Hrabě

Ty 2

Je březen
Černé nebe nad městem
voní deštěm
Ještě jednou to všechno spočítám
Aspoň ještě jednou
Procenta štěstí
procenta smutku
To co jsem dostal
to co jsem vyhrál
to co jsem propil
to co jsem ztratil po cestě
to co jsem získal poctivě i nepoctivě
plnoletost a špatnou pověst
papírovou zlatku po strýčkovi ve vestě

Strýček byl legionář Válčil na Piavě
a byl tak poctivý, že když se vrátil neměl práci
zato měl hodnou ženu
a na rukou tetování
a smysl pro legraci
a k stáří rakovinu
Po celý život nenáviděl válku a všecku její špínu
On byl z těch lidí kteří poletí do vesmíru.
a já nezdárný synovec
zrozený za války vychovaný v míru
pod očima kruhy jak smuteční pásky
nemohu spát v této černé promoklé noci
počítám metály života a šrámy z tvojí lásky

A ty spíš a možná se ti zdá něco tak krásného
že na to nikdy nebudu mít
a tak si aspoň vymýšlím tohleto povídání
abych to nějak vydržel bez tebe do svítání
Dobrou noc
Jsi krásná i když spíš
Dobrou noc
Je slyšet jak přichází den
Pomalu jako by se vracel z flámu
bloudí
ulicemi kolem hospod a chrámů
Teď zívá Zastavil se narohu
Spi
Já nemohu

Miroslav Florian
* * *


Modř přecházející do světle safírové,
pruh nebe nad sychravým Smíchovem
tak čirý, že bezděky ubral plyn
šofér pohřební služby - - To je chvíle
bláznů. Čas kopnout do zlatnického výkladu
a nabídnout prsten stařence. Znova
a znova nalétává vlaštovka - tik
všeho marnivého mramoru . . .

Salvator Díaz Mirón
Výstraha


Na odiv pověšená mrtvola zahnívala
na větvi jako strašný plod, jenž tím hnitím změk;
svědčila o rozsudku za strašných podmínek
a v rytmu kyvadla se u cesty komíhala.

Nestoudně nahá, jazyk černý, se ošklíbal,
na lebce chomáč jako kohoutí hřebínek,
až vypadala směšně; vedle mých holínek
u třmenů koně tlupa otrhanců se smála.

Ty chmurné pozůstatky s měknoucí hlavou plihlou
v poryvech vydávaly - pohoršlivé a strašné -
zeleným popravištěm zápach s takovou silou

jako kadidlo, když vzplane, rozhoupané, a hasne.
V neposkvrněné modři slunce pak vrcholilo
a kraj byl jako obraz snad z Tibullovy básně.

/Úlomky, 1901/

Stanislav Zedníček
Zrcadlo zatmění


Uprostřed lidí
neviděn
vřu skřípavou žízní
rozlehlý nemohoucností
odevzdat světlo
prostorům sbratření
kován údery
nočního křiku srdcí
míjím poradní kruh
pokojných pahorků Vysočiny
patřící mně právem
bezzemka
kdesi za životem
a přece jen
v rose dětství
v živé rose dětství
občas procitlé
mezi slzami

Nicanor Parra
Fráze


Nesypme si písek do očí
automobil je invalidní vozík
lev je stvořen z beránků
básníci nemají vlastní život
smrt je společenský zvyk
děti se rodí aby byly šťastné
skutečnost by raději nebyla
soulož je ďábelský skutek
Bůh je dobrý přítel chudých

Sylva Fischerová
Krvavý koleno



Já, jako všichni


A já, jako všichni, jsem démon, který si sám
chystá zkázu:
sám si vystaví dům
vyzděný plány, vzpomínkami a větrem
a posouvá ruku po vzpomínkách
jako po šachovnici
a šachovnice jím posouvá
jak očima hráčů šachu -

Vítr to všecko rozvane,
i myšlenky, kterýma ses obalil
jak masem.
Zbydeš tu ty, beztvará hrouda přirovnání
a se starým alibi, že poslední soud
bude až zítra.

T.S. Eliot
Zpustlá země



IV. Smrt utopením

Féničan Flébas, čtrnáct dní mrtvý,
zapomněl na křik racků, na vzdouvání
z hlubin, na moře
i na zisk a ztrátu.
Podmořský proud
posbíral jeho kosti v šepotu. Jak byl dole
a zas nahoře,
procházel stádii svého věku a mládí
vstupujícího do víru.
Křesťan nebo žid,
ó ty, jenž otáčíš kolem a hledíš k větru,
pomysli na Fléba, jenž kdysi hezký
a vysoký jako ty směl žít.

Ivan Wernisch
Když není vyhnutí


Když už není vyhnutí a vydáváme se na cestu, nesmíme zapomenout na nikoho z těch, kteří dosud jen přebývali v našem domě,
necháme prohledat i maštal a kůlny a přivést každého, kdo ještě nebyl k užitku. A najdeme toho, kdo dovede zpívat píseň proti hadům,
a toho, kdo se umí ptát na cestu, a toho, kdo ponese zbraň.

Když už není vyhnutí a vydáváme se na cestu, nesmíme zapomenout na někoho, kdo předčítá nahlas, a na někoho, kdo s námi bude
hrát početní hry a hry se slovy, také na někoho, kdo napodobuje ptáky.

Na osla naložíme zpytovadlo hvězd, bdellometr, xylofon, křišťály k zmatení démonů, pikslu s kýchadlem, vycpaného orla, vše, co je nutné
k vykonání cesty.

Nástavku k nastrčení, lebovrt, sextant, čajník a karetní stolek

_______________

a tebe, miláčku, když už není vyhnutí. A až plácnou tvého osla po zadku, nesmím zapomenout vsednout na svého... neb není vyhnutí,
tvé papillotky již chřestí ve větru, vydáváme se na cestu!


(Ze sbírky Půjdeme do Mů, vyd. Mladá fronta v roce 2002)

Jan Skácel
Kolik příležitostí má růže

Růže pro všechny příležitosti dodají
Zahradnické komunály města Brna
(Vývěska v tramvaji)


Dnes hosty mám,
mám hosty.
Dnes na návštěvu přišla ke mně růže.
Dej, bože, ať jsem nehledaný, prostý
jak drahý šperk,
jak v bitce nahý nůž,
a v srdci čisto je jak ve skleničce.

Dnes večer přišla ke mně na návštěvu růže.

Za dveřmi uslyšel jsem její dech
a vůně pramínkem,
co teče vzhůru,
stoupala tiše po schodech,
pak přišla sama,
nemusela klepat.
Noc byla bez měsíce,
slepá,
však pro mne bílá růže zářila.

Dnes večer přišla ke mně na návštěvu růže.

O čem jsme mluvili?
O čem mluvit může
růže a chlapík v černém svetru.
O tom, že Alláh z hrstě větru
koníčka stvořil,
a ona říkala:
ty nad očima máš havrana
a ať ti neulétne,
ty smutný.

A já jsem odpovídal:
kam?
Haluze všechny uťali,
na zem by mohl slétnout,
a tam jsme zase spolu.

Dnes večer přišla ke mně na návštěvu růže.

Ve dvou jsme seděli
a ona, orosená, čistou vodu pila,
má návštěvnice, skvělá růže bílá
v skleničce srdce mého.


(Kolik příležitostí má růže, r.1957.
Ze sbírky Kdo učil mlčet kámen, vyd. BB art v roce 2001)

Jan Skácel
Lom


Den byl jak nachové dobrodružství tuláka
zatknuté za čepicí.
Končila pole.
A tráva větrem ohýbaná k zemi - zněla.

Ten dvojí zpěv byl důvod křídel.

Byl tam i lom až na dno vylámaný.

A na dně lomu bylo ohniště
s kameny v kruhu místo sedátek.
A byl tam balvan zpoloviny otesaný dláty,
na který zapomněli.

Nikdo ho nechtěl, zůstal sám a zbyl.

Dlouho a dlouho díval jsem se dolů.
To už tak bývá. Hloubky lákají
a zná to voda,
někdy zná to nebe,
zábradlí dovede to nazpaměť
a prázdný lom vzpomíná obráceně.

(A člověk,
aby si to ozkusil,
vynašel padák,
kroužek pro prst,
šňůry.

Dokonce provaz.)

Ležel jsem při kraji a svíral v prstech
kořínky trávy.
Máta voněla.
Slyšel jsem teplé vodopády švestek
a strach mi vězel v hrdle,
prastarý dobrý strach mi našeptával,
že kdyby se to se mnou utrhlo,
sletěl bych po hlavě.

Po dlouhé době pocítil jsem úzkost
z čehosi jiného.
Velikou radost, že se umím bát
tak jako tenkrát, jako před lety,

s rozkvetlým petrklíčem v krku.

(Neslyšně tekl pod váhou těla písek,
pálilo slunce, ve vzduchu byl líh,
pod stromy leželo
tak mnoho napadaných švestek.

A den byl nachový.)


(Hodina mezi psem a vlkem, r.1962.
Ze sbírky Kdo učil mlčet kámen, vyd. BB art v roce 2001)

Zimní děti
Ivo Šmoldas

Ve tmě za skořápkou dveří
spí děti
v pohoří peřin
Ráno je z kamene

Pak v tíživém stavu bez tíže
jdou ke stolu
kde talíře
vzhlížejí k slunci lampy

Hodiny nás hodí z bytu
Dva stíny vedu
do úkrytu
a svlékám v šatně školky

V černé tmě jak v černém lomu
kamení
zas vracejí se večer domů

Pod bledé slunce kde jsme my


(ze sbírky Zimní srst)

Jacques Prévert
Jak namalovat portrét ptáka


Musíte nejdřív namalovat klec
s otevřenými dvířky
pak namalovat
pro ptáka
něco krásného
a prostého
a milého
co ptáka přiláká
postavit plátno poblíž stromu
na zahradě
v hájku
nebo v lese
ukrýt se za strom
a mlčet
nehnout ani brvou...
Někdy pták přiletí hned se vší kuráží
a jindy váhá celé roky
než se odváží
Nesmíte ztratit trpělivost
čekat
čekat třeba celou věčnost
Čas čekání
však není nijak úměrný
kvalitě obrazu
Když konečně pták přiletí
pokud přiletí že
musíte mlčet z hloubi duše
počkat až vletí do klece
a když je uvnitř
musíte zlehka zavřít štětcem dvířka
a potom
smazat všecky mříže
a dávat pozor abyste mu nezkřivili ani pírko
Musíte namalovat strom
a najít pro ptáka
tu nejkrásnější větev
a namalovat listí na větvích a svěží vánek
sluneční paprsky
a bzukot hmyzu v žáru léta
a potom čekat až pták začne zpívat
Jestliže nezpívá
je to zlé znamení
znamení že obraz není k ničemu než k vyhození
Když zpívá je to dobré znamení
znamení že obraz je bez kazu
Zlehýnka vytrhněte
jedno z ptačích per
a napište své jméno v rohu obrazu.

Tunc videbunt

Ve města co zapomněla spát
Obmyslný pevným krokem
najisto už vstoupil

Zlatá pouta
jako trofej
darem dává
zloději zloději
Tam kde anděl Asferdármez
ruce v klíně složil
Flagitia chodí stále častěji

(Gustav Erhart: Průniky prázdnem, 2005)



Buffa

Čas kostmi třás
a Smrtce do úsměvu
Čert lidské šváby vhazoval
spíš z nudy nežli z hněvu

(Gustav Erhart: Průniky prázdnem, 2005)



Vidiny

Mráz zraje k odlidštění
hvězdy utíkají se za tmu
a ryby hladí vybělená ticha

(Gustav Erhart: Podpůrná ticha, 2005)



Jak jedna labza řekla

Miluji
všechno co zve mě do Nebytí
slepá zrcadla
krepovou růži která nezvadla
geometrii smrti pavoučích sítí

(Gustav Erhart: Podél Pyrifleghetónu, 2007)



Blasfémie

Do hříchu pohříženi
na kůl naraženi

jako by sama
Bázeň Boží
přestala už se o nás
strachovat

(Gustav Erhart: Podél Pyrifleghetónu, 2007)