stíny se dlouží vítr v polích stárne
je příliš ticho začíná se hra
na slepou bábu v sladkost upadáme
a chyba broskví by nás zabila

Jan Skácel: Chyba broskví

Smutno je mi
Vlasta Redl

Smutno je mi
Smutno je mi
Na ten smutek není lék
Slíbil jsem ti
Že se změním
A skutek neutek'

Změnil jsem se od základu
Jak's to chtěla johohó
Jenže to má jednu vadu
Že už není pro koho

Smutno je mi
Smutno je mi
A nikdo nic netuší
Nikdo si na týhle zemi
Pro mě slzy nesuší

Je to pěkné nadělení
Proměnit se docela
Ale nejhorší je pomyšlení
Že už bys mě stejně nechtěla.

Smutno je mi
Moje milá
Když tak píšu po nocích
A ta láska
Ta mi zbyla
Nemůžu si pomoci

Co lidí se na mě dívá
Poslouchá a přemýšlí
A já tobě hraju
Tobě zpívám
A ty dávno neslyšíš

Smutno je mi

Jdu z prkna na prkno
pozorně, pomalu.
Nad hlavou cítím světlo hvězd
a moře okolo.

Nevím, zda konečný
nebude příští krok.
To dává chůzi prekérnost,
zvanou též zkušenost.


E. Dickinsonová

byla to oáza, nebo fatamorgána
v níž jsem nalezl modrý dům?

tak či onak byl prázdný
na zemi v něm ležela
prázdná láhev od zavařeniny
plná odložených vzpomínek
které už neměly páteř


Martin Švanda, Petrolejová vesnice

Sníme – je to dobré, že sníme,
ranilo by nás, vzhůru být.
Však protože hra nás vraždí,
a my hrajem – zní křik.

To nic! Lidé mřou navenek,
krev tu věc v sobě má.
My ale v dramatu mřeme
a drama neumírá.

S nedůvěrou se střetnem,
oba zrak otevřený,
zdali vidina není omyl,
a zbledlé překvapení

nás nezmrazí v dřík žuly,
jen s věkem, se jmény
a možná i s egyptským rčením –
je obezřelé, snít.


E. Dickinsonová

UBIK: dobrá, dobrá, mažu...ale naposled to tu bylo 9. 1. 2007...to mi nepřijde zas tak nedávno...

Jan Placák/Procházka sadem

***

Noční korespondence přátel

Vzal sis Stilnox? Píše Honza
Vzal, odpovídá Ivan
A co?
Nic.
Já si vzal taky jeden, a nic.
Vem si Rivotril, píše Honza
Už jsem si vzal, odpovídá Ivan
A co?
Nic.
Já si vzal taky jeden, a nic.
Vem si Nitrazepan, píše Honza
Už jsem si vzal, odpovídá Ivan
A co?
Nic.
Já si vzal taky jeden, a nic.
Vem si Rohypnol, píše Honza
Už jsem si vzal, odpovídá Ivan
A co?
Nic.
Já si vzal taky jeden a nic.
Vem si do postele lahev whisky, píše Honza
Už jsem si vzal, odpovídá Ivan
A co?
Nic, ale aspoň něco.
Já si ji taky vzal, a nic, ale máš pravdu, aspoň něco.

Jan Placák/Procházka sadem

***

Svalit se do trávy
a nic nedělat
jen se dívat
jenom ne na lidi
jen poslouchat
jenom ne slova.

Jan Placák/Procházka sadem

***

Slunce tu nezapadá
ale prostě se schová za mraky
a najednou je tma

Snad kdysi
za svitu praskající louče
svou rukou neumělou
jsem na stěnu namaloval
co rád bych pojedl k večeři.

Zima

Stále jsem hovořil o zimohrádku, až jsi řekla: tak mě
                                                                         tam zaveď.
A tu jsem se počal vymlouvat: možná, že se zklameš,
je to uprostřed polí a v lese jsou divoké kočky,
na schodech jsou sochy, které si ovívají pohlaví lopuchou,
nebudou se ti líbit.
Přiznám se, řekl jsem, že jsem si něco vymyslel.
Ale tys uhodla, že jsem si vymyslel všecko, a řeklas:
už si taky myslím, že by se mi nelíbil,
nemám ráda divoké kočky a nikdo nás tam nečeká,
nemysli na to.


(Ivan Wernisch, Zimohrádek, 1965)

Nicanor Parra


POSLEDNÍ PŘÍPITEK



Ať chceme nebo ne
máme pouze tři možnosti:
včerejšek, přítomnost a zítřek.

A vlastně ani tři
neboť jak praví filozof
včera je včera
patří nám pouze ve vzpomínce:
na růži která už opadala
další lístek vykvést nemůže.

Ve hře zbývají
jen dvě karty:
přítomnost a zítřejší den.

A vlastně ani dvě
protože je jasně dané
že přítomnost existuje
pouze tím že se stává minulostí
a ta už uběhla...
jako mládí.

Když se to sečte
zbývá nám jenom zítřek:
pozvedám svou číši
na den který nikdy nepřijde
ale který je to jediné
co skutečně máme.

Miroslav Holub

KOZA A SVĚT



Je tu problém
uzavřeného vesmíru.
Je tu problém pevného bodu
a posuvného ideálu.
Je tu duch kladu
a duch záporu.
Všudypřítomný
problém volby:
TO NAPĚTÍ, BOŽE, TO NAPĚTÍ !

Egon Bondy


VÁŠ IMPERIALISTICKÝ MÍR
je nejhroznější možná sračka
systém celosvětového koncentráku
a padají svobodní na všech stranách
v zájmu
celosvětového míru
našich báječných supervelmocí
kdo je zotročen
tomu se slovem mír zacpe huba
kdo není zotročen
bude hned zítra
a dobré výdělky k tomu
2 – 3 auta do každé rodiny
televizi pro zničení vlastního myšlení
poslance pro umlčení

Nechci malovat obraz,
chci raději být tím,
jenž jeho skvoucí nemožnost
prohlíží s dojetím,
a znát, jak prsty cítí se
při tazích úžasných,
jež budí sladká muka,
nádherné zoufalství.

Nechci mluvit jak kornet,
chci raději být tím,
co nese měkce k stropu
a ven a do výšin
vzdušnými vesnicemi –
podobna balonu,
nadnášena rtem z kovu,
pilířem k pontonu.

A básníkem být nechci,
je lepší ucho mít
zmámené, bezmocné, šťastné,
a oprávnění ctít,
výsadu tak strašlivou,
mít jako výbavu
umění – dát se ohromit
záblesky nápěvu!


Emily Dickinsonová

Ivan Blatný

Probuzení


Zlatá vypouklá vlna naráží měkce na okno pokoje,
mým lůžkem stoupá sladkost jak míza mezi pelestmi,
šálek čaje, cinknutí lžičky, vaše ruka,

vaše zcela malé, mělké studánky,
roztroušené po těle,
jen co by se napil zlatem ochmýřený pták. –

Psát básně znamená
všimnout si, jak zní kroky v parku po dešti
na cestách posypaných pískem,
všimnout si vody v důlcích starých říms,
listu a zrcadlení pěnkav.


(ze sbírky Domovy, vydala Euromedia Group k. s. – Odeon roku 2007)

Alí Chumacero


Svět tance



Rozráží vzduch a mění v oheň
svou vlastní nevýbojnost; zima
směřuje k údivu a záře
je přiváděna k hudbě. Nikdo
nedýchá, nikdo nepřemýšlí,
jenom vlnění pohledů
se blyští jako ženská hříva.
V sále tichounce vzlyká mramor
znovunabytým řádem, sténá
popelná řeka, pokrývajíc
obličej, šaty i vlhkost.
Středobod dění nebo vrchol
v pohybu, se svým epitafem,
který ovládá polostín
a zanechává sesuvy,
zřícené, poklidné už vlny.
Mrtvé hanbou tu podřimují
rodiny, které jsou tak smutné,
jak falešný hráč za mřížemi,
a cizoložná žena touží
po almužně cizího lože.
Tanečnice v kuželu světla
sní o tom, že už zmizela.

Něco, v co doufat,
ne daleký cíl,
je hlavní proti zoufalství.

Něco, co trpět,
ne moc bolestné,
když jen dočasně, dá se snést.


Emily Dickinsonová

János Pilinszky


OSLAVA NEJHLUBŠÍHO BODU



V krvavém teple chlévů
kdo má odvahu číst?
Kdo odvahu pak má
v třaskavých třískách slunce, jež zapadá,
v čase přílivu nebes a
odlivu země
na cestu se dát - bůhvíkam?

Kdo odvahu má
stanout se zavřenýma očima
v onom nejhlubším bodě,
tam, kde vždy
je nějaké to poslední mávnutí,
střecha,
či světlá tvář, nebo jen
prst, hlavy kývnutí, pohnutí rukama?

A kdo zná
pokojným srdcem vplout
do snu, který se převalí
přes trýzně dětství a
moře jako hrst vody zvedne před svou tvář?

http://zombiehaiku.com/fakePoet.html

(děkujeme Wittgensteinovi)