Kdo pije víno, má velké zvony. Ale ženy
nemilují opilce... "Copak ti k tomu nestačíme my?"
říkají a drtí nás tím, že třebas počítají prádlo
a tu a tam se rozryvně zamyslí nad svým dívčím monogramem,
nebo tím, že nám rozbíjejí hroznovou krev
a (jako někdy bývá příliš úmyslů ve formě,
aby se do ní už nic jiného nevešlo)
vyoblují a nakypřují kvasnicemi hněvu
prázdnotu své krásy...

(V. Holan - Noční hlídka srdce-Nokturno, 1950)

http://www.petr-fabian.cz/antologie/ (antologie Vrh křídel)
http://basne.webzdarma.cz/indexa.htm (Police lyriky)
http://poezmije.unas.cz/
http://www.divokevino.cz/
http://www.psivino.cz/
http://www.almanachwagon.cz/
http://www.h-aluze.cz/

http://www.edwinmorgan.com/pop_carcanet_index.html
http://ebondy.sweb.cz/
http://www.rotrekl.cz/i_hrabe.htm
http://www.rotrekl.cz/i_skacel.htm
http://www.jirizacek.cz/ukazky-poezie.html
http://www.artofeurope.com/larkin/
http://literatura.kvalitne.cz/9z.htm (T. R. Field)
http://www.connectotel.com/patchen/

[ Jan Skácel ]
[ Holan ]
[ Klub přátel Jiřího Ortena ]

dekuji Finovi za pravo zapisu, budem se tu potkavat asi casteji, pokud budou texty, ktere sem budu davat ziskane jinak, nez opisem z papirovych knih, tak se pokusim vzdy dat i link na puvodni zdroj ci fulltext. Osobne shanim co nejvic elektronicke poezie, pokud by nekdo mel nejake linky, momentalne shanim nariklad Ivan Blatneho, jehoz texty zatim neznam, ale velmi rad bych si precetl. Kdyby nekdo mel nejake doporuceni na nejaka ziva cteni poezie nekde v Praze, pripadne nekdo z lokalniho osazenstva neco podobneho organizuje, mel bych zajem vedet o takovych akcich vcas. Omlouvam se za naprosto nepoeticky uvod me existence tady, pripadne reakce v poste, at tedy zde nevedem diskuzi, o ktere to tu zrejme neni a tadyhle jedna opsana vcera vecer pro mou zenu:


Vladimir Holan : Nokturno
=======
V podzimních zrcadlech zensulé zpěvy cikád lehce haraší
Svatý déšť v plachém písku žaluje a splívá
Černé a modré sny nám šeptem ticho přináší
A v hříšném klidu spočine hodina zádumčivá

Šeří se satanický kocour váš a tence chvíle přede
Prchavých kruhů jeho zřítelnic však nelze zapomenout
A vy jej zbožňujete vaše ruce beldé
Jako duha zdály se nad jeho srstí klenout

Po černé kávě soumrak důvěrný nás teskně oddaluje
Jen šíji svítící je vidět vznětlivou
A prukdá vůně vašich vlasů oči zahaluje
Snad chceme zaplakat nad láskou uhaslou

Tam v keřích tisivých tam venku noc je nejistá a šumivá
Kol domu našeho snad pozdní chodec nepřejde
Temným svitem němý klavír cudně plá
Střežím vás hvězdný stín tak vášnivě

A snad se divíte že klečím před vámi boje se promluvit
A snad se divíte tomu co kdysi bývalo
Jepice lampu hledají chtejí se usmrtit
Zda slyšíte jejich pláč jenž padá v zrcadlo

Byla jste krutá ztratil jsem vás a přece za vše tichý dík
U zeleného asbintu svých myšlenek truchlivě sedávám
Zřím svatý déšť jenž chvílemi sem plaše vnik
A smát se ďábelsky v posvátných tmách si přivykám


: Sebrané spisy X : Bláznový vějíř

Josef Kainar – Černý kožíšek

Některé holky si myslí
že svět je černý kožíšek No vážně
Některé holky si myslí
Že svět je kožíšek
A pro ně na míru
Kup mi ho Co ti to udělá
Krásně se Krásně se chundelá

A když pak spolu jdete
Máš celej vesmír
s jednou holkou v něm
A když pak spolu jdete
Z Žebrácké uličky
Až kamsi na Vítěznou
Vržou ti boty
Je to kanonáda

Pak černej vůz ti jednou odveze
Tu holku co tě měla ráda

A zase ti ten celej vesmír vezmou

Ďáblíci
Josef Kainar (zhudebnil Vladimír Mišík)
 
Jdou po lukách
dva ďáblíci
s růžky své zloby
v měsíci.
Ukrutný milý,
vzteklá milá.

Samota v dálce
rozsvítila.
 
Jde z řeky chlad
a vraždí slova.
Šli na luka,
jdou ze hřbitova.
Jak je to sladké
zlem se zpíti!

Samota v dálce
svítí, svítí.
 
Na ďáblíky si v lukách hrát
bývá vždy trošku
nebezpečné.
Z řeky až k srdci
stoupne chlad

a samota je
světlo věčné, věčné.

LITTLEFOX: netřeba omluv, šlo o upřesnění a každému doporučuji, patrně jedno z vůbec nejlepších pásem, co u nás kdy vzniklo :-)

Nevím, jak začít;
šlápoty ve sněhu
ztrácejí přesný obrys a už je také šero.
A já tu ještě čekám.
Na koho? A proč?
Pak trochu pršelo a bylo jaro,
uběhl rok, pak druhý, třetí,
a byl to celý život.
a ten, kdo tu přechází,
je někdo jiný, už to nejsem já.

Kdysi jsem nalezl své jméo
na černé korouhvi stříbrným písmem
i s datem smrti.
Vesele hořela svíčka
a varhany burácely:
možná, že regenschori zešílel.

Ten mrtvý byl však někdo jiný
protože já tu jsem.
A jsem to vůbec já? Trochu si nevěřím.
A to je dedikace.
Komu?
Mrtvému na černé korouhvi.

Jaroslav Seifert: Koncert na ostrově, 1965

(speciálně pro ty, kteří jsou přesvědčeni, že Seifert jen harmonizoval o maminkách a kolibřících:)

[…] Bezděky šel jsem za ním. Náhodou padl můj pohled na tabuli v okně, jasně osvětlenou blízko hořící svíčkou. Ve skle, vryta nějakým diamantem, byla tam tato slova polsky psána: „Sám, sám, sám! Bože, jak jsem opuštěn! To nikdo neví, co v mém srdci pláče!“ Pak následoval podpis, polské jméno, které jsem nyní zapomněl, a datum 1832.

„Jak překvapující!“ zvolal jsem, „hleďte, ta tabule je zde nyní už asi šestapadesát let! To ubohé srdce, v němž, dle citátu ze Slowackého, bylo tolik skrytého pláče, asi už dávno dobilo a doplakalo, kdežto tenká skleněná tabule, vydána větrům a bouřím a všem náhodám, přetrvala tolik bolestí a pohřbených nadějí. Co zapomenutých vzdechů a výkřiků, modliteb a kleteb slyšel tedy teprve as ten starý dům ve vetchých svých, ale pevných zdech! Co zapadalo a utonulo v jeho stínu as tonoucích hvězd! Ó té pomíječnosti lidských osudů!“ […]

Julius Zeyer / Dům U tonoucí hvězdy

Emil Juliš
Lásky


a láska, kolik je pro nás lásek, ale láska je, noci lásky třeští
a zbavují nás všeho pozemského, i když existuje vystřízlivění,
jsou dokonalé vázy pak pukající, ale o tom nechce být teď řeč,
chceme mluvit o lásce propadající námi k podzemním vodám
šumícím jako krev, o punkevních láskách, které ponořeny
protékají jeskyněmi mozků, prokrvují je vzácnými šťávami
sebezapomnění a současně sebenalezení v kosmu, a láska,
kolik je pro nás lásek, jsme neokoralými moři a oceány bijícími
do pobřeží noci, do skal vesmíru, ale láska je, noci lásky třeští
a zbavují nás všeho pozemského, i když existuje vystřízlivění,
máváme větvemi rozkoše vstříc přibíhajícím pasátům, jsou
dokonalé pak vázy pukající, ale o tom nechce být teď řeč,
ty se usazují na našich rtech, prolínají je a prosolují hojnými
šťávami dotyků a jemných spojení, chceme mluvit o lásce
propadající námi k podzemním vodám šumícím jako krev,
vytrženi ze světa letíme vstříc nočním sluncím a usedavě se
obracíme k dalekým galaxiím, teď na dosah, teď na dosah,
o punkevních láskách, které ponořeny protékají jeskyněmi
mozků, oči se prolamují jako hladina tůně noční oblohy, ruce
se stávají květinami, lkáme radostnou plností, prostoupeni
tajemstvím, které nechceme, nechceme luštit, jsme
neokoralými moři a oceány bijícími do pobřeží noci, do skal
vesmíru, jsme jeho součástí, radostnou součástí rozlévající se
celkem bytí, máváme větvemi rozkoše vstříc přibíhajícím
pasátům, květy našich pohlaví se prostupují, jejich kořeny tkví
v hlíně nekonečna, ty se usazují na našich rtech, prolínají je
a prosolují hojnými šťávami dotyků a jemných spojení, příliv
a odliv řídí obrovský šišatý měsíc letící noční oblohou, tiše
a rychle letící se zrůdně nehybnou tváří rozežranou leprou
touhy a přece vědoucí, vytržení ze světa letíme vstříc nočním
sluncím a usedavě se obracíme k dalekým galaxiím, teď na dosah,
teď na dosah, vědomi si svých kruhů, svých mizení i návratů,
svého přibývání i ubývání, své závislosti a svého
souhlasného přijetí, a láska, kolik je pro nás lásek, oči se
prolamují jak hladina tůně noční oblohy, ruce se stávají
květinami, lkáme radostnou plností prostoupeni tajemstvím,
které nechceme, nechceme luštit, ale láska je, noci lásky třeští
a zbavují nás všeho pozemského, i když existuje vystřízlivění,
jsme jeho součástí, radostnou součástí rozlévající se celkem
bytí, jsme dokonalé vázy pak pukající, ale o tom nechce být
teď řeč, květy našich pohlaví se prostupují, jejich kořeny tkví
v hlíně nekonečna, chceme mluvit o lásce propadající námi
k podzemním vodám šumícím jako krev, příliv a odliv řídí
obrovský šišatý měsíc letící noční oblohou, tiše a rychle letící
se zrůdně nehybnou tváří rozežranou leprou touhy a přece
vědoucí o punkevních láskách, které ponořeny protékají
jeskyněmi mozků, vědom si svých kruhů, svých mizení
i návratů, svého přibývání i ubývání, své závislosti i svého
souhlasného přijetí



Pod kůží, dybbuk, Praha 2007, str. 51