• úvod
  • témata
  • události
  • tržiště
  • diskuze
  • nástěnka
  • přihlásit
    registrace
    ztracené heslo?
    FINpoezie & texty různých autorů
    FIN
    FIN --- ---
    Ďáblíci
    Josef Kainar (zhudebnil Vladimír Mišík)
     
    Jdou po lukách
    dva ďáblíci
    s růžky své zloby
    v měsíci.
    Ukrutný milý,
    vzteklá milá.

    Samota v dálce
    rozsvítila.
     
    Jde z řeky chlad
    a vraždí slova.
    Šli na luka,
    jdou ze hřbitova.
    Jak je to sladké
    zlem se zpíti!

    Samota v dálce
    svítí, svítí.
     
    Na ďáblíky si v lukách hrát
    bývá vždy trošku
    nebezpečné.
    Z řeky až k srdci
    stoupne chlad

    a samota je
    světlo věčné, věčné.
    FIN
    FIN --- ---
    LITTLEFOX: netřeba omluv, šlo o upřesnění a každému doporučuji, patrně jedno z vůbec nejlepších pásem, co u nás kdy vzniklo :-)
    LITTLEFOX
    LITTLEFOX --- ---
    FIN: omlouvám se za neúplné informace ;)



    Vladimir Misik - Par tonu, ktere prebyvaji (1989)

    01. Reduta Blues Stop Time Ospale Neznosti Chvile
    02. Jam Session S Frantiskem Gelnerem
    03. Blues Pro Blaznivou Holku
    04. Zavri Oci, Romance, Sedm Ruzi S Prisadou Antibiotik
    05. Ty II
    06. Par Tonu
    07. Variace Na Renesancni Tema
    08. Blues Pro Vladimira Majakovskeho
    09. Spejchar Blues
    FIN
    FIN --- ---
    LITTLEFOX: pouze Kovářík nebo je to to komponované pásmo společně s Mišíkem?
    SONA1
    SONA1 --- ---
    Nevím, jak začít;
    šlápoty ve sněhu
    ztrácejí přesný obrys a už je také šero.
    A já tu ještě čekám.
    Na koho? A proč?
    Pak trochu pršelo a bylo jaro,
    uběhl rok, pak druhý, třetí,
    a byl to celý život.
    a ten, kdo tu přechází,
    je někdo jiný, už to nejsem já.

    Kdysi jsem nalezl své jméo
    na černé korouhvi stříbrným písmem
    i s datem smrti.
    Vesele hořela svíčka
    a varhany burácely:
    možná, že regenschori zešílel.

    Ten mrtvý byl však někdo jiný
    protože já tu jsem.
    A jsem to vůbec já? Trochu si nevěřím.
    A to je dedikace.
    Komu?
    Mrtvému na černé korouhvi.

    Jaroslav Seifert: Koncert na ostrově, 1965

    (speciálně pro ty, kteří jsou přesvědčeni, že Seifert jen harmonizoval o maminkách a kolibřících:)
    LITTLEFOX
    LITTLEFOX --- ---
    […] Bezděky šel jsem za ním. Náhodou padl můj pohled na tabuli v okně, jasně osvětlenou blízko hořící svíčkou. Ve skle, vryta nějakým diamantem, byla tam tato slova polsky psána: „Sám, sám, sám! Bože, jak jsem opuštěn! To nikdo neví, co v mém srdci pláče!“ Pak následoval podpis, polské jméno, které jsem nyní zapomněl, a datum 1832.

    „Jak překvapující!“ zvolal jsem, „hleďte, ta tabule je zde nyní už asi šestapadesát let! To ubohé srdce, v němž, dle citátu ze Slowackého, bylo tolik skrytého pláče, asi už dávno dobilo a doplakalo, kdežto tenká skleněná tabule, vydána větrům a bouřím a všem náhodám, přetrvala tolik bolestí a pohřbených nadějí. Co zapomenutých vzdechů a výkřiků, modliteb a kleteb slyšel tedy teprve as ten starý dům ve vetchých svých, ale pevných zdech! Co zapadalo a utonulo v jeho stínu as tonoucích hvězd! Ó té pomíječnosti lidských osudů!“ […]

    Julius Zeyer / Dům U tonoucí hvězdy
    NATASHA
    NATASHA --- ---
    Emil Juliš
    Lásky


    a láska, kolik je pro nás lásek, ale láska je, noci lásky třeští
    a zbavují nás všeho pozemského, i když existuje vystřízlivění,
    jsou dokonalé vázy pak pukající, ale o tom nechce být teď řeč,
    chceme mluvit o lásce propadající námi k podzemním vodám
    šumícím jako krev, o punkevních láskách, které ponořeny
    protékají jeskyněmi mozků, prokrvují je vzácnými šťávami
    sebezapomnění a současně sebenalezení v kosmu, a láska,
    kolik je pro nás lásek, jsme neokoralými moři a oceány bijícími
    do pobřeží noci, do skal vesmíru, ale láska je, noci lásky třeští
    a zbavují nás všeho pozemského, i když existuje vystřízlivění,
    máváme větvemi rozkoše vstříc přibíhajícím pasátům, jsou
    dokonalé pak vázy pukající, ale o tom nechce být teď řeč,
    ty se usazují na našich rtech, prolínají je a prosolují hojnými
    šťávami dotyků a jemných spojení, chceme mluvit o lásce
    propadající námi k podzemním vodám šumícím jako krev,
    vytrženi ze světa letíme vstříc nočním sluncím a usedavě se
    obracíme k dalekým galaxiím, teď na dosah, teď na dosah,
    o punkevních láskách, které ponořeny protékají jeskyněmi
    mozků, oči se prolamují jako hladina tůně noční oblohy, ruce
    se stávají květinami, lkáme radostnou plností, prostoupeni
    tajemstvím, které nechceme, nechceme luštit, jsme
    neokoralými moři a oceány bijícími do pobřeží noci, do skal
    vesmíru, jsme jeho součástí, radostnou součástí rozlévající se
    celkem bytí, máváme větvemi rozkoše vstříc přibíhajícím
    pasátům, květy našich pohlaví se prostupují, jejich kořeny tkví
    v hlíně nekonečna, ty se usazují na našich rtech, prolínají je
    a prosolují hojnými šťávami dotyků a jemných spojení, příliv
    a odliv řídí obrovský šišatý měsíc letící noční oblohou, tiše
    a rychle letící se zrůdně nehybnou tváří rozežranou leprou
    touhy a přece vědoucí, vytržení ze světa letíme vstříc nočním
    sluncím a usedavě se obracíme k dalekým galaxiím, teď na dosah,
    teď na dosah, vědomi si svých kruhů, svých mizení i návratů,
    svého přibývání i ubývání, své závislosti a svého
    souhlasného přijetí, a láska, kolik je pro nás lásek, oči se
    prolamují jak hladina tůně noční oblohy, ruce se stávají
    květinami, lkáme radostnou plností prostoupeni tajemstvím,
    které nechceme, nechceme luštit, ale láska je, noci lásky třeští
    a zbavují nás všeho pozemského, i když existuje vystřízlivění,
    jsme jeho součástí, radostnou součástí rozlévající se celkem
    bytí, jsme dokonalé vázy pak pukající, ale o tom nechce být
    teď řeč, květy našich pohlaví se prostupují, jejich kořeny tkví
    v hlíně nekonečna, chceme mluvit o lásce propadající námi
    k podzemním vodám šumícím jako krev, příliv a odliv řídí
    obrovský šišatý měsíc letící noční oblohou, tiše a rychle letící
    se zrůdně nehybnou tváří rozežranou leprou touhy a přece
    vědoucí o punkevních láskách, které ponořeny protékají
    jeskyněmi mozků, vědom si svých kruhů, svých mizení
    i návratů, svého přibývání i ubývání, své závislosti i svého
    souhlasného přijetí



    Pod kůží, dybbuk, Praha 2007, str. 51
    SONA1
    SONA1 --- ---
    Bílé pivoňky začly kvést
    má svatý Hugo sedm hvězd
    sedm hvězd kolem hlavy malých
    lijáky omšelo zlato na nich
    má svatý Hugo lucernu
    umlkl plamen v ní

    Kartouzy podobné infernu
    v jednotvárnosti dní
    to všechno milá musíš snést
    bolest i naději naději bolest
    má svatý Hugo sedm hvězd
    pivoňky bílé začly kvést
    a rosa chladná na nich



    ***

    Nad Valdicemi krouží rorýs
    dekadentně jak Huysmans Joris
    cítím se tady ba ba
    cítím se notně là-bas

    Když rozhlédnu se mezi vězni
    člověk mi nijak hrdě nezní
    spíš rozplizle a trochu vágně
    ačkoli sedím přímo na dně

    Ivan Martin Jirous: Magorovy labutí písně
    SONA1
    SONA1 --- ---
    STROMŮM
    "Lese, ty mechatý spáči!" Peter Hill

    Obydlí větrů nikdy neztišená,
    plameny zelené, jež náhle vyrazí
    a šedá hnízda berou na ramena,
    až zase řeřavěji před mrazy.

    Vy harfy záchvěvů, jež umírají
    pod srdci dosud nenarozeným,
    jen brzy milující vás se ptají,
    jak lásku stínů spoutat světlem svým.

    Vy sloupy zpívající z modra nebe,
    vy lesy ležící jak zvíře plné tmy,
    jak vaše ticho zneklidní a zebe!

    Zelené štěstí poznat dejte mi,
    až v přilbách světla sladce obklopíte
    mé hodiny jen pro vás, pro vás žité.

    Jan Zahradníček, Jeřáby, 1933
    NATASHA
    NATASHA --- ---
    Blanca Varela

    Našla jsem

    Nehledala jsem.
    Ze zvyku když slyším ptačí zpěv
    říkám (nikomu): hele, pták!
    Nebo říkám: jakou měl barvu?
    A na barvě ve skutečnosti nezáleží,
    ale na prostoru, kde vlaje ohromný bezejmenný květ,
    na prostoru plném bezejmenné záře
    a na mých očích, upřených, bezejmenných.


    Křídla na konci všeho; fra 2006, str. 59, překlad Petr Zavadil
    FIN
    FIN --- ---
    někdy užitečný klub: [ Autorská poezie - Výběr ]
    NATASHA
    NATASHA --- ---
    Petr Kabeš

    DOPŘEJ MI ŠTĚSTÍ BÝT ŠŤASTEN
    Vím o místě
    které je tady
    vím o bytosti ve které je dobře pobývat
    vím prostory v sobě, znovu
    nalezené a bdící, kam ji zvu

    Můj chleba vsakuje žlutavé letní víno
    to její víno vymílá přijímá a mne
    celistvé částečky střídy
    svět zaoblen
    semenem vanoucím a vstřícným vanem vlah
    Snědá, zůstává podkova chlebové kůrky
    jízdní
    celí se v prstenec karátově snubní

    Dopřej nám štěstí zůstat samými sebou
    nadál, nadál co samotřetím
    pobývat nám lze -
    v krystalech okamžikově snad hořkých
    v hořkosti ale vždycky krystalické

    Souběžně tady
    tudy vede med
    Sytost naše věčně hladová
    oraniště nad námi
    snědé nebo úrodné

    Dopřej nám zůstat samými sebou, to je štěstí
    Mimo modlitbu
    mimo zaříkání
    uvnitř nich, tak se rodí
    přímá řeč
    A je to naše přímá řeč co stvořuje tebe

    Když jsi nás přinutil žít
    ať je po našem




    Pěší věc a jiné předpokoje; Atlantis, Brno 1998
    LITTLEFOX
    LITTLEFOX --- ---
    Charles Baudelaire
    POLÉVKA A OBLAKY

    Má laškovná láska mě pozvala na oběd a já se zadíval otevřeným oknem jídelny na pohyblivé stavby, jež Bůh tvoří z par, - na tu druzu divoucích divů z nehmatných hmot. Srdce z těla jsem si mohl vydívat. „Všechny ty fantasmagorie,“ říkal jsem si, „ jsou skoro tak krásné jako oči spanilé paní srdce mého, toho jurodivého prevíta zelenookého.“

    Vtom dostanu pěstí do zad a slyším hlas – drsný, rozkošný, hysterický, jakoby kořalkou ochraptělý – hlas svého sláděte sladkého : „Jestlipak si už, k sakru, půjdeš sníst tu polívku a necháš toho čumění Pánubohu do oken!“
    NEMESIS
    NEMESIS --- ---
    Vladimír Holan

    CHLAPEC


    Po celou noc padala na sadě jablka,
    zatímco sousedův chlapec umíral...
    Byl to on, který ti druhdy řekl:
    „Pane, jste cizinec?" Řekl jsi:
    „Proč se ptáš?" Řekl: „Máte
    moc času ve svých očích ..."
    Řekl jsi: „Ty jsi já, když jsem
    byl mlád!" Řekl: „Já budu vy,
    teprve až zestárnu ... Ale víte co,
    pojďme na poštu a odtamtud
    si zatelefonujeme, kdy vlastně jsme ..."
    SONA1
    SONA1 --- ---
    Zeměplaz věkem sláb a stár
    od ženy své se odplazil
    až ke hrobu, kde kantor snil,
    a prosil "Rozmnožuj můj tvar!"

    Řídící, chytrý nebožtík,
    vystoupil vzhůru na pomník
    a zeměplaza, jenž se choval
    před mrtvým klidně, rozmnožoval:

    "Zeměplaz - první osoba,
    ztebeplaz - druhé podoba
    zněhoplaz - třetí mužská bývá
    zníplaz - zas ženskou formu skrývá."

    Zeměplazu to lahodilo,
    rázem z něj čtvero tvarů bylo,
    vyvalil bulvy, jak se smál.
    "Množím se," syčel, "množ mě dál!"

    Řídící ale musel přiznat,
    že se v tom přec jen nelze vyznat:
    Země už plazů spousty měla,
    časem však na ně zanevřela.

    Tu zkrušil plaza těžký žal:
    "Své choti jsem si nevšímal
    a takhle též mě nelze množit!"
    A odplazil se tvar svůj dožít.


    Christian Morgenstern: Zeměplaz (Der Werwolf), překlad Josef Hiršal
    LITTLEFOX
    LITTLEFOX --- ---
    XXI

    Loď se srazila s lunou.
    Posádky se rázem namazaly.
    Všichni jsme mluvili ve verších
    a svěřovali si svá nejtajnější přání.
    Ale luna šla ke dnu
    přes všechny naše romantické snahy.

    Carlos Pellicer
    /Šestiúhelníky, 1941/
    SONA1
    SONA1 --- ---
    A Karel Toman podruhé
    Hadi poledne

    Nás vyláká jen slunce, naděje,
    když hudbou světla zem se zachvěje
    v den plápolavě bílý.

    Tma skrýší podzemních a vlhký chlad
    a popel mrtvých neztišil náš hlad,
    chcem ven, chcem lov a mstu.

    Jak hoří vzduch! Jak vánek celuje
    ochromlé tělo! A jak miluje
    nás, hady poledne,

    vysoké nebe čisté, modravé,
    jak miluje nás! Světlo laskavé
    nám o krunýř se tříští

    a každá jeho drobná šupina
    zrcadlí boha, jehož proklíná
    sto pokolení našich děr.

    My jíme hlínu, bože spravedlivý,
    a plíseň dýcháme. A svoje divy –
    ne, pro nás netvořils.

    Jen slunce milujem! Neb žhavý jeho květ
    dá krvi sílu, destiluje jed
    z ran, ústrků a běd.

    A pro sladký jed život snášíme
    a pro jed parodicky tančíme
    po dlažbě Paříže,

    my, hadi poledne, až v kterýs den
    jed dozraje, čas bude dovršen.
    Bud zdráva, Marianno!

    SONA1
    SONA1 --- ---
    Září je divný měsíc a nostalgie velí vyvléct z děr mimo jiné klasika Karla Tomana:

    ZÁŘÍ

    Můj bratr dooral a vypřáh' koně.
    A jak se stmívá,
    věrnému druhu hlavu do hřívy
    položil tiše, pohladil mu šíji
    a zaposlouchal se, co mluví kraj.

    Zní zvony z dálky tichým svatvečerem;
    modlitba vesnic stoupá chladným šerem.
    Duch země zpívá: úzkost, víra, bolest
    v jediný chorál slily se a letí
    k věčnému nebi.

    Svatý Václave,
    nedej zahynouti
    nám ni budoucím.
    LITTLEFOX
    LITTLEFOX --- ---
    semjon chanin
    běh




    když jehlou zkoušel nepropustnou mlhu
    vykřik pronikavě sám sebe pích
    jak strašné - v zuhelnatělém úhlu
    tvrdých náprstků a nůžek skřípavých
    chmatáci rovnou z ruky kradou
    jehlu s nití šití i oblečení
    nastaví nohu před jámou stojí
    s rozevřenými náručemi

    uvízl mezi dveřmi
    pár dní mezi nimi zůstane
    možná za trest
    nikdo nemohl projít
    ani on už nemůže
    mezi dvěma stěnami mezi dveřmi
    mezi dvěma tramvajemi utíkal
    jednu chytil do druhé naskočil -
    všude teď budou jezdit nové vlaky
    revizoři utekli z hřbitova z vězení
    sedí ve výtazích v uniformě v čepici
    ve formě pirožků se zelím

    a hledali mě celou noc - pod vraty
    v ulicích volali jménem
    do nemocnic na policii
    ležel jsem asi v bezvědomí
    v doupěti kdesi či v baru...
    vše marno až narazí při bdělém
    pátrání na tuto dusnou ložnici
    jsem ztracen nadobro

    jak z toho všeho vypadnout a nerozbít se
    nakolik se lze tvářit že už nespíš
    nač se ve snu štípat pro kontrolu
    vzbudíš se samá modřina

    prostě spal u okna trochu vychýlený
    opršalý neudržel se na nohou ležel mrtvý dvojlůžkový
    poplácával se přátelsky po noze maják jančil nad hlavou
    jančící věci vědí jak natažený
    průhledný spíš objatý spánkem
    pod peřinou nahý neprobudím se slíbil přísahám
    budík zmodral úsilím celý modrý

    prostě když se spalo ujížděl udržoval rovnováhu
    podlaha svažitá příliš ležel u otevřeného okna
    podlaha nakloněná upilované nožky vestibulární aparát
    na pokraji záda přeleželá nelze se nadechnout
    narovnat tak drží to a nepouští

    probouzí se pokaždé na jiném
    nedovoleném a podivném místě
    netuší co je za oknem
    co se za tím vším neodehrává
    vyčkává možná mu padne zničehonic
    do výhledu tvář známá až to bolí
    a svá mrkne aby skrylo úlek
    z toho že se nezastihlo ve dvou

    pod gilotinu kukla se vkládá
    obnažena bílá šíje i záda
    a padá gillet bezbarvý břit
    nic bledšího než smrt není nic

    lepidlo nedrží
    a trochu pozměněna barva očí barva vlasů výška
    příliš nerozevírat
    na hranici se tvářit poctivě
    a usmívat
    aby švy nebyly nápadné
    zato fešácké jméno i příjmení
    a podezřele nízký věk
    a ty vodové znaky
    v žádném případě se nemusiš cukat
    když někdo dlouze hledí do tváře

    zrána mě naverbovala maličká stařenka
    nejtěžší bylo vstát v sedm ráno
    budík zvonil mobil telefon
    pak zvonili u dveří
    dělal jsem že tu nejsem a v klidu schrupnul do desíti
    když jsem dorazil vidím není to tak lehké
    třeba proto že se to odbylo už dvakrát
    a dál něco předstírat nemělo smysl sestřička
    byla tak milá že jsem se zapovídal a zjevně prořekl
    stařenka nebude spokojená


    I.

    hledali mě kde se spí
    kde se nespí kde se pije
    kde se nespí a noci do rána
    leží se s otevřenýma očima
    hledali kde se matně vzpomíná
    že se kdesi cosi asi ztratilo
    a horečnatě hledají dosud


    II.

    ale šušká se že mě zahlédli
    určitě minulé pondělí
    neliším se prý od sněhu
    asi patnáct let jsem zřídka k vidění
    na tichých liduprázdných náměstích
    ale je tam opravdu tak pusto?

    nebyl jsem tam a tady tím spíš ne
    možná jdu támhle za oknem
    v kabátku s povadlou cigaretou

    ne to je oharek ve sněhu ne já
    to oharek světélkuje ve sněhu ne já
    temnou běžím a běžím a běžím uličkou


    III.

    nakonec pročesali proluky
    všechny tajné skrýše nory
    veřejné domy kláštery
    kde taky ještě hledat

    možná jsem na služební cestě do vzdáleneého lahůdkářství
    nebo jak spací prášek rozpuštěný v usazenině noci

    tamhleten jsem já šeptají něčí rty v podjezdu

    to je moje ruka
    v náprsní kapse mého saka


    IV.

    ze vzdáleného pokoje je snad z rádia slyšet: našli
    prý nikdo jiný než já
    nebyl nikde nikdy ztracen
    jen jsem tak zlehka zmizel

    já to nejsem
    kdo nebyl nikde nikdy ztracen

    a teď
    stačí nahmatat

    komu bych tak pronajal byt aby to byl
    důvěryhodný člověk a všechno nezasvinil
    a k tomu řádně platil
    a víme kohoutky mírně tečou
    kachličky v jednom kuse padají přímo do vany
    byteček jako dlaň
    zato v centru spousta zbytečného nábytku švábi
    a hlavně když ho pronajmu kam se sám poděju?

    když je třeba přečkat koncert nebo fotbalový zápas
    překlepat dvě hodinky
    jako vždycky sám sebe omotáváš
    úporně se snažíš nevyždímat nenechat se unést
    nespěchej přemlouváš se klesaje hlasem
    i když začátek nejspíš odsunuli
    a bude třeba se ještě a ještě zdržet

    stejně se přepínáš nemůžeš
    je to snad silnější než ty

    nedržte mě ubohým tělem jsem pošlapal
    přirozenost je načase zapadnout za skříň
    a ne jak sraženina či teplý chomáč putovat
    z ruky do ruky lhostejné a něžné

    pojďme pokryjeme se prachem a v tlačenici
    za všechno zaplatíme každému smrkáči
    dobrovolně - sami dávno nejsme sví
    usvědčení v něčem za co se pokládá život

    a ráno se odrazíš v mléku
    v suchém vápně prostěradla
    jak roztěkaný háček ve stropě
    pozoruješ otisk ve vosku
    ještě opatruje teplo rukavic
    a odlitek cítí bolest do spánku
    jak svět větví celý svět je vratký
    a v žárovce šediví vlas

    sedíš na prsou plného fibrového kufru
    horečnatě tiskneš západku
    naléháš celým tělem aby se už zavřel
    nechápeš co mu ještě chybí
    z obsahu předtím vyhozeného
    aby přestal skřípat prsty
    když zastrkuješ ofinku vypadlou ze štěrbiny
    halenku zválenou hedvábnou košilku
    oko ujíždějící čím dál dál po punčoše
    košili zašitou tlustou šňůrkou
    pečlivě přilepenou dvojitou podšívku
    stále silněji odstrkáváš kroužek zámku
    aby se posunul kovový osten jazýčku
    zaklapne se? nezaklapne?

    když už tě minul autoservis
    a karavana náklaďáků
    zahalila výfukovými plyny
    a plácáním plachty
    když daleko vzadu zůstala
    i kuželna a lékárna s reklamou na afrodiziaka
    i budka se sněhovou vatou
    i zastávka
    když jsi už přešel na druhou stranu

    pak bez otáčení a s rukama v kapsách
    můžeš mírně zpomalit krok
    a pokračovat dál
    Kliknutím sem můžete změnit nastavení reklam