Emil Juliš
Lásky
a láska, kolik je pro nás lásek, ale láska je, noci lásky třeští
a zbavují nás všeho pozemského, i když existuje vystřízlivění,
jsou dokonalé vázy pak pukající, ale o tom nechce být teď řeč,
chceme mluvit o lásce propadající námi k podzemním vodám
šumícím jako krev, o punkevních láskách, které ponořeny
protékají jeskyněmi mozků, prokrvují je vzácnými šťávami
sebezapomnění a současně sebenalezení v kosmu, a láska,
kolik je pro nás lásek, jsme neokoralými moři a oceány bijícími
do pobřeží noci, do skal vesmíru, ale láska je, noci lásky třeští
a zbavují nás všeho pozemského, i když existuje vystřízlivění,
máváme větvemi rozkoše vstříc přibíhajícím pasátům, jsou
dokonalé pak vázy pukající, ale o tom nechce být teď řeč,
ty se usazují na našich rtech, prolínají je a prosolují hojnými
šťávami dotyků a jemných spojení, chceme mluvit o lásce
propadající námi k podzemním vodám šumícím jako krev,
vytrženi ze světa letíme vstříc nočním sluncím a usedavě se
obracíme k dalekým galaxiím, teď na dosah, teď na dosah,
o punkevních láskách, které ponořeny protékají jeskyněmi
mozků, oči se prolamují jako hladina tůně noční oblohy, ruce
se stávají květinami, lkáme radostnou plností, prostoupeni
tajemstvím, které nechceme, nechceme luštit, jsme
neokoralými moři a oceány bijícími do pobřeží noci, do skal
vesmíru, jsme jeho součástí, radostnou součástí rozlévající se
celkem bytí, máváme větvemi rozkoše vstříc přibíhajícím
pasátům, květy našich pohlaví se prostupují, jejich kořeny tkví
v hlíně nekonečna, ty se usazují na našich rtech, prolínají je
a prosolují hojnými šťávami dotyků a jemných spojení, příliv
a odliv řídí obrovský šišatý měsíc letící noční oblohou, tiše
a rychle letící se zrůdně nehybnou tváří rozežranou leprou
touhy a přece vědoucí, vytržení ze světa letíme vstříc nočním
sluncím a usedavě se obracíme k dalekým galaxiím, teď na dosah,
teď na dosah, vědomi si svých kruhů, svých mizení i návratů,
svého přibývání i ubývání, své závislosti a svého
souhlasného přijetí, a láska, kolik je pro nás lásek, oči se
prolamují jak hladina tůně noční oblohy, ruce se stávají
květinami, lkáme radostnou plností prostoupeni tajemstvím,
které nechceme, nechceme luštit, ale láska je, noci lásky třeští
a zbavují nás všeho pozemského, i když existuje vystřízlivění,
jsme jeho součástí, radostnou součástí rozlévající se celkem
bytí, jsme dokonalé vázy pak pukající, ale o tom nechce být
teď řeč, květy našich pohlaví se prostupují, jejich kořeny tkví
v hlíně nekonečna, chceme mluvit o lásce propadající námi
k podzemním vodám šumícím jako krev, příliv a odliv řídí
obrovský šišatý měsíc letící noční oblohou, tiše a rychle letící
se zrůdně nehybnou tváří rozežranou leprou touhy a přece
vědoucí o punkevních láskách, které ponořeny protékají
jeskyněmi mozků, vědom si svých kruhů, svých mizení
i návratů, svého přibývání i ubývání, své závislosti i svého
souhlasného přijetí
Pod kůží, dybbuk, Praha 2007, str. 51