• úvod
  • témata
  • události
  • tržiště
  • diskuze
  • nástěnka
  • přihlásit
    registrace
    ztracené heslo?
    FINpoezie & texty různých autorů
    SONA1
    SONA1 --- ---
    Petr Váša a Ty syčáci
    SSSS (fragment)


    HLASY

    ON:

    Smiluj se panno/pane nad mou duší
    V hospodě U kozlů padesát pět minut před půlnocí
    Dej mi tu sílu smích i moc
    Přenést se přes tuhle noc

    HLASY:

    Naši rodiče nám tolik ublížili aniž chtěli což je horší
    Že jsme to začali vracet našim dětem
    Aniž bychom o tom věděli což je horší

    Měli jsme strach cokoliv podstatného upřímného říct
    Neuměli jsme to nikdo nás to nenaučil
    Nechtěli jsme

    Dějiny světa nás vyděsily natolik
    Až nás ukonejšily což je výmluva

    Milujeme pořádek a žijeme chaos
    Jede nás v tom přece tolik což není na omluvu
    Nevydržíme dělat soustředěně a s čistým srdcem, s láskou
    Jednu věc, na které záleží. Nejsme vochotni mluvit o jedné věci déle než plus minus minutu, pokud je něco opravdu důležité, mluvíme vždycky o překot a spíš jakoby stranou. Jsme pilní jen pokud na tom záleží – jindy jsme ale vždy tak líní – že si počkáme až co se samo stane – když to bude většinou špatně – pláčeme nad sebou což je jednoduché – umíme přitom nehnout prstem – brvou!

    Musíme mít vždycky pravdu
    Jenom každé definitivní řešení má pro nás cenu
    A ať je to co chce
    Máme pro to vždy nějaké slovo

    A když neuspějeme
    Nemilujeme
    A jsme rozhodnuti s tímto už nic nedělat
    Aťsi nám nenaměří dr. zvýšený tlak když se řekne „zlo“!

    (přeorat zeměkouli na hranol
    aby se podobala duši)

    on: pro jistotu a naneštěstí
    bylas mi nevěrná s molochem
    nezeptala ses většinou
    mlčela protožes měla mluvit

    hlasy:

    udělali jsme co nám řekli
    to je všechno

    děláme přesně co bychom neměli
    a co je horší nevíme vo tom
    tušíme co by mohlo být o.k.
    a přesně toto neděláme.

    a podívaná na cizí neštěstí, je-li podaná určitým opakujícím se běžným způsobem střídavě s legrací denodenněě… co k tomu ještě… echm echm…

    Budiž tma!
    FIN
    FIN --- ---
    Josef Kainar – Černý kožíšek

    Některé holky si myslí
    že svět je černý kožíšek No vážně
    Některé holky si myslí
    Že svět je kožíšek
    A pro ně na míru
    Kup mi ho Co ti to udělá
    Krásně se Krásně se chundelá

    A když pak spolu jdete
    Máš celej vesmír
    s jednou holkou v něm
    A když pak spolu jdete
    Z Žebrácké uličky
    Až kamsi na Vítěznou
    Vržou ti boty
    Je to kanonáda

    Pak černej vůz ti jednou odveze
    Tu holku co tě měla ráda

    A zase ti ten celej vesmír vezmou
    FIN
    FIN --- ---
    Ďáblíci
    Josef Kainar (zhudebnil Vladimír Mišík)
     
    Jdou po lukách
    dva ďáblíci
    s růžky své zloby
    v měsíci.
    Ukrutný milý,
    vzteklá milá.

    Samota v dálce
    rozsvítila.
     
    Jde z řeky chlad
    a vraždí slova.
    Šli na luka,
    jdou ze hřbitova.
    Jak je to sladké
    zlem se zpíti!

    Samota v dálce
    svítí, svítí.
     
    Na ďáblíky si v lukách hrát
    bývá vždy trošku
    nebezpečné.
    Z řeky až k srdci
    stoupne chlad

    a samota je
    světlo věčné, věčné.
    FIN
    FIN --- ---
    LITTLEFOX: netřeba omluv, šlo o upřesnění a každému doporučuji, patrně jedno z vůbec nejlepších pásem, co u nás kdy vzniklo :-)
    LITTLEFOX
    LITTLEFOX --- ---
    FIN: omlouvám se za neúplné informace ;)



    Vladimir Misik - Par tonu, ktere prebyvaji (1989)

    01. Reduta Blues Stop Time Ospale Neznosti Chvile
    02. Jam Session S Frantiskem Gelnerem
    03. Blues Pro Blaznivou Holku
    04. Zavri Oci, Romance, Sedm Ruzi S Prisadou Antibiotik
    05. Ty II
    06. Par Tonu
    07. Variace Na Renesancni Tema
    08. Blues Pro Vladimira Majakovskeho
    09. Spejchar Blues
    FIN
    FIN --- ---
    LITTLEFOX: pouze Kovářík nebo je to to komponované pásmo společně s Mišíkem?
    SONA1
    SONA1 --- ---
    Nevím, jak začít;
    šlápoty ve sněhu
    ztrácejí přesný obrys a už je také šero.
    A já tu ještě čekám.
    Na koho? A proč?
    Pak trochu pršelo a bylo jaro,
    uběhl rok, pak druhý, třetí,
    a byl to celý život.
    a ten, kdo tu přechází,
    je někdo jiný, už to nejsem já.

    Kdysi jsem nalezl své jméo
    na černé korouhvi stříbrným písmem
    i s datem smrti.
    Vesele hořela svíčka
    a varhany burácely:
    možná, že regenschori zešílel.

    Ten mrtvý byl však někdo jiný
    protože já tu jsem.
    A jsem to vůbec já? Trochu si nevěřím.
    A to je dedikace.
    Komu?
    Mrtvému na černé korouhvi.

    Jaroslav Seifert: Koncert na ostrově, 1965

    (speciálně pro ty, kteří jsou přesvědčeni, že Seifert jen harmonizoval o maminkách a kolibřících:)
    LITTLEFOX
    LITTLEFOX --- ---
    […] Bezděky šel jsem za ním. Náhodou padl můj pohled na tabuli v okně, jasně osvětlenou blízko hořící svíčkou. Ve skle, vryta nějakým diamantem, byla tam tato slova polsky psána: „Sám, sám, sám! Bože, jak jsem opuštěn! To nikdo neví, co v mém srdci pláče!“ Pak následoval podpis, polské jméno, které jsem nyní zapomněl, a datum 1832.

    „Jak překvapující!“ zvolal jsem, „hleďte, ta tabule je zde nyní už asi šestapadesát let! To ubohé srdce, v němž, dle citátu ze Slowackého, bylo tolik skrytého pláče, asi už dávno dobilo a doplakalo, kdežto tenká skleněná tabule, vydána větrům a bouřím a všem náhodám, přetrvala tolik bolestí a pohřbených nadějí. Co zapomenutých vzdechů a výkřiků, modliteb a kleteb slyšel tedy teprve as ten starý dům ve vetchých svých, ale pevných zdech! Co zapadalo a utonulo v jeho stínu as tonoucích hvězd! Ó té pomíječnosti lidských osudů!“ […]

    Julius Zeyer / Dům U tonoucí hvězdy
    NATASHA
    NATASHA --- ---
    Emil Juliš
    Lásky


    a láska, kolik je pro nás lásek, ale láska je, noci lásky třeští
    a zbavují nás všeho pozemského, i když existuje vystřízlivění,
    jsou dokonalé vázy pak pukající, ale o tom nechce být teď řeč,
    chceme mluvit o lásce propadající námi k podzemním vodám
    šumícím jako krev, o punkevních láskách, které ponořeny
    protékají jeskyněmi mozků, prokrvují je vzácnými šťávami
    sebezapomnění a současně sebenalezení v kosmu, a láska,
    kolik je pro nás lásek, jsme neokoralými moři a oceány bijícími
    do pobřeží noci, do skal vesmíru, ale láska je, noci lásky třeští
    a zbavují nás všeho pozemského, i když existuje vystřízlivění,
    máváme větvemi rozkoše vstříc přibíhajícím pasátům, jsou
    dokonalé pak vázy pukající, ale o tom nechce být teď řeč,
    ty se usazují na našich rtech, prolínají je a prosolují hojnými
    šťávami dotyků a jemných spojení, chceme mluvit o lásce
    propadající námi k podzemním vodám šumícím jako krev,
    vytrženi ze světa letíme vstříc nočním sluncím a usedavě se
    obracíme k dalekým galaxiím, teď na dosah, teď na dosah,
    o punkevních láskách, které ponořeny protékají jeskyněmi
    mozků, oči se prolamují jako hladina tůně noční oblohy, ruce
    se stávají květinami, lkáme radostnou plností, prostoupeni
    tajemstvím, které nechceme, nechceme luštit, jsme
    neokoralými moři a oceány bijícími do pobřeží noci, do skal
    vesmíru, jsme jeho součástí, radostnou součástí rozlévající se
    celkem bytí, máváme větvemi rozkoše vstříc přibíhajícím
    pasátům, květy našich pohlaví se prostupují, jejich kořeny tkví
    v hlíně nekonečna, ty se usazují na našich rtech, prolínají je
    a prosolují hojnými šťávami dotyků a jemných spojení, příliv
    a odliv řídí obrovský šišatý měsíc letící noční oblohou, tiše
    a rychle letící se zrůdně nehybnou tváří rozežranou leprou
    touhy a přece vědoucí, vytržení ze světa letíme vstříc nočním
    sluncím a usedavě se obracíme k dalekým galaxiím, teď na dosah,
    teď na dosah, vědomi si svých kruhů, svých mizení i návratů,
    svého přibývání i ubývání, své závislosti a svého
    souhlasného přijetí, a láska, kolik je pro nás lásek, oči se
    prolamují jak hladina tůně noční oblohy, ruce se stávají
    květinami, lkáme radostnou plností prostoupeni tajemstvím,
    které nechceme, nechceme luštit, ale láska je, noci lásky třeští
    a zbavují nás všeho pozemského, i když existuje vystřízlivění,
    jsme jeho součástí, radostnou součástí rozlévající se celkem
    bytí, jsme dokonalé vázy pak pukající, ale o tom nechce být
    teď řeč, květy našich pohlaví se prostupují, jejich kořeny tkví
    v hlíně nekonečna, chceme mluvit o lásce propadající námi
    k podzemním vodám šumícím jako krev, příliv a odliv řídí
    obrovský šišatý měsíc letící noční oblohou, tiše a rychle letící
    se zrůdně nehybnou tváří rozežranou leprou touhy a přece
    vědoucí o punkevních láskách, které ponořeny protékají
    jeskyněmi mozků, vědom si svých kruhů, svých mizení
    i návratů, svého přibývání i ubývání, své závislosti i svého
    souhlasného přijetí



    Pod kůží, dybbuk, Praha 2007, str. 51
    SONA1
    SONA1 --- ---
    Bílé pivoňky začly kvést
    má svatý Hugo sedm hvězd
    sedm hvězd kolem hlavy malých
    lijáky omšelo zlato na nich
    má svatý Hugo lucernu
    umlkl plamen v ní

    Kartouzy podobné infernu
    v jednotvárnosti dní
    to všechno milá musíš snést
    bolest i naději naději bolest
    má svatý Hugo sedm hvězd
    pivoňky bílé začly kvést
    a rosa chladná na nich



    ***

    Nad Valdicemi krouží rorýs
    dekadentně jak Huysmans Joris
    cítím se tady ba ba
    cítím se notně là-bas

    Když rozhlédnu se mezi vězni
    člověk mi nijak hrdě nezní
    spíš rozplizle a trochu vágně
    ačkoli sedím přímo na dně

    Ivan Martin Jirous: Magorovy labutí písně
    SONA1
    SONA1 --- ---
    STROMŮM
    "Lese, ty mechatý spáči!" Peter Hill

    Obydlí větrů nikdy neztišená,
    plameny zelené, jež náhle vyrazí
    a šedá hnízda berou na ramena,
    až zase řeřavěji před mrazy.

    Vy harfy záchvěvů, jež umírají
    pod srdci dosud nenarozeným,
    jen brzy milující vás se ptají,
    jak lásku stínů spoutat světlem svým.

    Vy sloupy zpívající z modra nebe,
    vy lesy ležící jak zvíře plné tmy,
    jak vaše ticho zneklidní a zebe!

    Zelené štěstí poznat dejte mi,
    až v přilbách světla sladce obklopíte
    mé hodiny jen pro vás, pro vás žité.

    Jan Zahradníček, Jeřáby, 1933
    NATASHA
    NATASHA --- ---
    Blanca Varela

    Našla jsem

    Nehledala jsem.
    Ze zvyku když slyším ptačí zpěv
    říkám (nikomu): hele, pták!
    Nebo říkám: jakou měl barvu?
    A na barvě ve skutečnosti nezáleží,
    ale na prostoru, kde vlaje ohromný bezejmenný květ,
    na prostoru plném bezejmenné záře
    a na mých očích, upřených, bezejmenných.


    Křídla na konci všeho; fra 2006, str. 59, překlad Petr Zavadil
    FIN
    FIN --- ---
    někdy užitečný klub: [ Autorská poezie - Výběr ]
    NATASHA
    NATASHA --- ---
    Petr Kabeš

    DOPŘEJ MI ŠTĚSTÍ BÝT ŠŤASTEN
    Vím o místě
    které je tady
    vím o bytosti ve které je dobře pobývat
    vím prostory v sobě, znovu
    nalezené a bdící, kam ji zvu

    Můj chleba vsakuje žlutavé letní víno
    to její víno vymílá přijímá a mne
    celistvé částečky střídy
    svět zaoblen
    semenem vanoucím a vstřícným vanem vlah
    Snědá, zůstává podkova chlebové kůrky
    jízdní
    celí se v prstenec karátově snubní

    Dopřej nám štěstí zůstat samými sebou
    nadál, nadál co samotřetím
    pobývat nám lze -
    v krystalech okamžikově snad hořkých
    v hořkosti ale vždycky krystalické

    Souběžně tady
    tudy vede med
    Sytost naše věčně hladová
    oraniště nad námi
    snědé nebo úrodné

    Dopřej nám zůstat samými sebou, to je štěstí
    Mimo modlitbu
    mimo zaříkání
    uvnitř nich, tak se rodí
    přímá řeč
    A je to naše přímá řeč co stvořuje tebe

    Když jsi nás přinutil žít
    ať je po našem




    Pěší věc a jiné předpokoje; Atlantis, Brno 1998
    LITTLEFOX
    LITTLEFOX --- ---
    Charles Baudelaire
    POLÉVKA A OBLAKY

    Má laškovná láska mě pozvala na oběd a já se zadíval otevřeným oknem jídelny na pohyblivé stavby, jež Bůh tvoří z par, - na tu druzu divoucích divů z nehmatných hmot. Srdce z těla jsem si mohl vydívat. „Všechny ty fantasmagorie,“ říkal jsem si, „ jsou skoro tak krásné jako oči spanilé paní srdce mého, toho jurodivého prevíta zelenookého.“

    Vtom dostanu pěstí do zad a slyším hlas – drsný, rozkošný, hysterický, jakoby kořalkou ochraptělý – hlas svého sláděte sladkého : „Jestlipak si už, k sakru, půjdeš sníst tu polívku a necháš toho čumění Pánubohu do oken!“
    NEMESIS
    NEMESIS --- ---
    Vladimír Holan

    CHLAPEC


    Po celou noc padala na sadě jablka,
    zatímco sousedův chlapec umíral...
    Byl to on, který ti druhdy řekl:
    „Pane, jste cizinec?" Řekl jsi:
    „Proč se ptáš?" Řekl: „Máte
    moc času ve svých očích ..."
    Řekl jsi: „Ty jsi já, když jsem
    byl mlád!" Řekl: „Já budu vy,
    teprve až zestárnu ... Ale víte co,
    pojďme na poštu a odtamtud
    si zatelefonujeme, kdy vlastně jsme ..."
    SONA1
    SONA1 --- ---
    Zeměplaz věkem sláb a stár
    od ženy své se odplazil
    až ke hrobu, kde kantor snil,
    a prosil "Rozmnožuj můj tvar!"

    Řídící, chytrý nebožtík,
    vystoupil vzhůru na pomník
    a zeměplaza, jenž se choval
    před mrtvým klidně, rozmnožoval:

    "Zeměplaz - první osoba,
    ztebeplaz - druhé podoba
    zněhoplaz - třetí mužská bývá
    zníplaz - zas ženskou formu skrývá."

    Zeměplazu to lahodilo,
    rázem z něj čtvero tvarů bylo,
    vyvalil bulvy, jak se smál.
    "Množím se," syčel, "množ mě dál!"

    Řídící ale musel přiznat,
    že se v tom přec jen nelze vyznat:
    Země už plazů spousty měla,
    časem však na ně zanevřela.

    Tu zkrušil plaza těžký žal:
    "Své choti jsem si nevšímal
    a takhle též mě nelze množit!"
    A odplazil se tvar svůj dožít.


    Christian Morgenstern: Zeměplaz (Der Werwolf), překlad Josef Hiršal
    LITTLEFOX
    LITTLEFOX --- ---
    XXI

    Loď se srazila s lunou.
    Posádky se rázem namazaly.
    Všichni jsme mluvili ve verších
    a svěřovali si svá nejtajnější přání.
    Ale luna šla ke dnu
    přes všechny naše romantické snahy.

    Carlos Pellicer
    /Šestiúhelníky, 1941/
    SONA1
    SONA1 --- ---
    A Karel Toman podruhé
    Hadi poledne

    Nás vyláká jen slunce, naděje,
    když hudbou světla zem se zachvěje
    v den plápolavě bílý.

    Tma skrýší podzemních a vlhký chlad
    a popel mrtvých neztišil náš hlad,
    chcem ven, chcem lov a mstu.

    Jak hoří vzduch! Jak vánek celuje
    ochromlé tělo! A jak miluje
    nás, hady poledne,

    vysoké nebe čisté, modravé,
    jak miluje nás! Světlo laskavé
    nám o krunýř se tříští

    a každá jeho drobná šupina
    zrcadlí boha, jehož proklíná
    sto pokolení našich děr.

    My jíme hlínu, bože spravedlivý,
    a plíseň dýcháme. A svoje divy –
    ne, pro nás netvořils.

    Jen slunce milujem! Neb žhavý jeho květ
    dá krvi sílu, destiluje jed
    z ran, ústrků a běd.

    A pro sladký jed život snášíme
    a pro jed parodicky tančíme
    po dlažbě Paříže,

    my, hadi poledne, až v kterýs den
    jed dozraje, čas bude dovršen.
    Bud zdráva, Marianno!

    Kliknutím sem můžete změnit nastavení reklam