Josef Kainar

BLUES O BÁSNIČCE A VLEZLÉ ŽENĚ

Chtějí po mně báseň jak se žádá
Nasliním a jedu
Jedu s dobou

Nasliním a jedu jakse žádá
Krákoravec tvrdě koherentní
Leze leze jako na protéze

Pach krve beránků
A ničení a stád
A nekoukej mi v psaní přes rameno
Kolikrát ti to budu povídat
Drahoušku nečum
Jsi moje sladká Jenže čumící

A že se ke mně tiskneš
Já to vezmu zkrátka
(Má to být o lidstvu Tak poslouchej)
KAM TÁHNOU LUMÍCI?
Ptám se vás
KAM TÁHNOU LUMÍCI?

J.H. Krchovský

ACH, JAK JE KRÁTKÁ POUŤ POUPÁTEK K OHRYZKŮM ...
všem ženám, – jablkům, žehnám Pax vobiscum
a dál se točí svět, theatrum Dei
a dívky s pláčem jdou, ještě se smějí


Jak od nich alespoň zrakem se odpoutat
když ani v myšlenkách nemám klid od poupat...
a dál se točí svět, theatrum mundi
a dál se točí svět okolo kundy

Josef Kainar

STŘÍHALI DOHOLA MALÉHO CHLAPEČKA

Stříhali dohola malého chlapečka
Kadeře padaly k zemi a zmíraly
Kadeře padaly jak růže do hrobu
Železná židle se otáčela

Šedaví pánové v zrcadlech kolem stěn
Jenom se dívali Jenom se dívali
Že už je chlapeček chycen a obelstěn
V té bílé zástěře kolem krku

Jeden z nich Kulhavý učitel na cello
Zasmál se nahlas A všichni se pohnuli
Zasmál se nahlas A ono to zaznělo
Jako kus masa když pleskne o zem

Francouzská výprava v osmnáct set třicet pět
Vešla do katakomb křesťanské sektičky
Smích ze tmy do tmy a pod mrtvý jazyk zpět
Je vždy kus masa jež pleskne o zem

Učeň se dívá na malého chlapečka
Jak malé zvíře se dívává na jiné
Ještě ne chytit a rváti si z cizího
A už přece

Ráno si staví svou růžovou bandasku
Na malá kamínka Na vincka chcípáčka
A proto učňovy všeljaké myšlenky
Jsou vždycky stranou A trochu vlažné

Toužení svědící jak uhry pod mýdlem
Toužení svědící po malé šatnářce
Sedává v kavárně pod svými kabáty
Jako pod mladými oběšenci

Stříhali dohola malého chlapečka
Dívat se na sebe Nesmět se pohnouti
Nesmět se pohnouti na židli z železa

Už mu to začlo

Stěpan Ščipačev

V SURACHANECH

Pod nebem šli jsme poli naftovými,
ještě ted slyším dívčí drobný krok.
Modř blýskala se bříšky holubími
a vedle mě šla dívka - geolog.

Od věže k věži šli jsme navečerní
modři. - Jak zkrásněl v mojich vzpomínkách
arménských dívčích očí uhel černý
a černých věží stín tam na studnách!

Josef Kainar

Blues o jejich slzách

Proč slzy kanou Proč jen netečou

To se tak píše
Buď už chvilku tiše
Co ti to dal kdo ke čtení
No kecy

(Ale ja vím Když pláče
Schoulená
A v žalu má až k bradě kolena
Ty její slzy
Umějí jen téci)

POSTSCRIPTUM

Poezie není nic napsaného,
je to nejvýše něco rozepsaného nebo

nedopsaného,
o ona není nic řečeného a vyslovovaného,
ale spíš říkajícího a vyslovujícího,
protože smlčeného nebo mlčícího anebo

umlčovaného.
Pak je to vyslovená věc!
Ale protože jsme taky prolezlé tělo
a naopak nejen prasklá duše, ale i jednolitý

duch -
Nesmí se to smlčet, ale musí se to říct,
nesmí se to nenapsat, ale musí se to napsat,
a nesmí se to tajit, ale musí se to vyjevit!


Ivan Diviš, Sursum, BB art 2004

Ian Andersson (Jethro Tull) - Aqualung

Sitting on a park bench
eyeing little girls with bad intent.
Snot running down his nose
greasy fingers smearing shabby clothes.
Drying in the cold sun
Watching as the frilly panties run.
Feeling like a dead duck
spitting out pieces of his broken luck.

Sun streaking cold
an old man wandering lonely.
Taking time
the only way he knows.
Leg hurting bad,
as he bends to pick a dog-end
he goes down to the bog
and warms his feet.

Feeling alone
the army's up the rode
salvation à la mode and
a cup of tea.
Aqualung my friend
don't start away uneasy
you poor old sod, you see, it's only me.
Do you still remember
December's foggy freeze
when the ice that
clings on to your beard is
screaming agony.
And you snatch your rattling last breaths
with deep-sea-diver sounds,
and the flowers bloom like
madness in the spring.

Čas opět láme chléb nad propastí.
Co bylo, bude? Zase? V celé kráse? Tedy
zase ledy? Čas ozvěn,
nikoli proměn. Ani poprvé,
ani naposledy. Před ani po. Jen nyní.
Sítem se propadají zrnka času,
tlumí vrchovatou míru hlasu:
Všechno je,
všechno zpívá,
všechno mluví.
Oslovuje. Oslavuje.
Obnovuje.
Na věky i nad věky.

Václav Vokolek, Hercynský les
Periplum 2000

Paul Simon - Duncan

Couple in the next room
Bound to win a prize
They've been goin' at it all night long
Well I'm tryin' to get some sleep
but these motel walls are cheap
Lincoln Duncan is my name
and here's my song, here's my song

My father was a fisherman
my mama was a fisherman's friend
and I was born in the boredom and the chowder
So when I reached my prime
I left my home in the maritimes
headed down the turnpike for New England, sweet New England

Holes in my confidence
holes in the knees of my jeans
It's left without a penny in my pocket
Oo-o wee I's about as
destituted as a kid could be
And I wish I wore a ring
so I could hock it I'd like to hock it

I seen A young girl in a parking lot
preaching to a crowd
singin sacred songs and
reading from the Bible
Well I told her I was lost
and she told me all about the Pentecost
And I seen that girl as the road to my survi-ival

Just later on the very same night
when I crept to her tent with a flashlight
and my long years of innocence ended
Well she took me to the woods sayin'
"Here comes somethin' and it feels so good!"
And just like a dog I was befriended
I was befriended

Oh, oh, what a night
Oh what a garden of delight
Even now that sweet memory lingers
I was playin' my guitar
lying underneath the stars
Just thankin' the Lord for my fingers
for my fingers

Simon & Garfunkel: Kathy's Song

------------------------------------------------------------------------------------------
I hear the drizzle of the rain
Like a memory it falls
Soft and warm continuing
Tapping on my roof and walls.
And from the shelter of my mind
Through the window of my eyes
I gaze beyond the rain-drenched streets
To England where my heart lies.

My mind's distracted and diffused
My thoughts are many miles away
They lie with you when you're asleep
And kiss you when you start your day.

And as a song I was writing is left undone
I don't know why I spend my time
Writing songs I can't believe
With words that tear and strain to rhyme.

And so you see I have come to doubt
All that I once held as true
I stand alone without beliefs
The only truth I know is you.

And as I watch the drops of rain
Weave their weary paths and die
I know that I am like the rain
There but for the grace of you go I.

Jaromír Nohavica

Mikymauz

1. Ráno mě probouzí tma, sahám si na zápěstí,
zda-li to ještě tluče, zda-li mám ještě štěstí,
nebo je po mně a já mám voskované boty,
ráno co ráno stejné probuzení do nicoty.

2. Není co, není jak, není proč, není kam,
není s kým, není o čem, každý je v době sám,
vyzáblý Don Quijote sedlá svou Rosinantu
a Bůh je slepý řidič sedící u volantu.

R: Zapínám telefon - záznamník cizích citů,
špatné zprávy chodí jako policie za úsvitu,
jsem napůl bdělý a napůl ještě v noční pauze,
měl bych se smát, ale mám úsměv Mikymauze,
rána bych zrušil.

3. Dobrý muž v rádiu pouští Čikoreu,
opravdu veselo je, asi jako v mauzoleu,
ve frontě na mumii mám kruhy pod očima,
růžový rozbřesk fakt už mě nedojímá.

4. Povídáš něco o tom, co bychom dělat měli,
pomalu vychládají naše důlky na posteli,
všechno se halí v šeru, čí to bylo vinou,
že dřevorubec máchl mezi nás širočinou.

R: Postele rozdělené na dva suverénní státy,
ozdoby na tapetách jsou jak pohraniční dráty,
ve spánku nepřijde to, spánek je sladká mdloba,
že byla ve mně láska, je jenom pustá zloba,
dráty bych zrušil.

5. Prokletá hodina, ta minuta, ta krátká chvíle,
kdy věci nejsou černé, ale nejsou ani bílé,
kdy není tma, ale ještě ani vidno není,
bdění je bolest bez slastného umrtvení.

6. Zběsile mi to tepe a tupě píchá v třísle,
usnout a nevzbudit se, nemuset na nic myslet,
opřený o kolena poslouchám tvoje slzy,
na život je už pozdě a na smrt ještě brzy.

R: Co bylo kdysi včera, je, jako nebylo by,
káva je vypita a není žádná do zásoby,
věci, co nechceš, ať se stanou, ty se stejně stanou,
a chleba s máslem padá na zem vždycky blbou stranou,
máslo bych zrušil.

7. Povídáš o naději a slova se ti pletou,
jak špionážní družice letící nad planetou,
svlíknout se z pyžama, to by šlo ještě lehce,
dvacet let mluvil jsem a teď už se mi mluvit nechce.

8. Z plakátu na záchodě prasátko vypasené
kyne mi, zatímco se kolem voda dolů žene,
všechno je vyřčeno a odnášeno do septiku,
jenom mně tady zbývá prodýchat pár okamžiků.

R: Sahám si na zápěstí a venku už je zítra,
hodiny odbíjejí signály Dobrého jitra,
jsem napůl bdělý a napůl ještě v noční pauze,
měl bych se smát, ale mám úsměv Mikymauze,
lásku bych zrušil.

9.=1.
10.=1.

Ulalume
Edgar Allan Poe
Přeložil Vítězslav Nezval



Byl sychravý den a v deštivém chladu
listí provázelo každý krok -
šustíc, provázelo každý krok,
byla noc v pustém listopadu,
už nevím ani, který to byl rok -
u ponurých, auberských vodopádů,
tak, kde je bařinatý veletok,
u ponurých, auberských vodopádů.
tam, kde je bařinatý veletok.

Šli jsme zde v cypřišovém lesíku
obrovskou alejí s Psyché, bloudíce -
s Psyché, mou duší šli jsme, bloudíce,
já jsem měl plné srdce výkřiků
a lávy, tekoucí za vichřice
sirnými proudy z hory Yaniku
na konci světa, v strašné panice -
sirnými proudy z hory Yaniku
až na konec světa, v strašné panice.

Šli jsme tak vážně, v odměřeném chladu
a bez myšlenek, zvolňujíce krok -
bez vzpomínek a zvolňujíce krok
a nevšímali jsme si listopadu,
v němž prožívá svou noční dobu rok
(v němž prožívá svou noc všech nocí rok)
a nevšímali jsme si vodopádů,
ačkoliv jsme tu znali každý krok,
těch chmurných, nekonečných vodopádů
a bařin, z nichž se prýští veletok.

A teď, kdy chýlilo se ke svítání
na hvězdném zvěrokruhu v orloji -
na nočním zvěrokruhu v orloji
vynořilo se ve tmách z nenadání
světlo pod mlhavými závoji
a vyšel měsíc na nebeské báni
s růžky, jak dávný rytíř ve zbroji -
Astartin měsíc na nebeské báni,
s růžky, jak dávný rytíř ve zbroji.

A já jsem řekl: "Luna ve svém pláči
je vroucnější než světlo Diany -
je vroucnější než teplo Diany,
viděla mne, jak usedavě pláči
a přinesla mi balsám na rány -
a prošla souhvězdím Lva, jenž se mračí
aby nám ukázala na brány,
jež vedou k nebi, s lékem na rány;
ó, vystup doupětem Lva, jenž se mračí
a dej mi vonný balsám na rány."

Leč Psyché řekla: "Viděls bledá líčka
té hvězdy, bledé, jako bývá vrah -
té hvězdy, bledé jako bývá vrah,
pojď! nevěřím jí - utečme!, mám strach!
Děsila nás svou řečí, klopíc víčka
a viděls, jak se za ní zvedal prach -
plakala v těžkých mdlobách, klopíc víčka
a křídly pozvedala chmurný prach -
ten chmurný, pozemský a těžký prach."

Já odvětil: "Vždyť je to jenom snění,
chci se s tím divným světlem poradit -
chci v jeho kříšťálové záři jít,
je věštecká a nádherně se pění
a dává naději a krásný klid,
má chvějící se, křišťálový svit,
ach, svěřme se jí až do kuropění,
a můžem stále rovnou za ní jít,
bezpečně za ní, až do kuropění,
až k nebi můžem za ní rovně jít -
až k nebi, k němuž letí její svit."

Tak utišil jsem duši políbením
a zahnal její melancholii -
úzkost a její melancholii,
a na konci v té dlouhé aleji
jsme uviděli legendární hrob,
ten pověstný a legendární hrob
a já jsem řekl: "Sestro, přečti mi,
co ukrývá ten tajuplný hrob." -
a ona řekla: "Ulalume -
to je hrob ztracené Ulalume."

Mé srdce ztuhlo v popelavém chladu
jak listí, provázející náš krok,
s šuměním, provázející náš krok
a řekl jsem: "To bylo v listopadu
za pusté noci, právě v onen rok,
kdy putoval jsem v tmavém, nočním chladu
se strašlivým břemenem, v tom strašném chladu,
když prožíval svou noc všech nocí rok -
teď vzpomínám na hukot vodopádu
a bařin, z nichž se prýští veletok,
těch strašidelně schurných vodopádů
a bařin, z nichž se prýští veletok."

Jsou...

Jsou knihy,
které se otvírají samy od sebe.
I duše souloží. Hle chvíle,
kdy se mrtvý setkává s ještě nenarozeným...

Ale tam venku
je více lidí než člověka,
ale tam venku
je více vesmíru než Boha...

Vladimír Holan
Spisy IV, Na celé ticho, Paseka 2000

MASO MASKY (J. J. Rovenský)

polibek masky dá ti zapomenout
na tvoji duši v masce zarostlou
a nasadí ti pod obličej tvoji duši
svou duši zlou a nebo bláznivou
milencům líbajícím se pod lampou noci
zlá Orlotramvaj vyrve srdce z čáry na dlani
a pak ho odnese do hnízda Orlozovny
ve spárech jisker mladejm k brzké snídani
až jednou poznáš že jsi místo ženy
líbal svůj odraz v cizích zrcadlech
v zrcadlech cizích tváří zamlžený
jak se ti na nich zimou srážel dech

Po svatém způsobu
žiji.
K nebesům
pohlížím.
Po svatém způsobu žiji.
Mých koní
mnoho je.

Navahové

Staří lidé praví,
že jenom země je věčná.
Řekli jste pravdu.
Pravdu jste řekli.

Siouxové

Hleď, jak se
vzpínají.
Přicházejí
a ržou,
přicházejí –
národ koní.
Hleď, jak se
vzpínají.
Přicházejí
a ržou.
Přicházejí.

Šajeni

Tim Burton, 1982

Vincent

Vincent Malloy is seven years old
He's polite and always does as he's told
For a boy his age, he's considerate and nice
But he wants to be just like Vincent Price

He doesn't mind living with his sister, dog, and cats
Though he'd rather share a home with spiders and bats
There he could reflect on the horrors he has invented
and wander dark hallways alone and tormented

Vincent is nice when his aunt comes to see him
But imagines dipping her in wax for his wax museum
He likes to experiment on his dog Abocrombie
In the hopes of creating a horrible zombie
So that he and his horrible zombie dog
could go searching for victims in the London fog

His thoughts aren't only of ghoulish crime
He likes to paint and read to pass some of the time
While other kids read books like "Go Jane Go"
Vincent's favorite author is Edgar Allen Poe.

One night while reading a gruesome tale
he read a passage that made him turn pale
Such horrible news he could not survive
For his beautiful wife had been buried alive

He dug out her grave to make sure she was dead
Unaware that her grave was his mother's flower bed
His mother sent Vincent off to his room
He knew he'd been banished to the tower of doom
where he was sentenced to spend the rest of his life
alone with the portrait of his beautiful wife.

While alone and insane incased in his doom
Vincent's mother burst suddenly into the room
She said, "If you want, you can go out and play
It's sunny outside and a beautiful day."

Vincent tried to talk but he just couldn't speak
the years of isolation had made him quite weak
So he took out some paper and scrawled with a pen:
"I'm possessed by this house and can never leave it again."

His mother said, "You are NOT possessed and you are NOT almost dead
These games you play are all in your head
You are NOT Vincent Price, you're Vincent Malloy
You're not tormented or insane, you're just a young boy
You're seven years old, and you are my son
I want you to get outside and have some real fun."

Her anger now spent, she walked out through the hall
While Vincent backed slowly against the wall
The room started to sway, to shiver and creak
His horrored insanity had reached its peak
He saw Abocrombie, his zombie slave
and heard his wife call from beyond the grave

She spoke through her coffin and made ghoulish demands
While through cracking walls reached skeleton hands
Every horror in his life that had crept through his dreams
swept his mad laughter to terrified screams

To escape the badness, he reached for the door
but fell limp and lifeless down on the floor

His voice was soft and very slow
As he quoted "The Raven" by Edgar Allen Poe:
"And my soul from out that shadow
that lies floating on the floor
Shall be lifted
...Nevermore."