Ladislav Fikar
Liják dnes v noci
Ulice zelenavých rybářských městeček.
Nikdy jsem nebyl v Bretagni,
zhasneme.
Jenom liják je z nekonečného stříbra,
šustí jako šaty
z klenotů.
Noc bálů, k ránu její nebe bude z achátů.
Z tmy páchnou šupiny.
Myslím si, kdyby se svlékl, kdyby se svlékl,
stál by tu nahý jako voda,
tobě zrcadlo.
Jak by se leskly keře rybízu!,
listy právě vyšlé z mincoven.
Hvězdy ležely by na trávě,
na listech tak těžké, skanout jen.
A byly by pak žluté pozouny
ořechy, tisy lunou leštěné.
Tu píseň ty bys v spánku zaslechla,
vstala bys bosá, šla bys k zrcadlu.
Že nejsem Julie? Sem plášť můj nachový!
A dýku mou! A růži! Jed!
Romeo, uteč, uteč z Mantovy,
černého hřebce najdeš u brány!
A nalož lunu k sobě do sedla,
noc bude rovná. Než se rozbřeskne,
kohouty splašíš z oliv vlašských vsí.
Romeo, uteč, uteč z Mantovy!
Už jede z brány tryskem Romeo,
Romeo jede, pán můj, miláček.
Střevíčky kde mám? Svícen rozsvěťte!
Zdaleka slyšet rzání,
kopyta...
Když jsem se naklonil z okna,
z tmy páchly šupiny.
Máš mokrou, studenou tvář,
studíš,
řekla jsi.