Egon Bondy
Nesmrtelná dívka (úryvek ze začátku 2. části)

Lucerny ve tmě sotva na sebe viděly
Pršelo drobně Konec října byl
V pomyjích ďábel slunce utopil

Ten den procházel jsem se po Hradčanech
a dostal jsem se kamsi za ně
po západo-severo-západní straně

Už jsem nevěděl ani kam se obrátit
byl bych rád jel domů ale nevěděl jsem kde naleznu tramvaj
zdálo se mi jako bych byl býval v této končině nikdy nebyl

Po jedné straně táhla se podivně zpustlá zahrada
a zeď která ji chránila byla pobořená
po straně druhé byla nepřetržitá řada nízkých domků
ne vyšších než jednopatrových
Všude kolem bylo vidět věže chrámů jakoby na jezerech stojících
Odevšad začaly na nich bít hodiny
bezpočet hodin bil bezpočet hodin
neboť zřejmě jen jedny přestaly tu začaly druhé
a tak odbíjené jedné čtvrté
protáhlo se ve vyzvánění
anebo to zvonil Angelus
neboť nebylo pozdě večer

Nikoho jsem nepotkával
a toužebně jsem vyhlížel po civilizaci
- jak venkovsky sám na sebe odkázán může být někdy člověk i ve velkoměstě -
když tu jsem ji uviděl v podobě velkého a černého amerického auta
modelu ne staršího než čtyři roky
což u nás v Československu je model nejnovější

Karel Šiktanc
řeč vestoje I.

Tolikerý vichr,
tolikerý jásot… zde v tu stranu ticho.
Je to dar?

Či můžeme za něco?

Poříčím plují něčí nahé ruce,
ač spala, jakýsi úžas trhl oblým
tělem krajiny,

chlap kopl do židle… utíká jako živá.

Ano,
jestli tu něco…
tak ten třpyt! Ten zběsilý okřik mrtě

a ouzka,

ta zuřivá červeň,
ten kel. Ten dráp. To sbírání se ran,
to sbírání se ze čtyř,

to vytí z kůru, to bití vzhůru,
ten tah, ten strmě sněžný šponovaný vzduch,
lauf stříbra,
menhir,

Karnak,

báj.
Celej náš křivej katedrální hapták.
Celej náš chromej katedrální vztyk.

Horoucí kámen, ledový pot.

Oblak podoby ženy padá rozpřažený do lesa,
jak by ho stihl nečekaný úder…

Bože I tahle myšlenka na smrt
bojí se o život.

Karel Šiktanc
řeč vestoje

Štípaným kamenem zde jméno za jménem.

Štípanou břidlicí v nejvyšší světnici

nejnižší místa k stání.



(Pokud stání ještě rovnost. Pravej

úhel. K zemi. K nebi.



Pokud ještě zapotřebí.)



Den má náušničku, ulízané spánky.

A barvy na ptácích křičí jak z horečky…



Kdeco tam venku je tak znamenitě troufalé,

že zvedám ruce oběma zápěstími až k loktům

třaslavě rámuju ten výřez povětří,

ten věčně mokrý obraz.



Pole brázd, moře vln.



Ospalé způsoby liftů a otevřených aut.



A bezy bijou bílou hlavou o svou bílou zeď



pár kroků od promenády nabitýma kleštěma

ucpali krávě sametové uši.



Stoj spatný bolí. Prubuju zákryt…

Zde v té strohé věži nic mi nenáleží.

Jen to echo.



Jen ta zpěvnost nadosobní krásy.



Taje příští měsíc… nízko,

div ne ve vsi. V jeho kruhu div ne plném

rozmile šmajdá house nezbytí, na boku

peří vyrvané i s masem



Robustním posuňkem přes celou silnici

výčep se ohradil,

snad proti dojetí.



Starý muž –

sám nad zlou hlubinou –

by ani za svět nedovolil nikomu

ozářit tajemství, co s ním jde celý život.



Neboť nad sebou nikdy nepanoval.



Neboť svrchovanost je ztráta.

Kartl Šiktanc
řeč vestoje

"Hrubá,
pohlaď si mě.
Aspoň hrubým slovem."

"Postůj při mně,
Křivej.
Buď mi chvíli roven."

Fráňa Šrámek
Když kvete vřes

Když kvete vřes, tu víme,
že v číši už jen zbývá
poslední jiskra. Dopíjíme
a přes rameno se nám dívá stín.

Pak zmodrá les a večer sivý
do stydnoucích luk mlhy valí;
tu ironicky starostlivý,
nám ramena svým pláštěm
halí stín.

Ladislav Fikar
Liják dnes v noci

Ulice zelenavých rybářských městeček.
Nikdy jsem nebyl v Bretagni,
zhasneme.

Jenom liják je z nekonečného stříbra,
šustí jako šaty
z klenotů.
Noc bálů, k ránu její nebe bude z achátů.

Z tmy páchnou šupiny.

Myslím si, kdyby se svlékl, kdyby se svlékl,
stál by tu nahý jako voda,
tobě zrcadlo.

Jak by se leskly keře rybízu!,
listy právě vyšlé z mincoven.
Hvězdy ležely by na trávě,
na listech tak těžké, skanout jen.

A byly by pak žluté pozouny
ořechy, tisy lunou leštěné.
Tu píseň ty bys v spánku zaslechla,
vstala bys bosá, šla bys k zrcadlu.

Že nejsem Julie? Sem plášť můj nachový!
A dýku mou! A růži! Jed!
Romeo, uteč, uteč z Mantovy,
černého hřebce najdeš u brány!

A nalož lunu k sobě do sedla,
noc bude rovná. Než se rozbřeskne,
kohouty splašíš z oliv vlašských vsí.
Romeo, uteč, uteč z Mantovy!

Už jede z brány tryskem Romeo,
Romeo jede, pán můj, miláček.
Střevíčky kde mám? Svícen rozsvěťte!
Zdaleka slyšet rzání,
kopyta...

Když jsem se naklonil z okna,
z tmy páchly šupiny.
Máš mokrou, studenou tvář,
studíš,
řekla jsi.

Jaromír Nohavica

Zatímco se koupeš

Zatímco se koupeš, umýváš si záda,
na největší loupež ve mně se střádá,
tak, jako se dáváš vodě,
vezmu si tě já, já - zloděj.

Už v tom vážně plavu, za stěnou z umakartu
piju druhou kávu a kouřím třetí spartu
a za velmi tenkou stěnou
slyším, jak se mydlíš pěnou.

Nechej vodu vodou, jen ať si klidně teče,
chápej, že touha je touha a čas se pomalu vleče,
cigareta hasne, káva stydne, krev se pění,
bylo by to krásné, kdyby srdce bylo klidné, ale ono není.

Zatímco se koupeš, umýváš si záda,
svět se se mnou houpe, všechno mi z rukou padá,
a až budeš stát na prahu,
všechny peníze dal bych za odvahu.

Nechej vodu vodou, jen ať si klidně teče...

Jaromír Nohavica

Těšínská

Kdybych se narodil před sto léty
v tomhle městě
u Larichů na zahradě trhal bych květy
své nevěstě.
Moje nevěsta by byla dcera ševcova
z domu Kamińskich odněkud ze Lvova
kochał bym ją i pieśćił chyba lat dwieśćie.
Bydleli bychom na Sachsenbergu v domě u žida Kohna.
Nejhezčí ze všech těšínských šperků byla by ona.
Mluvila by polsky a trochu česky,
pár slov německy a smála by se hezky.
Jednou za sto let zázrak se koná, zázrak se koná.
Kdybych se narodil před sto léty byl bych vazačem knih.
U Prohazků dělal bych od pěti do pěti a sedm zlatek za to bral bych.
Měl bych krásnou ženu a tři děti,
zdraví bych měl a bylo by mi kolem třiceti,
celý dlouhý život před sebou celé krásné dvacáté století.
Kdybych se narodil před sto léty v jinačí době
u Larichů na zahradě trhal bych květy má lásko tobě.
Tramvaj by jezdila přes řeku nahoru,
slunce by zvedalo hraniční závoru
a z oken voněl by sváteční oběd.
Večer by zněla od Mojzese melodie dávnověká,
bylo byléto tisíc devět set deset za domem by tekla řeka.
Vidím to jako dnes šťastného sebe,
ženu a děti a těšínské nebe.
Jěštěže člověk nikdy neví co ho čeká.
na na na na...

Starý výhybkář

Starý výhybkář má pravnuky.
Zrzavý jako vyzrálý ořech, s chlupy v uších a jasnýma, mořsky jiskrnýma očima.
Vyšourá se z vechtrovny a zvedne návěstí : stát.

"Vidíte, jak je to návěstí zubatý ?
Napálil jsem tím jednoho chlápka přes makovici,
byla to jediná možnost, jak ho zarazit, aby tam nevletěl.
Chtěl se nechat přeject a já je musim vždycky zarazit.
To je moje služba."

Dvacet let byl policistou v Chicagu.
"V břiše nosim kulku a na žlučníku mám nádor -
tuhle špeluňku jsem vzal, abych si odpočal.
Šourám se pomalu a opatrně, srdce mám, hýn, jestli se moc zasměju, srdce mi vypoví a jdu k zemi,
musim na sebe dávat bacha."

Třetí vagon rachotí vzhůru po trati.
Vychází s výstrahou v ruce : stát.
"Tihleti sakramentský blázni se chtěj dostat pod kola,
musim jim to zarazit."

Zrzavý jako vyzrálý ořech, s chlupy v uších a jasnýma, mořsky jiskrnýma očima.


Carl Sandburg, Chicagské básně, 1916

a tuhle jsem našel pro svou ženu :-)))

Karel Plíhal
VSTÁVEJ, HOLKA

Vstávej, holka, bude ráno
kalný jako Metuje.
Zahraju ti na piáno,
jen co zjistím, kde tu je.
Jedno stojí tamhle v koutě
bez pedálů, bez kláves.
V tomhle jednou povezou tě
funebráci přes náves.

Báby budou mlíti pantem,
chlapi bručet pod kníry:
tahala se s muzikantem,
proto tyhle manýry.
Housle budou svými trylky
opěvovat tichounce,
všechny tyhle horký chvilky
ve studený garsónce.

Pak na dráty telefonní
jako noty na linky
sednou hvězdy, které voní
jak rumový pralinky.
Z nich ti potom loutna s flétnou
naposledy zahraje,
že se naše duše střetnou
hned za bránou do ráje.

Vstávej, holka, bude ráno
kalný jako Metuje.
Zahraju ti na piáno,
jen co zjistím, kde tu je.
Dopij tenhle zbytek rumu,
ať je zase veselo,
jsme tu spolu z nerozumu,
tak co by nás mrzelo.

Petr Cincibuch
ZBYTEČNĚ

Vlčím bobem ozdobili oltář
a jakoby klekli v lavicích,
chladná vůně ve venkovských pokojích
sedla na barevná sklíčka.

Hřbitovní koule za zdí rozšiřovaly tváře,
přešel-li někdo kolem.

Já vlhčil krví veřeje vrat,
však skřípění tvých slov a boků bylo mučivé.

Vešel jsem tedy, kam se vchází
přes mrtvé mouchy a nalezl
přibité hlavy úhořů.

Loňskou,
a ta druhá byla prý ještě starší.

Divně


Divně, ale patříme si -
jako tresty vinám v temné směsi.
Týráme se, abychom si odtrpěli,
na duších, co oblažilo těly.

Divně, ale patříme si,
jako když se kradmá paměť děsí
lupu, jímž je budoucnost.

Děsí se, a nemá dost.

Vít Slíva
Rodný hrob, HOST 2004

Jehličí drtil jsem ti dlaní
na nahém těle. Vonělo jako les.
Já – řeka protékal jsem tebou.
Tělesné nebe. Nebe bez nebes.

I vycházela zvířata
za horkých nocí z houštin tvých
a pila ze mne…
A srdce, kámen na mém dně,
v mechatých rybinách se hnulo
tím steskem člověčím –

že hladina má od hvězd
nerozezná oči šelem, že tebou protékám
a nevím odkud ani kam.

Však ráno z pařeniště trav
vstávalo slunce ještě orousané.

S hlasy, jež rozdala jsi ptactvu svému,
a s němotou mých ryb
přitiskli jsme se k jeho ohni.

Jen v houštinách
tam někde blízko srdce tvého
kňučely šelmy od hvězd omrzlé.

A za to léto slunce spálilo
tvůj hlas i s hlasy ve větvích
a němotu ryb s řekou vypilo
až k tomu srdci – kameni.

A jednou na ně začal padat sníh…

A dotek první vločky projel jím
Jak první políbení – tenkrát.


František Hrubín
Rajský pastel

Postavíme sněhuláka
kterej v noci nehuláká
kterej děti nebije
nekouří a nepije.

Karel Plíhal.

Ludek Marks
Posledního února

Po smrti budu havranem
chtěl jsem se tak už narodit
Žít s hejnem v poli zoraném
Po smrti budu havranem
ne jako v žití prosraném
v němž nelze nic než marodit
Po smrti budu havranem
chtěl jsem se tak už narodit

Otištěno v rubrice Čtenář poezie, TVAR 04/05

Ivan Diviš
Žalm 8

Douan smeten Marna se vaří krví
oudy lítají husí droby vrhané obrem
Goyovým obrem na stěnu hospody

Proč Bůh měl by se ujímat člověka
rozkoleného v nátuře notorického lháře
všiváka pusté ironie?

Proč za vlasy k sobě měl by ho tahat,
tu vražednou veš tu figuru
Proč u něho směla by používat úplnosti
aťsi vězí v neúplném chce to

Závrať trhá hlavou netopýr češe účes
cuchá rozum, vůli, sen:

Nanovo modlí se kněz
a ty odpočinut, stále nanovo
proměňuješ se v dítě jsa hotov

Překřižovat prostor směrem tam
kde dávno doduněla děla
Obrátit se překřižovat bezuzdnost světa
neschopného už potkat sebe sama
ani v pusté nadávce

NATASHA
Dva romány

Natáhla noc jako punčochu přes tvář
A s výrazem
Jenž nelze přeložit

Do klína vrazila nejdelší pero pavího krále
To s duhovým koncem

V nastalém saténovém tichu
Oba napsali román

Ona ach formou

On
Jako kánon

Egon Bondy

Večer jsem rozsvítil noc
dvou oken velikou září
za nimiž měsíce den
čeří mrak pravidlem tmu
Velikolepý se počal
proud stínu stoupati mého
z hlavy a nohou a tělem
se rozpjat létati začal
naváživ předtím se dnem
jask v hrůze se chvěl zpívav písní
rozkvetlý na poli mák
planý jen ve dvou dnech zašel
Oprší každého dne
má potence velikověká
nad Mléčné dráhy se dme
od očí prvního o-
tevření až po poslední akt
v pracovně záchodu mého
Pak ale začne se stoupat
tramvají bližší vždy stále
útrpná denní ta smrt
za niž jsem platem svým ztrácen
Večerem vzpomínka pak
na jinocha ranního ve svět
bolestně zařehtá kůň
jezdec se kdovíkde ztrativ

Egon Bondy

Po vlnách vlna vlnou k vlně
nese se k břehu blízkost blízká
nebe se stře a tře a blýská

Po zemích chodí noci
ve vlasech vlasy vlasem vlají
zdá se mi že se mi sny zdají