• úvod
  • témata
  • události
  • tržiště
  • diskuze
  • nástěnka
  • přihlásit
    registrace
    ztracené heslo?
    FINpoezie & texty různých autorů
    FIN
    FIN --- ---
    Václav Hrabě
    Ty


    To není alej kaštanů které kvetou
    to není zástup andělů s myrtou
    to je noc
    Modrá a bílá
    Na Vltavě zamrzly lodě a svatební kytice

    Máš oči jako tabák
    A stromy na podolském hřbitově
    jsou cypřiše a stříbrné štiky
    Jednou jsi řekla: „Já si tě najdu"
    Je noc
    Modrá a bílá
    Kouř u stropu se chvěje jako tvoje ruce
    V bytě nad námi někdo poslouchá Handla
    slyšíš
    "Vodní hudba"
    napudrované růže
    v téhle zimě
    to je ale nerozum že?

    Máš oči jako tabák
    Bojím se abych to všechno nezkazil
    nějakým překrásným gestem

    Až půjdeš zítra ode mne
    potkáš paní domácí jak se vrací
    s masem na neděli
    bude se divit že jsi tak mladá
    a už se touláš po nocích

    Pak si řekne že jsou tím stejně vinni
    komunisti
    "Podolí není Montmartre" upozorní mne jemně
    inženýr z prvního patra
    Dáma v tramvaji se ušklíbne
    protože budeš hrozně moc vonět kouřem

    Bude ráno
    Střízlivé
    šedé a moudré jako vlasy mého otce
    Málokdo si všimne
    že máš oči
    jako tabák
    FIN
    FIN --- ---
    Egon Bondy
    Nesmrtelná dívka (úryvek ze začátku 2. části)


    Lucerny ve tmě sotva na sebe viděly
    Pršelo drobně Konec října byl
    V pomyjích ďábel slunce utopil

    Ten den procházel jsem se po Hradčanech
    a dostal jsem se kamsi za ně
    po západo-severo-západní straně

    Už jsem nevěděl ani kam se obrátit
    byl bych rád jel domů ale nevěděl jsem kde naleznu tramvaj
    zdálo se mi jako bych byl býval v této končině nikdy nebyl

    Po jedné straně táhla se podivně zpustlá zahrada
    a zeď která ji chránila byla pobořená
    po straně druhé byla nepřetržitá řada nízkých domků
    ne vyšších než jednopatrových
    Všude kolem bylo vidět věže chrámů jakoby na jezerech stojících
    Odevšad začaly na nich bít hodiny
    bezpočet hodin bil bezpočet hodin
    neboť zřejmě jen jedny přestaly tu začaly druhé
    a tak odbíjené jedné čtvrté
    protáhlo se ve vyzvánění
    anebo to zvonil Angelus
    neboť nebylo pozdě večer

    Nikoho jsem nepotkával
    a toužebně jsem vyhlížel po civilizaci
    - jak venkovsky sám na sebe odkázán může být někdy člověk i ve velkoměstě -
    když tu jsem ji uviděl v podobě velkého a černého amerického auta
    modelu ne staršího než čtyři roky
    což u nás v Československu je model nejnovější
    RICARDERON
    RICARDERON --- ---
    Karel Šiktanc
    řeč vestoje I.

    Tolikerý vichr,
    tolikerý jásot… zde v tu stranu ticho.
    Je to dar?

    Či můžeme za něco?

    Poříčím plují něčí nahé ruce,
    ač spala, jakýsi úžas trhl oblým
    tělem krajiny,

    chlap kopl do židle… utíká jako živá.

    Ano,
    jestli tu něco…
    tak ten třpyt! Ten zběsilý okřik mrtě

    a ouzka,

    ta zuřivá červeň,
    ten kel. Ten dráp. To sbírání se ran,
    to sbírání se ze čtyř,

    to vytí z kůru, to bití vzhůru,
    ten tah, ten strmě sněžný šponovaný vzduch,
    lauf stříbra,
    menhir,

    Karnak,

    báj.
    Celej náš křivej katedrální hapták.
    Celej náš chromej katedrální vztyk.

    Horoucí kámen, ledový pot.

    Oblak podoby ženy padá rozpřažený do lesa,
    jak by ho stihl nečekaný úder…

    Bože I tahle myšlenka na smrt
    bojí se o život.

    RICARDERON
    RICARDERON --- ---

    Karel Šiktanc
    řeč vestoje

    Štípaným kamenem zde jméno za jménem.

    Štípanou břidlicí v nejvyšší světnici

    nejnižší místa k stání.



    (Pokud stání ještě rovnost. Pravej

    úhel. K zemi. K nebi.



    Pokud ještě zapotřebí.)



    Den má náušničku, ulízané spánky.

    A barvy na ptácích křičí jak z horečky…



    Kdeco tam venku je tak znamenitě troufalé,

    že zvedám ruce oběma zápěstími až k loktům

    třaslavě rámuju ten výřez povětří,

    ten věčně mokrý obraz.



    Pole brázd, moře vln.



    Ospalé způsoby liftů a otevřených aut.



    A bezy bijou bílou hlavou o svou bílou zeď



    pár kroků od promenády nabitýma kleštěma

    ucpali krávě sametové uši.



    Stoj spatný bolí. Prubuju zákryt…

    Zde v té strohé věži nic mi nenáleží.

    Jen to echo.



    Jen ta zpěvnost nadosobní krásy.



    Taje příští měsíc… nízko,

    div ne ve vsi. V jeho kruhu div ne plném

    rozmile šmajdá house nezbytí, na boku

    peří vyrvané i s masem



    Robustním posuňkem přes celou silnici

    výčep se ohradil,

    snad proti dojetí.



    Starý muž –

    sám nad zlou hlubinou –

    by ani za svět nedovolil nikomu

    ozářit tajemství, co s ním jde celý život.



    Neboť nad sebou nikdy nepanoval.



    Neboť svrchovanost je ztráta.

    RICARDERON
    RICARDERON --- ---

    Kartl Šiktanc
    řeč vestoje

    "Hrubá,
    pohlaď si mě.
    Aspoň hrubým slovem."

    "Postůj při mně,
    Křivej.
    Buď mi chvíli roven."

    FIN
    FIN --- ---
    Fráňa Šrámek
    Když kvete vřes


    Když kvete vřes, tu víme,
    že v číši už jen zbývá
    poslední jiskra. Dopíjíme
    a přes rameno se nám dívá stín.

    Pak zmodrá les a večer sivý
    do stydnoucích luk mlhy valí;
    tu ironicky starostlivý,
    nám ramena svým pláštěm
    halí stín.
    FIN
    FIN --- ---
    Ladislav Fikar
    Liják dnes v noci


    Ulice zelenavých rybářských městeček.
    Nikdy jsem nebyl v Bretagni,
    zhasneme.

    Jenom liják je z nekonečného stříbra,
    šustí jako šaty
    z klenotů.
    Noc bálů, k ránu její nebe bude z achátů.

    Z tmy páchnou šupiny.

    Myslím si, kdyby se svlékl, kdyby se svlékl,
    stál by tu nahý jako voda,
    tobě zrcadlo.

    Jak by se leskly keře rybízu!,
    listy právě vyšlé z mincoven.
    Hvězdy ležely by na trávě,
    na listech tak těžké, skanout jen.

    A byly by pak žluté pozouny
    ořechy, tisy lunou leštěné.
    Tu píseň ty bys v spánku zaslechla,
    vstala bys bosá, šla bys k zrcadlu.

    Že nejsem Julie? Sem plášť můj nachový!
    A dýku mou! A růži! Jed!
    Romeo, uteč, uteč z Mantovy,
    černého hřebce najdeš u brány!

    A nalož lunu k sobě do sedla,
    noc bude rovná. Než se rozbřeskne,
    kohouty splašíš z oliv vlašských vsí.
    Romeo, uteč, uteč z Mantovy!

    Už jede z brány tryskem Romeo,
    Romeo jede, pán můj, miláček.
    Střevíčky kde mám? Svícen rozsvěťte!
    Zdaleka slyšet rzání,
    kopyta...

    Když jsem se naklonil z okna,
    z tmy páchly šupiny.
    Máš mokrou, studenou tvář,
    studíš,
    řekla jsi.
    FIN
    FIN --- ---
    Jaromír Nohavica

    Zatímco se koupeš

    Zatímco se koupeš, umýváš si záda,
    na největší loupež ve mně se střádá,
    tak, jako se dáváš vodě,
    vezmu si tě já, já - zloděj.

    Už v tom vážně plavu, za stěnou z umakartu
    piju druhou kávu a kouřím třetí spartu
    a za velmi tenkou stěnou
    slyším, jak se mydlíš pěnou.

    Nechej vodu vodou, jen ať si klidně teče,
    chápej, že touha je touha a čas se pomalu vleče,
    cigareta hasne, káva stydne, krev se pění,
    bylo by to krásné, kdyby srdce bylo klidné, ale ono není.


    Zatímco se koupeš, umýváš si záda,
    svět se se mnou houpe, všechno mi z rukou padá,
    a až budeš stát na prahu,
    všechny peníze dal bych za odvahu.

    Nechej vodu vodou, jen ať si klidně teče...
    FIN
    FIN --- ---
    Jaromír Nohavica

    Těšínská

    Kdybych se narodil před sto léty
    v tomhle městě
    u Larichů na zahradě trhal bych květy
    své nevěstě.
    Moje nevěsta by byla dcera ševcova
    z domu Kamińskich odněkud ze Lvova
    kochał bym ją i pieśćił chyba lat dwieśćie.
    Bydleli bychom na Sachsenbergu v domě u žida Kohna.
    Nejhezčí ze všech těšínských šperků byla by ona.
    Mluvila by polsky a trochu česky,
    pár slov německy a smála by se hezky.
    Jednou za sto let zázrak se koná, zázrak se koná.
    Kdybych se narodil před sto léty byl bych vazačem knih.
    U Prohazků dělal bych od pěti do pěti a sedm zlatek za to bral bych.
    Měl bych krásnou ženu a tři děti,
    zdraví bych měl a bylo by mi kolem třiceti,
    celý dlouhý život před sebou celé krásné dvacáté století.
    Kdybych se narodil před sto léty v jinačí době
    u Larichů na zahradě trhal bych květy má lásko tobě.
    Tramvaj by jezdila přes řeku nahoru,
    slunce by zvedalo hraniční závoru
    a z oken voněl by sváteční oběd.
    Večer by zněla od Mojzese melodie dávnověká,
    bylo byléto tisíc devět set deset za domem by tekla řeka.
    Vidím to jako dnes šťastného sebe,
    ženu a děti a těšínské nebe.
    Jěštěže člověk nikdy neví co ho čeká.
    na na na na...
    ROSADKO
    ROSADKO --- ---
    Starý výhybkář

    Starý výhybkář má pravnuky.
    Zrzavý jako vyzrálý ořech, s chlupy v uších a jasnýma, mořsky jiskrnýma očima.
    Vyšourá se z vechtrovny a zvedne návěstí : stát.

    "Vidíte, jak je to návěstí zubatý ?
    Napálil jsem tím jednoho chlápka přes makovici,
    byla to jediná možnost, jak ho zarazit, aby tam nevletěl.
    Chtěl se nechat přeject a já je musim vždycky zarazit.
    To je moje služba."

    Dvacet let byl policistou v Chicagu.
    "V břiše nosim kulku a na žlučníku mám nádor -
    tuhle špeluňku jsem vzal, abych si odpočal.
    Šourám se pomalu a opatrně, srdce mám, hýn, jestli se moc zasměju, srdce mi vypoví a jdu k zemi,
    musim na sebe dávat bacha."

    Třetí vagon rachotí vzhůru po trati.
    Vychází s výstrahou v ruce : stát.
    "Tihleti sakramentský blázni se chtěj dostat pod kola,
    musim jim to zarazit."

    Zrzavý jako vyzrálý ořech, s chlupy v uších a jasnýma, mořsky jiskrnýma očima.


    Carl Sandburg, Chicagské básně, 1916
    FIN
    FIN --- ---
    a tuhle jsem našel pro svou ženu :-)))

    Karel Plíhal
    VSTÁVEJ, HOLKA


    Vstávej, holka, bude ráno
    kalný jako Metuje.
    Zahraju ti na piáno,
    jen co zjistím, kde tu je.
    Jedno stojí tamhle v koutě
    bez pedálů, bez kláves.
    V tomhle jednou povezou tě
    funebráci přes náves.

    Báby budou mlíti pantem,
    chlapi bručet pod kníry:
    tahala se s muzikantem,
    proto tyhle manýry.
    Housle budou svými trylky
    opěvovat tichounce,
    všechny tyhle horký chvilky
    ve studený garsónce.

    Pak na dráty telefonní
    jako noty na linky
    sednou hvězdy, které voní
    jak rumový pralinky.
    Z nich ti potom loutna s flétnou
    naposledy zahraje,
    že se naše duše střetnou
    hned za bránou do ráje.

    Vstávej, holka, bude ráno
    kalný jako Metuje.
    Zahraju ti na piáno,
    jen co zjistím, kde tu je.
    Dopij tenhle zbytek rumu,
    ať je zase veselo,
    jsme tu spolu z nerozumu,
    tak co by nás mrzelo.
    FIN
    FIN --- ---
    Petr Cincibuch
    ZBYTEČNĚ


    Vlčím bobem ozdobili oltář
    a jakoby klekli v lavicích,
    chladná vůně ve venkovských pokojích
    sedla na barevná sklíčka.

    Hřbitovní koule za zdí rozšiřovaly tváře,
    přešel-li někdo kolem.

    Já vlhčil krví veřeje vrat,
    však skřípění tvých slov a boků bylo mučivé.

    Vešel jsem tedy, kam se vchází
    přes mrtvé mouchy a nalezl
    přibité hlavy úhořů.

    Loňskou,
    a ta druhá byla prý ještě starší.
    NATASHA
    NATASHA --- ---
    Divně


    Divně, ale patříme si -

    jako tresty vinám v temné směsi.
    Týráme se, abychom si odtrpěli,
    na duších, co oblažilo těly.

    Divně, ale patříme si,
    jako když se kradmá paměť děsí
    lupu, jímž je budoucnost.

    Děsí se, a nemá dost.


    Vít Slíva
    Rodný hrob, HOST 2004
    NATASHA
    NATASHA --- ---
    Jehličí drtil jsem ti dlaní
    na nahém těle. Vonělo jako les.
    Já – řeka protékal jsem tebou.
    Tělesné nebe. Nebe bez nebes.

    I vycházela zvířata
    za horkých nocí z houštin tvých
    a pila ze mne…
    A srdce, kámen na mém dně,
    v mechatých rybinách se hnulo
    tím steskem člověčím –

    že hladina má od hvězd
    nerozezná oči šelem, že tebou protékám
    a nevím odkud ani kam.

    Však ráno z pařeniště trav
    vstávalo slunce ještě orousané.

    S hlasy, jež rozdala jsi ptactvu svému,
    a s němotou mých ryb
    přitiskli jsme se k jeho ohni.

    Jen v houštinách
    tam někde blízko srdce tvého
    kňučely šelmy od hvězd omrzlé.

    A za to léto slunce spálilo
    tvůj hlas i s hlasy ve větvích
    a němotu ryb s řekou vypilo
    až k tomu srdci – kameni.

    A jednou na ně začal padat sníh…

    A dotek první vločky projel jím
    Jak první políbení – tenkrát.


    František Hrubín
    Rajský pastel
    NAVON_DU_SANDAU
    NAVON_DU_SANDAU --- ---
    Postavíme sněhuláka
    kterej v noci nehuláká
    kterej děti nebije
    nekouří a nepije.

    Karel Plíhal.
    NATASHA
    NATASHA --- ---
    Ludek Marks
    Posledního února

    Po smrti budu havranem
    chtěl jsem se tak už narodit
    Žít s hejnem v poli zoraném
    Po smrti budu havranem
    ne jako v žití prosraném
    v němž nelze nic než marodit
    Po smrti budu havranem
    chtěl jsem se tak už narodit

    Otištěno v rubrice Čtenář poezie, TVAR 04/05
    FIN
    FIN --- ---
    Ivan Diviš
    Žalm 8


    Douan smeten Marna se vaří krví
    oudy lítají husí droby vrhané obrem
    Goyovým obrem na stěnu hospody

    Proč Bůh měl by se ujímat člověka
    rozkoleného v nátuře notorického lháře
    všiváka pusté ironie?

    Proč za vlasy k sobě měl by ho tahat,
    tu vražednou veš tu figuru
    Proč u něho směla by používat úplnosti
    aťsi vězí v neúplném chce to

    Závrať trhá hlavou netopýr češe účes
    cuchá rozum, vůli, sen:

    Nanovo modlí se kněz
    a ty odpočinut, stále nanovo
    proměňuješ se v dítě jsa hotov

    Překřižovat prostor směrem tam
    kde dávno doduněla děla
    Obrátit se překřižovat bezuzdnost světa
    neschopného už potkat sebe sama
    ani v pusté nadávce
    FIN
    FIN --- ---
    NATASHA
    Dva romány


    Natáhla noc jako punčochu přes tvář
    A s výrazem
    Jenž nelze přeložit

    Do klína vrazila nejdelší pero pavího krále
    To s duhovým koncem

    V nastalém saténovém tichu
    Oba napsali román

    Ona ach formou

    On
    Jako kánon
    FIN
    FIN --- ---
    Egon Bondy

    Večer jsem rozsvítil noc
    dvou oken velikou září
    za nimiž měsíce den
    čeří mrak pravidlem tmu
    Velikolepý se počal
    proud stínu stoupati mého
    z hlavy a nohou a tělem
    se rozpjat létati začal
    naváživ předtím se dnem
    jask v hrůze se chvěl zpívav písní
    rozkvetlý na poli mák
    planý jen ve dvou dnech zašel
    Oprší každého dne
    má potence velikověká
    nad Mléčné dráhy se dme
    od očí prvního o-
    tevření až po poslední akt
    v pracovně záchodu mého
    Pak ale začne se stoupat
    tramvají bližší vždy stále
    útrpná denní ta smrt
    za niž jsem platem svým ztrácen
    Večerem vzpomínka pak
    na jinocha ranního ve svět
    bolestně zařehtá kůň
    jezdec se kdovíkde ztrativ
    FIN
    FIN --- ---
    Egon Bondy

    Po vlnách vlna vlnou k vlně
    nese se k břehu blízkost blízká
    nebe se stře a tře a blýská

    Po zemích chodí noci
    ve vlasech vlasy vlasem vlají
    zdá se mi že se mi sny zdají
    Kliknutím sem můžete změnit nastavení reklam