Z nedávného rozhovoru s předsedou Soudcovské unie Jirsou:
Soudci také jsou v očích veřejnosti – možná i kvůli médiím – lidé žijící v odtrženém světě, navíc také „nedotknutelní“, chránění jistotou doživotního jmenování.
Ta odtrženost nebo „zakuklenost“ světa soudců má dvě stránky. Jedna z nich je docela pozitivní. Dokonce i mezi těmi politiky a podnikateli, kteří nemají zrovna dobrou pověst, existuje povědomí o tom, že na soudce si nemohou dovolovat. Druhá věc je, že soudci se často chovají, jako kdyby nemuseli nikomu nic vysvětlovat, z čehož může plynout i to vnímání justice, o kterém jste se zmínil. Přitom soudce by svoje kroky a rozhodnutí vysvětlovat veřejnosti měl. Nedávno jsem se zhrozil u zpráv v televizi při reportáži o nějakých lidech, kteří svoje finanční problémy chtěli řešit tím, že se prodají „do otroctví“ včetně sexuálních úsluh a soudce rozhodl o umístění jejich dětí do ústavu. Neznám detaily případu, ale umím si představit, že k rozhodnutí měl dobré důvody, které by se daly jednoduše vysvětlit. Jenže když mu televize zavolala, tak řekl: „Já tady nejsem od toho, abych se bavil s nějakou televizí.“ Střih, tečka. Snažil jsem reportáž vnímat očima nezaujatého diváka a přišlo mi, že na lidi to muselo působit špatně. Jako by se soud dopustil něčeho zlého, přitom to tak ve skutečnosti určitě nebylo.
Kde se vlastně v soudcích bere to přesvědčení, že nikomu nic nemusejí říkat, nechuť něco vysvětlovat? Představitelé dalších dvou mocí ve státě – výkonné a zákonodárné – jsou někdy schopni se médiím se svými vyjádřeními i vnucovat.
Podle mě to souvisí s poměry před rokem 1989. Hodně lidí, kteří se chtěli živit právem, a přitom nestáli o to, aby je někdo otravoval se vstupem do KSČ, tehdy šlo soudit k soudu prvního stupně. Tam byl – pokud člověk nestál o to dělat předsedu nebo postoupit k vyšší instanci – od politiky celkem klid. Takový soudce se pak záměrně a vlastně docela pochopitelně schoval za hradbu spisů, o samotě v kanceláři psal svoje rozsudky, o nic jiného se nezajímal. Je pravda, že takoví soudci se i v době totality dokázali někdy chovat nezávisle. Byly například případy, kdy chartisté u soudu vyhráli pracovněprávní spory. Někteří z těchto soudců v justici zůstali, školili soudce mladší, možná na ně přenesli i ten reflex skrýt se a nevystrkovat nos. Myslím ale, že se situace v tomhle ohledu postupně lepší.