Už jsem to říkal včera. Od Rebeky jsem četl asi tři věci, které se mi zcela líbily. Bohužel včera vybrala tak tragikou sestavu (k tomu když se s přáteli bavila způsobem: "Mám číst smutné nebop veselé?" Už jich mám skoro 300!"), že jsem měl chuť odejít. Její host četl relativně obstojný, přesto však prvoplánovitý nonsens, jenž nezachránila ani "veselá" historka o "novém směru" vymyšleném na Písmáku. Tragedie. K tomu jejich stoleček vděčně se smějící každé podprůměrné slovní hříčce...
Druhá várka nebyla nejhorší, ale jak jsme se shodli s dalším účinkujícím - Martinem - přeci jen nám přišel jeden dobrý obraz na tři strofy poněkud málo. Nedalo se v tom neztratit.
Povídka byla slušná, ale jakým způsobem bude čtena se dalo poznat už tehdy, když si Olina stoupla do koutka za klavírem, aby na ni bylo co nejméně vidět.
Poslední čtení z Petrolejové vesnice bylo úžasné. Četl jsem jeho věci sem tam po netu a tam mi nedošlo, že se vlastně jedná o semknutý příběh až s šiktancovskou poetikou, leč o hodně lehčí a o hodně méně depresivní. V psané formě by možná pomohlo méně sekání na kratičké básně. Poměr byl skvělý: tři nádherné a neotřelé obrazy na čtyři verše. Ta hutnost byla velice báječná.
Poslední problém - problém všech. Ani jeden z nich neuměl číst. Rebečiny pointovky ztácely pointu během její neschopnosti přeskočit plynule na další řádek, Brňan nebyl schopen vypíchnout hlasem důležitější verše (a nebylo jich tolik), Olina v panické hrůze, aby na ni lidé nekoukali moc dlouho, zrychlovala, zrychlovala, ztišovala a zrychlovala, až zdárně dočetla. A Martin? Monotónně, ale zřetelně. Ale nevšední poezie v kontrastu s méně než všedním projevem se dá akceptovat. Ne tak u zbytku.
První půlka byl vcelku ztracený čas (a ještě se mi strašně chtělo na záchod), druhá, kratší, mi dojem poopravila, to, že se někteří nezdrželi a udělali víc místa pro kvalitní poslech, kvituji jen s povděkem.