(o konzumu)
http://www.respekt.cz/clanek.php?fIDCLANKU=996&fIDROCNIKU=2007
Kam ale může vést taková konzumní „ultrasaturace“ společnosti, která už nemá nic společného s běžnými potřebami a užitnou hodnotou zboží? Cest je několik, jak ukazují zkušenosti západních společností, které prošly podobným boomem o několik desetiletí dříve. První je přepnutí do vyššího „levelu“ stále přístupnějšího luxusu (tady někde se už možná nacházíme), který je jedinou možností, jak zachovat zájem o konzumaci zboží. Rozšíří se zkrátka konzumní pole do jiných oblastí, kde může probíhat nekonečné množení tužeb. Opakem takové extenze je intenzivní pohyb dovnitř, obrat k jiným než konzumním potřebám, na které má podle tradičních ekonomických teorií společnost čas právě až ve chvíli, kdy začíná být přesycena, v tom nejpřímějším smyslu slova.
Obě cesty se vzájemně nevylučují, nejsou to varianty volby. Obvykle se kříží a vzájemně doplňují nebo se vinou paralelně vedle sebe.
Ale skutečné bohatnutí společnosti, o němž se v souvislosti s úžasnými březnovými tržbami hovoří, se ohlašuje až v hlubším obratu ke kultuře, kam patří i ekologické a sociální, mezilidské ohledy. Je to nejtajemnější společenská proměna, k níž může dojít, protože v takové chvíli se všeobecně sdílený individualismus, starost o vlastní ekonomické blaho, tento motor konzumentství, vlastně nelogicky a podivuhodně mění v postoj sdílení, který se dostal i do politického žargonu, třeba v podobě pojmu „soucitný konzervatismus“, v českém prostředí tak pěkně přeloženého premiérem Mirkem Topolánkem: „Sociální politika patří tradičně k pravicovým stranám, ale socialisté nám ji ukradli.“
Euforie z obrovského růstu tržeb je tedy opravdu na místě. Když už ne kvůli nádherně dětské radosti z nového auta, domácího kina, iPodu, dovolené nebo bytu, pak přinejmenším proto, že bod obratu, o němž byla řeč, se zřejmě stále rychleji a nezadržitelně blíží. Chvála konzumu nemusí být vždycky úplně slepá.