ATOMINATOR: Pohádky obsahují archetypální motivy v různých kombinacích a vrstvách, zatímco telenovely pouze variují různá klišé. Z toho plyne, že pohádky jsou zdrojem poznání, zatímco telenovely jsou založeny na principu nejistoty plynoucí z nepoznání skutečného světa, kterou mají kompenzovat. Telenovely žádné poznání nepřinášejí. Mají diváka utvrdit, že jeho infantilní vidění světa je zcela v pořádku. To neplatí jen pro telenovely, ale i pro dobré sitcomy jako jsou Přátelé či How I met your mother. Hlavní podmínkou sitcomu je to, aby se děj na konci epizody vrátil do stejných kolejí, v jakých byl na začátku. Díky tomu sitcom předklá vždy-známý hermeticky uzavřený svět, skýtající divákovi pocit jistoty (a to navzdory tomu, že jsou vystavěny na geniálním parodování scifi klišé jako třeba Červený Trpaslík). Mnohé sitcomy dokonce zřejmě stojí na tom, že si dělají legraci z určité výseče klišé a stereotypů. Bigbang theory si střílí ze světa super inteligentních, ale asociálních geeků, IT Crowd ze světa "ajťáků". Pohádky, především vyprávěné pohádky, aktivují imaginaci a víceznačnost (totéž je možné si představovat po každé jinak), zatímco telenovely směřují k naprosté jednoznačnosti sdělení. Pohádky jsou pravděpodobně také střípkami mozaiky, která ve svém souhrnu odráží nějaký "implicitní řád". Telenovely jsou epické, sitcomy epizodické. Telenovely na stereotypech a klišé stojí, sitcomy z nich naopak čerpají náměty pro komické situace. Na některé seriály je možno dívat se dvojíma očima: na vážno - a s komickým sebe-parodizujícím odstupem (legenda jménem Chuck Norris). Sebe-parodizující, odlehčený přístup se čím dál více promítá i do akčních filmů (Terminátor 3). Důvodem je to, že stereotypy a klišé 80. a 90. let se dnes stávají čím dál tím průhlednější a komičtější i pro běžného diváka.
vice:
http://ografologii.blogspot.com/2010/01/klise-archetyp.html