Historie tak nejen udělala náhlý skok vpřed, ona s progresivními kulturami teprve vlastně vznikla. Zdá se, že přívrženci historizující kultury si vzájemně blahopřejí k tomu, že došlo k úniku z "času točícího se v kruhu" do "času postupujícího vpřed". Přehlížejí, že nic není více cyklické než "bludný kruh". Svět, v němž je možno cestovat stále snáze a rychleji do míst, která stále méně stojí za navštívení, svět, v němž se produkuje stále rostoucí objem pořád méně výživné stravy, je - abychom uvedli jen ty nejmírnější příklady - bludný kruh. Podstatou bludného kruhu je, že se člověk žene za nějakým cílem, anebo před ním utíká, přičemž tento cíl je naprosto neoddělitelný od svého protikladu, a že pokud se to nepochopí, honička se zrychluje. Náhlý výbuch historie v posledních pěti stoletích může být označen spíš jako rakovinné bujení, než jako zdravý růst.
To, co jsme uvedli, může být chápáno jako úvod k revoluční doktríně. O nic takového ale nejde. Nic není vzdálenější naším záměrům než obhajovat návrat tradičního stylu kultury a opuštění stylu pokrokového. Blud všech tradičních romantismů či romantického "návratu k přírodě" spočívá v tom, že její hlasatelé jsou v jádru vlastně progresivisty, protože se starají o budoucí stav věcí, který bude lepší než ten přítomný.
Tak jako ego nemůže nic udělat k překonání svého vlastního izolovaného způsobu vědomí, nemůže ani lidské společenství udělat s cílem osvobodit se od bludu progresivnosti, neboť by šlo o rozpor řízené přirozenosti. "Cílem" tradicionální kultury není budoucnost, nýbrž přítomnost. To znamená, že tradicionální kultura klade své hmotné a praktické plány, pokud jde o potravu a přístřeší do budoucích dnů a roků, ale nečiní nic více. Nesměřuje k psychologickým potěšením, která přinesou budoucí jídla. Zkrátka nehoní se za štěstím.
A navíc, moudřejší členové těchto kultur nevyhledávají ani radosti plynoucí z přítomné chvíle. Neboť jakmile se zmocníme okamžiku, abychom z něco něco vyzískali, zdá se, že zmizí. Důvodem je snad to, že potěšení je spíš funkcí nervů než svalů a že nervy přijímají automatický a pasivně, zatímco svaly uchopují aktivně. Potěšení je vždy zdarma a nemůže přijít jinak než samo od sebe spontánně. Snažit se je vynutit znamená snažit se zažít budoucnost dříve, než přišla, znamená to hledat psychologický výsledek otevření své mysli vůči přítomnému okamžiku, cítí se ovšem být od něho oddělen. Člověk je subjekt a zážitek je objekt. Nenahlíží, že zážitkem jest on sám a že snažit se získat něco z něho je pouhé sebepronásledování.
(Alan Watts - Příroda, muž a žena)