Moderní západní společnost nemůže snést, že lidé chtějí pracovat méně a jsou ochotni spokojit se s málem, jelikož jediné, co má pro ni váhu, je kvantita a vše, co je smysly nepostřehnutelné, jako by neexistovalo. Kdo se za ničím nehoní a kdo nevyrábí nic hmotného, je v takové společnosti považován za "lenocha", a to v této souvislosti ani nemluvíme o tom, jak se nahlíží na orientální národy, stačí se jen podívat, jak jsou hodnoceny kontemplativní řády, a to dokonce i v takzvaných náboženských kruzích. V takovém světě už nezbývá místo pro inteligenci ani pro nic, co je čistě vnitřní povahy, neboť to jsou fenomény, kterých se nelze dotknout, které se nedají spočítat ani zvážit. Celý prostor zaujímá vnější dění ve všech možných formách, včetně těch, které postrádají jakýkoliv smysl.
Přesto se však zkusme chvíli na věc dívat z hlediska těch, pro které je ideálem materiální "pohodlí" a kteří se z tohoto titulu radují ze všech zlepšení, jež světu přinesl moderní "pokrok". Jsou opravdu přesvědčeni, že nebyli oklamáni? Je pravda, že dnes jsou lidé šťastnější než dříve, protože disponují rychlejšími komunikačními prostředky a dalšími vynálezy tohoto druhu, protože vedou rušnější a komplikovanější život? Zdá se nám, že je to mu naopak, rozpolcenost nemůže být základem skutečného štěstí. Krom toho čím více toho člověk potřebuje, tím větší je pravděpodobnost, že něco postrádá, a že tedy bude nešťastný. Moderní společnost směřuje ke stále většímu množství těchto artificiálních potřeb, a jak už bylo řečeno výše, bude jich vytvářet stále více a nebude schopna je pokrýt, neboť nastoupila-li již jednou tuto cestu, je obtížné se na ní zastavit, ba dokonce neexistuje žádný důvod, proč se zastavit na nějakém přesně určeném místě.
Lidé dříve nemohli trpět tím, že postrádali věci, které neexistovaly a o kterých neměli ani tušení. Dnes však samozřejmě naopak trpí, když se jim těchto věcí nedostává, neboť si navykli považovat je za nutnost a vlastně se jim opravdu nutností staly. A tak se snaží všemi prostředky získat to, co jim zaručí materiální uspokojení, tedy to jediné, co dokáží ocenit, jde jen o "vydělávání peněz", neboť právě ty umožňují obstarat si toto uspokojení, a čím více jich máme, tím více jich chceme, neboť objevujeme stále nové potřeby. Tato vášeň se pak stává jediným životním cílem. Zde má svůj původ i ono nelítostné soupeření, které někteří "evolucionisté" povýšili na vědecký zákon pod pojmem "boj o život", a jejímž logickým důsledkem je, že jen ti nejsilnější, v tom nejmateriálnějším slova smyslu, mají právo na přežití. To je také důvodem závisti a dokonce i nenávisti nemajetných vůči bohatým. Jak by se také ti, kterým byly hlásány teorie o rovnosti, mohli nebouřit, když všude kolem sebe narážení na nerovnost, navíc v podobě, na kterou jsou nejvíc citliví, neboť patří k těm nejviditelnějším.
Je-li moderní civilizace odsouzena k tomu, aby se jednoho dne zhroutila pod prachem bezuzdných tužeb, které se zrodily v lidech, museli bychom být slepí, abychom v tom nespatřovali spravedlivý trest za její základní hřích, nebo chceme-li se vyhnout moralistní hantýrce, "odvetu" za jejich vlastní činy. Ten, kdo rozhýbal hrubé síly matérie, sám zahyne pod jejich silou, neboť svou neopatrností je uvedl do neovladatelného pohybu. Už se nebude moci pyšnit, že se dokáže neomezeně stavět proti jejich osudovému směřování. Ať se jedná o přírodní síly či o síly lidské masy, nebo o obojí, zákony hmoty vždy zasáhnou a neúprosně rozdrtí každého, kdo si myslí, že je může ovládat, aniž se sám pozvedne nad hmotu. V evangeliích se praví: "Dům rozdělený proti své povaze se zhroutí." To přesně charakterizuje moderní svět s jeho hmotnou kulturou, která již samou svou podstatou nemůže kolem sebe vyvolávat nic jiného než boj a rozpolcenost.
Uveďme znovu, že skutečné pochopení může být završeno jedině shora a zevnitř, tudíž v oblasti, kterou můžeme všeobecně nazvat intelektuální nebo duchovní, neboť pro nás ve skutečnosti obě tato slova znamenají jedno a totéž. Pochopení a shoda by se poté prosadily i v ostatních oblastech, podobně jako od chvíle, kdy je nastolen nějaký princip, z něj stačí vyvodit nebo spíše jím "vysvětlit" všechny důsledky, které jsou v něm podle všeho zahrnuty. Jak jsme již několikrát zopakovali, vše musí mít svůj prvopočátek v poznání, co se zdá být od praktického řádu nejvzdálenější, jeví se i v něm jako nejúčinnější, neboť bez toho zde ani kdekoli jinde nelze dokončit nic, co je opravdu hodnotné, co není zbytečným a povrchním zmatkem. Abychom se tedy vrátili k otázce, která nás v současnosti zajímá, lze říci, že kdyby všichni lidé skutečně pochopili, čím je vlastně moderní svět, přestal by okamžitě existovat, neboť jeho existence, podobně jako existence nevědomosti a všeho, co je pouhou imitací, je čistě negativní. Moderní svět totiž existuje jen negací tradiční a nadlidské pravdy. Tato změna by se pak odehrála bez jakýchkoli katastrof, což se zdá jakýmkoli jiným způsobem nemožné. Mýlíme se tedy, pokud prohlásíme, že toto poznání může mít skutečně nepředvídatelné praktické důsledky? Na druhé straně se však bohužel zdá velice obtížné, aby všichni dospěli k tomuto poznání, od něhož je dnes většina určitě mnohem dále než kdykoliv předtím.
(René Guénon - Krize moderního světa, 1927)