Tvari v tvar dramaticke situaci. Krecovite se umivam.
Vidim svuj debilni odraz ve skle. Ta krava se usmiva!
Rikam ze vsechno bude dobry a opravuju se. Ehm, chci rict...rozvijim pozitivisticke nicemu nepomahajici kecy do praktickych rozmeru.
Opet ted debilni usmev. To zvladnem!
Nevim jak.
Takhle se vazne situace neresi. Dnes neni treba neco nekam odnest ci neco odemknout, dnes je treba strcit ruku do orloje, riskovat jeji zmasakrovani, poslepu se dotykat soucastek a spolehnout na instinkt.
Stroj dycha, stroj zije.
Hrozi ze se zhrouti do kalkulackoveho nebe.
Zadne elektronicke nebe neni, HA HA.
Kdyz uz nemuzu spravne mluvit, a dotykat se neuronu tim, ze spravne pojmy uvedu k zivotu, budu aspon mlcet. A dotykat se telem. Drzet kolem ramen. Vest do cile, kde si subjekt sam zacne linkovat budoucnost.
Tvari v tvar strevum lidstvi. Jak to tepe. Jak je to citlive. Jak jsou vseobjimajici laska a soucit uplne k nicemu, jak je treba presnych rychlych rezu, s ohledem na to jak jemna je to prace..a prece se ji nenechat uplne dojmout.
A nakonec, nenechat se zviklat cekanim na zmenu, zachovat samozrejmost, potlacit zoufalstvi.
(to jsem uplne potlacit nedokazala prave, a videla vsechnu svou neschopnost adekvatni akce..vsechna temata banalni. Nejbanalnejsi. Na cem tak zalezi.
Bring me back to life.
Asi mam problemy s vlastni prijatelnosti, s agresivitou (napsala bych potlacenou, ale to by se mi vic lidi asi zchuti zasmalo).
Nadech. Vydech. Vysledek.
Ted je to stabilizovane. Ale nemit za zady C., ktereho jsem nakonec ukecala at to absolvuje se mnou, asi bych to neumela resit.
I kdyz, pan prakticky teoretik taky zblednul kdyz videl co se deje.
V pul ctvrte expeduji do Nemecka vzacny kus mozku.
Nepujdu spat - nedokazala bych svazat nekoho kdo nechce byt nebezpecny a neruci za sebe ve spanku. Zatim mi to jeste pripada nelidske.