MATT: Přijde mi zajímavý, že se všechny tyhle kluby, o kterejch jsem zatím četl (tj. asi čtyři kluby v UK a US a pak ten článek o Tokyu) orientujou jenom na reprodukci. Osobně podobný mezery vidim i u živý hudby, kde často narážim na to, že zvukaři maj paradoxně extra daleko k audiofilii, a sice strašně řeší jestli je SM57čka lepší než její naprosto identicky znějící čínská kopie (a přitom je obojí lowend) a kterej kompresor k sobě líp slepí nástroje, ale zároveň hrajou z naprosto příšernejch reproduktorů, kde je to úplně jedno, a tlačí na takový hlasitosti, že je to taky úplně jedno.
A o to víc frustrující je, když má klub poměrně slušnej soundsystem - třeba některý dnešní mini line arraye co v klubech sem tam bejvaj nejsou na dovnitř úplně špatnej koncept a poslouchat se daj - ale tlačí na takovou hlasitost, že bez špuntů v uších je z toho akorát slitej bordel a do zejtra pískání v uších. Máme tu v šalingradě metalovej klub Melodka, kterej má slušnej systém i akustiku a je dost velkej na to, aby bylo potřeba zesilovat i bicí soupravu (tj. bicí nelimitujou minimální celkovou hlasitost), ale jedinej případ kdy jsem si zvuku užil bylo, když bylo v sále na první kapelu asi deset lidí, takže to zvukař neměl potřebu hrotit. Jinak jsem v životě nebyl na metalovým koncertě kde bych si užil zvuk a přijde mi to úplně zbytečný, ta hudba si to často zaslouží. Ale paradoxně bejvá občas podobnej problém i u jazzu, není to moc žánrově omezený.