MAR_TINA: Skládají slova podle diktátu, když ještě neumí pořádně psát, a tak podobně.

IF_: Modry Gustavius - ma nejvetsi pycha!:))

TAPINA: a jak se to používá dneska / správně?
My to měli, ale pamatuji si jen stříhání písmenek a pak nošení do školy, práci ne.

BLACKHEAD: Prej vzpomínky... to jsem stříhala loni. Používá se pořád v nezměněné podobě.

IF_: Au, to sou vzpominky!

K te skolni dochazce:)

Nějakej pravdivej základ mají ty vtipy jako jak jdou ty baby, co je jedna škaredá jak noc, druhá protivná jak čarodějnice a třetí je taky učitelka..

U nás to bylo tak půl napůl - pár jich bylo strašných, většina normální, pár dobrých..

AIJA: nesmysl, mám pár křivd, který jsem si ze školy odnesl a který čas neodvál a neodvane.

TAMARIX: první a druhá třída dost peklo. Stará rašple, čtverky a pětky ze zkurveného psaní, jak já jsem ten předmět nenáviděl. Furt zasviněnej od inkoustu a ať jsem se snažil jak chtěl, nikdy to k ničemu nebylo. Prostě jsem tak krásně jako holky nikdy psát neuměl. Takové ty klasické ukázky mého sešitu, aby se všichni podívali jak to nemá vypadat atd. Podotýkám, že jsem na základnu nastoupil krátce po převratu.

Takhle zpětně si říkám, že je to dokonalý způsob jak malému děcku zprotivit vzdělávání se tím, že at se snaží jak chce, tak to prostě k ničemu nevede. Pak od třetí do páté, jiná učitelka a tu jsem měl rád a mám ji rád do teď, bydlí v baráku naproti.

Ja mam zase prozreni diky tomu, ze nase skola patrila mezi Vitaci. Vzdy pred prijezdem spratelene delegace jsme vyrabeli ve vytvarce nebo v druzine mavatka. Pak nas vyhnali na Leninku a mavali jsme soudruhum miricim z Ruzyne do mesta. Alespon jsme se ulili ze skoly. Prozreni prislo v roce 1990, kdyz prilital G.W.Bush, protoze jedine, co se pro nas zmenilo, byla barva vyrabenych mavatek. :-D

Tyjo, tak to teda koukám! Vychytala jsem to dobře - do první třídy jsem šla v září 1990 a vesměs všechny učitelky byly v pohodě (Chlapi teda jak kteří, vesměs to byli ještě ti ze staré školy. Kvůli jednomu mám nejspíš trauma se zpěvem před lidma). Těžko říct, zda to bylo porevoluční dobou nebo se to obecně na malém městečku tolik neprožívalo, když se tam všichni znali. Dokonce si pamatuju jak v první nebo ve druhý třídě u mě v lavici´paní učitelka vyhmátla tohle: https://www.databazeknih.cz/knihy/paty-zapisnik-trinacti-bobriku-139167 , vzala si sešítek k sobě dopředu a začala nám rozprávět o tom, jak je to úžasná věc, o skautech a tak. Ve třetí a čtvrté třídě jsme měli taky milou paní učitelku, která ale trpěla nějakou nemocí, takže pořád usínala. Kluci házeli na zem penály, aby jí probudili a všichni jsme od ní měli počmáraný sešity, když zrovna usnula s tužkou v ruce. Bydlela kousek od našeho domu, tak jsem měla privilegium nosit s mnou vybranou spolužačkou v jídlonoši oběd ze školní jídelny jejímu manželovi. Vždycky nám za to dával nějaké bonbony. :-) Od páté do deváté jsme zase měli třídní, která si ujížděla na různých paranoidních jevech, konspiračních teoriích a tak vůbec, takže nám při výtvarce často předčítala různý články o únosech mimozemšťany a tak. Snad jsem to tady trošku "zpozitivnila". ;-)

ja som mal v prvej triede vyhodu, ze ma dali s ostatnymi vyvrhelmi do 1.F, pretoze som nechodil do skolky a teda som bol posudzovany asi ako asocialny podivin, co mi teda ostalo dodnes, ale aspon som sa stratil v dave, ktory vzdy cakal so zapisnickami na poznamku na zaciatku hodiny, kvoli nahananiu a pod.
najvacsia akcna scena u nas bola ked jedneho spoluziaka nechceli pustit na zachod, drzali mu dvere do triedy, tak sa rozhodol, ze po vzore akcnych filmov preskoci von sklom na dverach, prisiel po neho vrtulnik, lebo musel na operaciu oka, chvilu sme ho nevideli, ale paradoxne to nebol on, ale iny spoluziak, ktory v prvej triede prepadol a musel si to zopakovat

Vůbec to tu nemůžu dočítat, je to tak hrozný, že je mi až fyzicky zle. A pak, že člověk zapomíná to špatný a pamatuje si jen to dobrý. To teda já fakt ne.

DIVER:
MAR_TINA: No tak vám pěkně děkuju. Teď se mi zase bude zdát o soudružkách na 1. stupni a o tý píče Sedláčkový na druhým. O loajálních spolužačkách - na tý tabuli jsem byl furt. Otázka "kdo to byl?" = lesíček prstíčků ukazujících na mě. O tom věčným bonzování co jsem komu řekl nebo udělal - kdoví proč byly žalovnice skoro výhradně holky a holkám jsem přitom neubližoval.

Těch výslechů jsem taky pár zažil. A často jsem tím viníkem skutečně byl. Obvykle jsem se přiznal, aby už přestali otravovat. Stejně šlo skoro vždycky o prkotiny. Ale mám z toho ponaučení, že když vyslýchaj, tak nemaj důkaz a není potřeba se přiznávat. :-)

DIVER: Zvlastni kombinace 12 rozhnevanych muzu, Bajecnych let pod psa a skutecne normalizace...

Jo, my jsme jednou take po skole museli stat v pozoru u lavic, nez se prizna ten nekdo, kdo nasadil buste soudruha Lenina na hlavu tubetejku z vitriny vystavky o Sovetskem svazu. :-) Tak jsme tam stali, nakonec se jedna holka priznala, ale jestli to udelala, fakt nevim. Ze dostal soudruh Lenin novy odevni kousek jsem zjistil az ve chvili, kdy soudruzka ucitelka s vytrestenyma ocima od katedry zacala jecet "kdo to tam dal?!?"

DIVER: popisované manýry měla naše soudružka z prvního stupně také. Všeobecně výslechy, nátlak, svědectví celé třídy v něčem, co se nestalo, kontrola tašek, kapes, dopisů na škole v přírodě apod.
Tenkrát pro práci prvostupňové učitelky stačilo střední škola a vybíraly se jen ty s dobrým kádrovým profilem, ale stejně nechápu, jestli to bylo v nich nebo je někdo učil.

Jednu laskavou mladou učitelku jsme měli, jinak byly bachařky víceméně všechny. Ale Marie Bursová vynikala.
Po zazvonění měli žáci povinnost si stoupnout každý na svoje místo v lavici, krom služby a čekat na příchod soudružky. Ta prodlévala na chodbě za dveřma a s někým žvanila. Služba - dvojice dětí stála u malé boční tabule a měla za úkol zapisovat jména těch, kteří stání porušili. Bonzovat.

A teď pozor. Pokud soudružka vešla do třídy a zdálo se jí, že slyšela šramot, podívala se na tabuli a zjistila, koho potrestat. A když na tabuli nikdo nebyl, trestala službu a poté zahájila výslech. Obvykle se někdo pod tlakem přiznal, že "zlobil" = nestál rovně a potichu, někdo přiznal, že ho viděl, a služba přiznala, že ho nezapsala. I když se nic z toho nestalo. Proboha, byla jsme druháčci!

Co jsme si z toho asi tak všichni odnesli....