SELECTOR_IX: Uplnej vylizanej pablb

Lucernafilm spolu s ostatními filmovými podniky znárodněn hned na jaře 1945.[12] Začalo také zatýkání a vyšetřování osob, které byly podezřelé z kolaborace s nacisty. Vyšetřovatelé se snažili zdiskreditovat také Miloše Havla, k čemuž chtěli využít nejen jeho styků s Němci během protektorátu, ale rovněž toho, že byl homosexuál[13]. Na podzim 1945 proběhlo disciplinární řízení Svazu českých filmových pracovníků, ve kterém byl Miloš Havel obviněn z „činů a jednání ve prospěch okupantů a poskytování výhod“, dále z „uplácení okupantů, přijímání či usilování u okupantů a zrádců o mimořádné odměny, hodnosti či vyznamenání“, ze „společenského styku s okupanty“ a z „asociálního jednání v širším smyslu.“[2] Disciplinární radě předsedal režisér Jiří Slavíček a za tvůrčí pracovníky se angažoval mj. Theodor Pištěk. Slavíček ze své pozice odstoupil, Theodor Pištěk náhle onemocněl a předsedou se stal režisér Elmar Klos. Podle jeho pozdějších vzpomínek "předložená udání vypovídají spíše o osobních nechutích pisatelů a nedoložených domněnkách než o konkrétních faktech a svědectvích", přesto však Miloš Havel "neměl nárok na osvobození". Rada se usnesla, že se "dopustil jednání příčících se národní cti českých filmových pracovníků a vylučuje se proto z jakékoli činnosti ve filmovém oboru."[2]

Následně byl Miloš Havel v roce 1947 souzen před mimořádným lidovým soudem. V prosinci 1947 bylo řízení zastaveno. Znovu obnoveno bylo na podzim 1948, následně však opět zastaveno.[2]

V roce 1948 došlo ke znárodnění firmy Bratří Havlové, která mj. vlastnila Palác Lucerna. Jeho přítel, izraelský vyslanec Ehud Avri'el, který bydlel v jeho vile,[14] mu navrhl odjet do Izraele a zorganizovat tam vybudování filmových ateliérů. Vycestovat mu povoleno nebylo, tak se v roce 1949 pokusil se svým přítelem utéct přes Rakousko. Byli však zadrženi v ruské okupační zóně, vráceni do Československa a tam byl Miloš Havel odsouzen za tento útěk ke dvěma letům vězení a propadnutí majetku.[2] Vězněn byl ve věznici na Borech a poté ještě rok byl v táboře nucených prací ve Všebořicích, odkud byl propuštěn s podlomeným zdravím v roce 1952. V září 1952 úspěšně uprchl do Německa a usadil se v Mnichově, akci pomohli zorganizovat pracovníci izraelského velvyslanectví

SELECTOR_IX: Jsi idiot

Po příchodu nacistů do Československa byl Miloš Havel opakovaně nucen k tomu, aby prodal svých 51 procent akcií Barrandova, což zpočátku odmítal, a to i přesto, že mu bylo vyhrožováno koncentračním táborem.[4] Nacisté se nakonec filmových studií na Barrandově zmocnili tak, že říšský protektor nařídil zvýšení akciového kapitálu společnosti o 200 procent, které také upsal. Tyto peníze byly do společnosti vloženy pouze formálně a nikoliv ve skutečnosti, ale Miloš Havel tím přesto přišel o majoritní podíl. 26. dubna 1940 však došlo k dohodě a Miloš Havel se rozhodl svůj podíl ve společnosti prodat za 6 885 000 korun. Bylo mu rovněž umožněno pronajmout si ateliéry pro natáčení nejméně pěti filmů za rok.[4] Nacisté nakonec dosáhli svého cíle, ovládli Barrandov a za velmi dobrou cenu získali kvalitní filmové ateliéry, v nichž mohli levně vyrábět své filmy.[5]

Havlův Lucernafilm během protektorátu dále fungoval, jako jedná jedna ze dvou společností měl povoleno natáčet a distribuovat filmy v češtině. Společnost vyprodukovala 32 filmů, převážně komedií.[2] Za problematický bývá považován film Jan Cimbura a jeho scény se židovským obchodníkem.[6][7]

Miloš Havel však během protektorátu prokazatelně pomáhal pronásledovaným osobám. Již v říjnu 1938 byl například vyzván dopisem, který podepsalo 15 českých filmových režisérů, k tomu, aby propustil židovského ředitele své společnosti Levoslava Reichla a členy správní rady. V listopadu 1938 toto své přání deputace režisérů zopakovala znovu ústně, ale Miloš Havel odmítl přání režisérů vyhovět.[8] Na počátku německé okupace pak Miloš Havel narychlo uzavřel smlouvy s celou řadou spisovatelů, kterým hrozilo bezprostřední nebezpečí pro jejich levicové smýšlení.[9] Havlův Lucernafilm zaměstnával po dobu protektorátu třeba Jana Drdu nebo Václava Řezáče a také umožnil pod pseudonymy pracovat Ivanu Olbrachtovi nebo Olze Scheinpflugové.[10]

Záměrně také zaměstnával více herců i filmových pracovníků než bylo třeba, jen proto, aby je uchránil před totálním nasazením v Německu. Dosvědčují to vlastnoruční rukopisná prohlášení vydaná pracovníky kultury po květnu 1945, např. Jiřího Frejky, Franka Tetauera, Jana Drdy, Václava Vydry a Františka Götze. Uvádějí, že před totálním nasazením uchránil dále mj. také divadelní režiséry Františka Salzera, Antonína Kurše, Jana Škodu a Karla Jerneka.[11] Na základě jeho přímluvy byl z německého vězení propuštěn básník Vítězslav Nezval.[2] Miloš Havel však také měl styky s řadou německých funkcionářů či filmařů, když některé zval i na večírky do své vily. Mezi tyto patři i vedoucí pracovníci kulturněpolitického oddělení Úřadu říšského protektora Anton Zankl a Wilhelm Söhnel.

Tuhle pohlednici poslal deda z Londyna v 1976 k memu narozeni ;o)

ZUULUU: MUj deda delal v roce 1975-1976 dopisovatele CTK z Londyna. Byl teda v KSC ale byl za valky v angloamericky armade u Tobruku. Po valce delal chvili pro Strojimport a odtamtud ho preradili, do nejaky tovarny k pasu, kde prej udelal nejvic zmetku v historii tovarny, jak byl manualne nesikovnej. Takze ho pak preveleli do CTK (protoze umel dobre anglicky, francouzsky a nemecky) a diky tomu pak na 2 roky vycestoval do Anglie do Londyna jako zpravodaj CTK. ;o) V Stb pokud vim nebyl.

CHA1NDLER: V klidu. Předpokládal jsem, ze nemusim vysvetlovat rozdíl v pojmu “peklo” v rámci procesů padesátých let a “pekla” v práci z konce sedmdesátek a průběhu osmdesatek, stejne jako fokus a system pák režimu na lidi u kterých bylo silně nežádoucí, aby v rámci diplomacie prebehli na druhou stranu s balíkem informaci který měli a politickou ostudou pro stat, která by z toho vznikla. Vyřešili jsme si to, vrátíme se k fotkam a posílám něco sladkýho na nervy..

SELECTOR_IX: ty vole ten Havlův děda jak viděl do budoucnosti, kolaborovat s NSDAP už v roce 21 a pak umřít! :)

OVERWATCH:
k memu nesmirnemu zklamani jsem se do kremlu nikdy nedovolal.

Václav Havel nemůže za tvůj posranej život.