Dezinformace https://www.facebook.com/dezinformacecom/posts/pfbid02wRZJTz55dCCxB9pB4ENCMiFCW1F89833nyYdqWdSeVRkpHP8en93CSHq7xcm4AxWl
1 h
·
Jak komunistická tajná zpráva, o jedech v potravinách, zbořila mýtus o nejpřísnějších normách na světě
Už jste to asi slyšeli, za komunistů byly potraviny kvalitní, protože jsme měli nejpřísnější normy na světě.
Je úžasné, že máme tolik odborníků na normy potravin po celém světě. Vzniká tu obdoba Volného paradoxu: „To nejsofistikovanější a nejtajnější spiknutí na světě vždy odhalí ten největší blbec“. V našem případě by platilo: „Normám rozumí nejvíce ten, kdo je nikdy neviděl“.
U potravin se rozlišovaly dva hlavní druhy norem. Normy pro bezpečnost potravin, hlavně obsah cizorodých látek a normy předepisující složení potravin a pokrmů.
Například normy s názvem „Receptury teplých a studených pokrmů“, pro gastronomické a výrobní provozy studené kuchyně, v podstatě zničily gastronomii, ony totiž přikazovaly stejné složení pokrmů ve všech restauracích, všech cenových kategorií. Normy se nedodržovaly, kradlo se na každém kroku, proto patřili kuchaři a řeznici k tzv. honoraci (vysoce příjmovým skupinám), přesto, že měli podprůměrný plat, ale vysoké příjmy "bokem".
Normy na cizorodé látky jsme často neměli, nebo se nedodržovaly. V dokumentu Československé státní televize z roku 1988 s názvem:
"Jsou naše potraviny závadné?", se mluví o absenci normy na obsah vysoce karcinogenních PCB v potravinách.
Proto zpráva Ministerstva životního prostředí z března 1990 uvádí:
"Ve vyšších hladinách jsou v potravinách zjištěny některé toxické látky, které dokonce překračují přípustný denní příjem stanovený Světovou zdravotnickou organizací."
V přiložené tajné zprávě z velvyslanectví v NSR jsou vyjmenovány problémy exportu potravin do NSR, v kontextu tehdejších norem EHS:
Str. I.
„Již v letech minulé pětiletky došlo k několika reklamacím československých potravinářských a zemědělských výrobků z titulu vysokého obsahu cizorodých látek. Jednalo se o zbytky pesticidů v mléčných výrobcích. Uvedená reklamace měla za následek širokou kampaň v tisku proti dovozu zmíněného zboží z Československa. Dalším případem byla reklamace na slad do té doby považovaným jako československá špičková komodita. Ale byly také reklamace na úhyn československé lovné zvěře po intoxikaci z postřiků v místě odchytu.
Dnes je již jasné, že nepříznivá situace bude v dohledné době i v odbytu československého ovoce a zeleniny a výrobků z nich, protože v NSR, a i v dalších zemí EHS, vstupují v platnost velmi přísná opatření o limitech zbytkových množství cizorodých látek v těchto druzích výrobků.
Mezi tyto případy patří též i reklamace na vývoz československých masných konzerv pro firmu Rhem, kdy z dodávek realizovaných během roku 1981 bylo téměř 40 % vráceno z titulu zvýšené hladiny chlorovaných uhlovodíků. Nepodařilo se tak využít propadu u polských dodávek masnách konzerv, lépe se uchytit na místním trhu a zvýšit naše ceny. Ze stejných důvodu byla uplatňována reklamace na směs pro výrobu knedlíku u firmy Pfani. Další potencionální ohrožení československého zemědělsko-potravinářského vývozu z důvodu neodpovídající výrobním technologie a znečišťování výrobního prostřední lze očekávat u cukru vlivem vysokého obsahu dusíku a látek z použitých hnojiv a pesticidů, u sladkovodních ryb se zvyšuje obsah solí těžkých kovů, především rtuti, ale i kadmia, které jsou obsaženy v dezinfekčních prostředcích a fosfátových hnojivech.
Str. II.
Pivo – na jarním jednání odběratelů československých piv v NSR s dodavatelskou OZO a zástupci výroby bylo německými importéry konstatováno, že československá piva obsahují mimo nitrosaminů i další cizí látky – ficin a kysličník siřičitý. Jejich obsah neodpovídá platné legislativě o čistotě dováženého piva do NSR a může tak dojí k okamžitému zákazu dovozu piva. Je třeba ještě zdůraznit, že by se tak jednalo o zákaz dovozu piva do všech zemí EHS.
Chmel – vzhledem k tomu, že v Československu je chmel pěstován v oblastech s mimořádně vysokou hladinou exhalátů, které v kombinaci s postřikem dithiokarbamáty jeho nerušenou kvalitu ještě snižují, je tento na některých trzích v podstatě neprodejný (USA). Je pouze náhodou, že jiní odběratelé toto zjištění ještě neučinili.
Masné a zeleninové konzervy – opomeneme-li samotná obsah našich konzerv, zůstává velmi vážným problémem konzerva sama jako obal. Špatná kvalita plechu a pájky má za následek pronikání stop těžkých kovů přímo do obsahu konzerv. Jedná se především o zvýšený obsah olova a kysličníku železa. Zároveň se tímto snižuje odolnost plechového obalu proti korozi, takže korozí je druhotně znečištěn jejich obsah. V tomto případě se jedná především o plechovky používané na konzervování ovoce a zeleniny n. p. Fruta.
#ceskoslovensko
(odkazy na zdroje v komentářích)

Pak byly ještě ty svlíkací, ale to si myslím že nebyla ČS produkce.

Já měl spoustu variací na tohle. Jedna z nich byla i kabina lanovky z Tater

DURDIN: to byly propisovačky. na noži jsem to asi neviděl.

MEANKITTY11: sem prave docela cumel, ze je tam mountie

MEJLA77: co předškolní děcko sem byla ráda, že mám na kudle kanaďana na koni. jako adolescentní tramp sem pak jezdila s pradědovým rozparovákem :)

MEANKITTY11: tahle kudla se rozpadala a vrzala a to uchycení taky moc nefungovalo, nejdříve odpadly boky, naproti tomu rybička byla sice menší, ale lépe zpracovaná - vydržela více

MEANKITTY11: jen mi kvalitou zpracování přišla horší než ta rybička...

HNILOB: moje druhá kudla, po rybičce!

Nechceš bony? Český fenomén Tuzex byl státem řízená pračka na peníze i známka luxusu a výjimečnosti


Neexistuje snad nikdo z generace dnešních padesátníků, kdo by si nepamatoval Tuzex, před kterým postávali veksláci a nabízeli kolemjdoucím bony. Byli to paradoxně právě oni, kteří udělali z Tuzexu obchod pro širší veřejnost.

Bony, vole, bony? Nechceš bony? Okřídlená věta, která byla za totality slyšet téměř před každým Tuzexem, kde se pak v průchodu uskutečnila nejedna finanční transakce. Mít džíny z Tuzexu totiž něco znamenalo a k tomu, abychom si je mohli koupit, jsme právě bony potřebovali. A tak nezbývalo nic jiného než se do černého obchodu tak trochu zapojit. Mnozí z nás mají Tuzex spojený až s osmdesátými léty minulého století, jenže vznikl mnohem dříve – už před šedesáti šesti lety.

První prodejna Tuzexu byla otevřena v Praze v červenci 1957. V deníku Rudé právo se tehdy objevilo, že posláním Tuzexu je vycházet vstříc členům diplomatického sboru, zahraničním turistům a držitelům valut. Skutečnost však byla jiná. Tehdejší komunistické Československo potřebovalo získat valuty a devizy, kterých mělo málo. Československá koruna nebyla volně směnitelnou měnou. „Stát chtěl odsávat od lidí valuty, celý systém souvisel s devizovým monopolem a stát chtěl ovládat i tyto soukromé peníze svých občanů,“ vysvětluje historik Adam Havlík. A tak čeští občané, kteří pracovali v zahraničí a dováželi zpět přes hranice cizí měnu, ji museli povinně v bance směnit za tuzexové koruny neboli bony, a do státní kasy tak přitékaly valuty.

Prodejny Tuzexu se postupně rozšířily po celé republice a dalo se v nich sehnat na tehdejší dobu opravdu luxusní zboží, které v běžných obchodech nebylo k dostání. „Hlavně výrobky zahraničních značek. Sortiment byl široký – od potravin, oděvů, spotřební elektroniky, drogerie až po automobily,“ vypočítává Havlík a dodává: „Pro většinu lidí znamenal Tuzex luxus, protože se jednalo o zboží nedostupné. A možnost zde nakupovat byla znamením jisté výjimečnosti.“ A tato výjimečnost souvisela i s tím, čím se platilo.

Pro většinu lidí znamenal Tuzex luxus, protože se jednalo o zboží nedostupné. A možnost zde nakupovat byla znamením jisté výjimečnosti

Bony a veksláci

Za československou korunu jste si v Tuzexu nekoupili ani žvýkačku. Platilo se buď valutami, nebo speciálními poukázkami, respektive tuzexovými korunami, pro které se vžil název bony. Bony se oficiálně koupit nedaly, a tak vznikl prostor pro podnikavce, kteří s nimi začali ve velkém kšeftovat. Kožená bunda, džíny a na nohou adidasky - tak vypadala většina z nich. Obratní směnárníci, kteří skupovali valuty a bony, které pak přehodnotili na ustálenou taxu a nabízeli k prodeji. Získávali je různými pokoutnými způsoby, například skupováním valut od zahraničních turistů a jejich následnou výměnou přes své zdroje. Malé obchody probíhaly přímo na ulici, ty větší na tajných, předem dohodnutých místech. Ve druhé polovině 80. let byla taxa na černém trhu 5 Kč za 1 bon, přičemž průměrná měsíční mzda v té době byla kolem dvou tisíc korun. Pokud jste chtěli mít pravé rifle z Tuzexu, tak vás vyšly klidně na 600 Kč. Jejich cena se totiž pohybovala od 80 do 120 bonů.

Kdo měl bony, mohl si v Tuzexu koupit lepší zboží.

Veksláctví podpořila i legislativa

Na začátku 80. let v tichosti podpořila veksláky i legislativa. Nejprve byla z poukázek odstraněna věta o zákazu jejich prodeje v Československu a také ustanovení, že prodej tuzexových poukázek není směnárenská činnost, ale prodej zboží za valuty. Vekslování se tak trestalo jen jako spekulace. Co do počtu veksláků v té době - můžeme vycházet jen z odhadů. Na konci 80. let se v policejních databázích, jež se týkaly Prahy a Středočeského kraje, nacházelo asi 800 osob, u kterých bezpečnostní složky evidovaly pokoutní prodej bonů či valut. „Veksláků však muselo být ve skutečnosti mnohem víc,“ upřesnil historik Adam Havlík. Socialistické Československo v té době veksláctví více či méně tolerovalo. Vypovídajícím obrázkem o tom, jak tehdy byznys s tuzexovými poukázkami probíhal, je film Bony a klid z roku 1987.
Rozkvět a platební karty

V prvních letech po založení byl roční maloobchodní obrat Tuzexu kolem 50 milionů tuzexových korun. V roce 1977 to bylo už téměř tři čtvrtě miliardy tuzexových korun. Největší rozmach zaznamenal Tuzex v 80. letech, kdy se na zboží stály dlouhé fronty. V roce 1988 měl roční obrat 250 milionů dolarů. Ve 170 prodejnách v celém tehdejším socialistickém Československu bylo prodáno na 60 tisíc televizorů, 30 tisíc videorekordérů a přehrávačů a téměř 10 tisíc osobních počítačů. Vrcholem nákupu v Tuzexu se pak stala auta. Ta šla totiž koupit buď v Tuzexu, nebo v Mototechně. Zatímco v Mototechně převažovala nabídka škodovek, v Tuzexu se daly sehnat západní značky.

Ve druhé polovině 80. let byla taxa na černém trhu 5 Kč za 1 bon, přičemž průměrná měsíční mzda v té době byla kolem dvou tisíc korun. Džíny vyšly na šest stovek

Díky Tuzexu pak v roce 1988 vydala Živnostenská banka takzvané dispoziční karty k tuzexovým účtům, které šlo využít k bezhotovostnímu placení v prodejnách Tuzexu a také se jimi daly vybírat odběrní poukazy na pobočkách tehdejší Státní banky československé a ČSOB.