PREDSEDA: Protože to bylo strašně předimenzované. Bylo tam všude mnohem víc materiálu, než bylo na provoz reálně potřeba, ale nikdo to tehdy neuměl spočítat tak přesně jako dneska, kdy se dělají díly s bezpečným minimem na plánovanou životnost. Tehdy to prostě bylo udělané z masivních kusů železa nebo mosazi a veškeré vůle se řešily mazivem a třeba tím klínem, jak zmínil RSZ. Prostě když se to opotřebí tak do toho praštíš kladivem, posuneš díl a jedeš dál.
Ta změna je vlastně vidět na všem, co se dnes dělá. Už nevím kde, mám pocit, že to bylo v Londýnském technickém muzeu, jsem si procházel expozici věnovanou parním strojům a turbínám. Nejstarší byly obrovské kované kusy oceli, modernější (tam byla nejmladší turbína tak 80 let stará) už byla tenčí, přesnější, s lepším proděním páry. A nejnovější budou ještě dál. Vyšší výkon, lepší efektivita, ale také kratší životnost.
Mám k tomu strašně ambivalentní pocity - jasně, že je skvělý, že to dnes umíme vyrobit přesněji, spotřebujeme méně materiálu, nikde z toho netečou litry maziva, ale je to všechno tak duše. Obrovský, masivní parní stroj je prostě nádhera.