ANGELFREE: My mu začali dávat svoje Lego do rukou pod dohledem, jakmile bylo jasné, že to nestrčí do pusy nebo nerozmlátí. Kolem 4. roku věku začal dostávat už místo Dupla normální sety. Buď jsme mu je složili celé, nebo takové ty 4+ některé zvládl sám. Ale ze začátku moc ne, to až tak třeba po roce. A teď, když je mu 6, tak skládá podle návodu sám všechno, jen je třeba mu to domačkávat, na to nemá sílu a tak sem tam zapomene kostičku nebo vynechá krok, takže v zásadě stále skládáme spolu, i když to skládá celé on. Bez dozoru to ještě nejde.
Nicméně na to hraní, nikoliv stavění, to bylo fakt tak třeba už od těch 4 let, ale bude to individuální. My doma Legem dost žijeme, takže je odmala vedený k tomu, že to se nejí, neničí, nesmí se to ztratit a když se stane, že kus upadne, tak to buď opraví sám, nebo pokud to nejde, tak nezatlouká, ale přijde a řekne a my to opravíme nebo budeme ztracenou kostičku hledat hned. To mi přijde, že je nejzásadnější. Většina dětí (a mnoho dospělých) má tendence průsery zamaskovat a dělat, že se nic nestalo a doufá, že se na to nepřijde, nebo aspoň nepřijde hned. Což je na nic, když jde o ztracenou kostku, protože tu dovede popsat hned a ukázat kam letěla, ale za měsíc, když bychom na to přišli sami, už nebude vědět nic. Takže ho vedeme k tomu, že když se něco takového stane, nebudeme se zlobit, ale musí s tím přijít hned. Zlobit se budeme, když to neřekne. A kupodivu to funguje (a ne jen na Lego).