Snímky odhalily Lunochod 2 na Měsíci. Po sedmatřiceti letech

Luna 21
Místo přistání: 25,5° N; 30,27° E (Google Moon)

1973-01-16 01:14 UT: Lunochod 2 sjel po můstku z přistávacího stupně na povrch Měsíce a zahájil svůj dlouhodobý vědecký program.
1973-02-22 byl ukončen program Lunochodu 2, plánovaný na druhý měsíční den. Byl překontrolován stav zařízení a uzavřen panel se slunečními bateriemi. Za dobu pobytu na Měsíci urazilo vozidlo celkem 11 067 m, pořídilo přes 30 panoramatických záběrů. Lunochod 2 pořizoval rovněž stereoskopické snímky, měřil fyzikální a chemické vlastnosti povrchu, korpuskulární a rentgenové záření Slunce a určoval jas oblohy při různých výškách Slunce nad obzorem.
1973-03-12 Lunochod 2 zkoumal magnetické vlastnosti hornin u kráteru o průměru 13 m, na jehož úpatí přečkal měsíční noc. Kráter leží asi o 400 m výše než místo přistání.
1973-06-03 Lunochod 2 ukončil plánovaný průzkum měsíčního povrchu. Bylo s ním navázáno 60 rádiových spojení, během nichž za 4 měsíce urazil trať dlouhou 37 km. Bylo pořízeno 86 panoramatických záběrů a 80 000 televizních snímků povrchu.


Zdokonalenou verzi Lunochodu dopravili Rusové na Měsíc 8. ledna 1973. Lunochod 2 měl výše umístěné stereokamery, které umožňovaly širší rozhled a snazší řízení vozu. Nový Lunochod se pohyboval v kráteru Monnier na východním okraji Moře klidu a během tří měsíců urazil zhruba 37 kilometrů. Existuje i třetí verze měsíčního vozu. Lunochod 3 však nikdy na Měsíc nedorazil. Po přistání Američanů na Měsíci ztratilo sovětské vedení o další výzkum zájem a Lunochod 3 skončil v Lavočkinově muzeu na severu Moskvy.

Nové snímky měsíce z NASA skrývaly 37 let staré tajemství. Byl na nich konečně vyfotografován Lunochod 2. Při zkoumání záběrů na to přišel profesor Phil Stooke z kanadské univerzity Western Ontario.
Snímky se zveřejňují pravidelně, není na tom nic zvláštního. Tyhle ovšem zkoumal profesor Phil Stooke a objevil podezřelé smítko a dráhu k němu vedoucí.
Nakonec se z toho překvapivě vyklubal druhý sovětský dálkově řízený robot pro zkoumání měsíce, Lunochod 2. Jeho poloha byla sice známa z předchozích měření pomocí laserových paprsků, ale vizuálně nikdy nebyla potvrzena. Na Zemi totiž neexistuje teleskop, který by dokázal sondu vyfotografovat.
"Věděli jsme s přesností několika kilometrů, kde se nachází," uvedl Stooke v e-mailu. Laserové měření na takovou vzdálenost prý už není tak přesné.
"Největší hodnota tohoto objevu tak spočívá nejen ve vizuální identifikaci, ale také v objevení stopy, podle které může být poprvé nakreslená detailní cesta vozítka," vysvětluje kanadský profesor.

Snímky, které mu pomohly Lunochod 2 objevit, pocházejí z umělé měsíční družice Lunar Reconnaissance Orbiter (LRO). Putuje zhruba 50 kilometrů nad měsíčním povrchem a mapu tělesa začala snímat od července roku 2009.

Ještě v padesátých letech si tehdejší Sovětský svaz udržoval značný náskok ve výzkumu Měsíce. První oficiálně přiznaná Luna 1 se v lednu 1959 stala prvním lidmi vyrobeným tělesem, které prolétlo okolo Měsíce, zatímco Luně 2 se (po několika nezdařených a zamlčených pokusech) v září téhož roku podařilo Měsíc zasáhnout. Luna 3 dne 4. října 1959 poprvé v historii zprostředkovala pohled na odvrácenou tvář přirozené družice Země. Pak následovala dlouhá přestávka (či spíše řada dalších nepřiznaných neúspěchů), aby v roce 1966 Luna 9 poprvé měkce přistála na měsíčním povrchu a odvysílala odtud tři panoramatické snímky okolí. Několik dalších Lun pak zkoumalo Měsíc z oběžné dráhy a Luna 13 koncem roku 1966 opět dosedla na povrch, aby jej snímkovala a zkoumala jeho vlastnosti.

Program Luna

Když v 60. letech došlo na závody o Měsíc, byla už situace SSSR ve vesmíru jiná. Ještě před prvním přistáním Američanů se sice Světský svaz pokusil zmenšit význam americké expedice prvenstvím v přivezení vzorků hornin zpět na Zemi, jenže Luna 15, která to měla dokázat, se zřítila na Měsíc právě v době, kdy se z něj Američané chystali odstartovat k návratu na Zemi. Stratégové sovětské kosmonautiky pak na prohru reagovali tvrzením, že jim vždy šlo o automatický průzkum. Pravdou je, že z ne zcela pochopitelných důvodů vedle náročného pilotovaného letu připravovali také bezpilotní zařízení pro odběr vzorků a pro vysazení pohyblivého průzkumníka. Nejspíš i toto tříštění sil bylo jednou z příčin neúspěchu v závodu o Měsíc. Tyto Luny nové generace vynášené silnější raketou Proton byly připravené již v době, kdy se schylovalo k expedici Apolla 11. Šlo vlastně o univerzální přistávací plošinu, na kterou bylo možné připevnit buď modul pro odběr vzorků a jejich odvezení na Zemi, nebo rampu z níž sjel Lunochod.
Bohužel, jak první návratová sonda (již zmíněná Luna 15), tak i první Lunochod vypuštěný ještě před ní (19. února 1969) skončily havárií. Následovalo ještě několik dalších utajených neúspěchů, až konečně v září 1970 dosedla do oblasti Moře plodnosti Luna 16, aby zde nabrala vzorek hornin a v malém návratovém modulu jej odeslala zpět na Zemi. Poprvé v historii se podařilo automaticky dopravit vzorky jiného kosmického tělesa zpět na Zemi. Konečným cílem programu však byl pohyblivý robot.

Kola místo pásů

Již v 50. letech zveřejnil sovětský tisk návrh J. S. Chlebceviče na vysazení dálkově ovládaných pásových vozítek vybavených televizní kamerou na měsíčním povrchu. Skutečný vývoj Lunochodu začal až dlouho po zveřejnění Chlebcevičevova plánu a výsledná podoba se od původních představ z 50. let k nepoznání změnila. Místo pásů dostal mobilní průzkumník osm kol z lehkého kovu, které nesly hermeticky uzavřený trup vyhřívaný rozpadem radioaktivního izotopu ve speciálním generátoru. Energii pro dva elektromotory dodávaly solární fotovoltaické panely umístěné na odklopném víku na vrchu trupu. Přestože toto víko dávalo přístroji vzhled Papinova hrnce, šlo o důmyslné zařízení, které - kromě dodávek energie - dokázalo i regulovat teplotu vnitřního prostředí. Přebytky tepla za měsíčního dne vyzařoval do okolí chladič umístěný na zadní stěně víka, zatímco za noci se víko zaklaplo.
Hlavním cílem mise bylo získávání informací o lunárním povrchu. Vedle sady kamer to byl především rentgenový spektrometr pro zjišťování chemického složení povrchové vrstvy a zařízení pro určování mechanických vlastností povrchu. Zajímavý experiment představoval laserový odražeč francouzské výroby, díky kterému lze dodnes měřit vzdálenost mezi Zemí a Měsícem s přesností na několik centimetrů. Kromě toho tu byl také rentgenový teleskop pro zjišťování mimogalaktického záření a další přístroje. Lunochod 2 měl navíc ještě citlivý magnetometr na teleskopickém ramenu, kterým proměřoval magnetismus hornin.

Řidičský průkaz pro Měsíc

Mimořádně náročné bylo dálkové ovládání vozítek. "Posádka" operující ze speciálního sálu střediska pro dálkové kosmické spoje v krymské Jevpatorii se skládala z velitele, řidiče, navigátora, radisty a inženýra. Přestože měli k dispozici údaje z několika stovek čidel sledujících stav všech důležitých systémů i polohu a pohyby vozítka, nebylo řízení jednoduché. Radiovému signálu totiž trvá několik sekund, než urazí vzdálenost mezi Měsícem, Zemí a nazpět. I navzdory automatickým systémům, které zastavovaly chod v případě velkého náklonu nebo blízkosti překážky, se několikrát podařilo v neobvyklém terénu odvrátit nehodu jen s velkým nasazením. Například Lunochod 2 se málem srazil s rampou, z níž na měsíční povrch sjel.
První Lunochod pracoval od listopadu 1970 až do října 1971, kdy vyhasl izotopový vyhřívací článek. Za tu dobu ujel 10 540 metrů, pořídil více než 20 000 fotografií, více než 200 panoramatických snímků a provedl přes 500 analýz měsíční půdy. Druhý Lunochod odstartoval 8. ledna 1973 na palubě sondy Luna 21. Na měsíční povrch vyjel v kráteru LeMonnier 15. ledna a operoval v okolí přibližně 4 měsíce. Na své pouti dlouhé 37 kilometrů provedl stovky půdních rozborů a mechanických testů, a odeslal přes 80 000 snímků.
Program Lunochod nepochybně představoval velký úspěch i když s výsledky misí Apollo se rovnat nemohl. Jeho jednostranné vyzdvihování režimními propagandisty pak paradoxně vedlo k nezaslouženému znevážení výsledků úsilí práce tisíců bezejmenných vědců a techniků. O důvod víc si je s úctou připomenout.

zdroj: http://www.novakoviny.cz a http://technet.idnes.cz

Marná snaha. Evropě se nedaří zastavit vymírání zvířat.

Členské země EU nedosáhnou podle Světového fondu na ochranu přírody (WWF) svého společného cíle a nezastaví do roku 2010 úbytek živočišných a rostlinných druhů.

Největší ztráty letos zaznamenali tygr, lední medvěd a nosorožec. Naději naopak mají labští bobři, rysové a leopardi.
"Pro některé druhy sice svitla naděje, ale masové vymírání v říši zvířat a rostlin pokračovalo i v roce 2009," uvedl expert WWF Volker Homes. Podle něj za mizení živočišných a rostlinných druhů z planety může ničení jejich přirozeného prostředí, klimatické změny, přibývající pytláctví a zneužívání přírody člověkem.

Podle aktuálních odhadů žije ve volné přírodě kolem 3200 tygrů. Jihočínský tygr, kterých před deseti lety bylo na planetě asi 30, mohl ale už vymřít. Dramatický úbytek těchto kočkovitých šelem mají na svědomí pytláci. Ilegální obchod s kostmi, kožešinou a zuby těchto zvířat, které se mimo jiné používají v tradiční asijské medicíně, totiž kvete.
Životní prostor ledních medvědů zas proměňují klimatické změny. Odehrávají se tak razantním tempem, že zvířata nemají dost času se jim přizpůsobit.
K ojedinělým savcům na světě patří i vietnamský poddruh ohroženého nosorožce jávského. Posledních osm zvířat je podle WWF akutně ohroženo výstavbou u národního parku Cat Tien.

Rys se vrací
V Bavorském lese a v pohoří Harz se naopak dařilo rysům. Zdá se, že by se tyto kočkovité šelmy po sto letech mohly vrátit i do Alp mezi Rakouskem a Slovinskem a vyskytovat by se mohly i ve Vorarlbersku a Tyrolsku.
Na planetě žije také asi 35 amurských leopardů. Na ruském dálném východě lovci pozorovali jednu samici se třemi mláďaty. Podle WWF je stabilní také populace labského bobra. Díky projektu v Německu, jehož cílem je obnova tamních nivních oblastí, se bobrům zvětšuje životní prostor.

Problém s oteplováním není fikce

Odborníci WWF varují, že hladina moře do roku 2100 velmi pravděpodobně stoupne o více než metr, což je dvojnásobek hodnoty udávané zprávou Mezivládního panelu pro změnu klimatu z roku 2007. S tím spojené zatopení pobřežních oblastí se podle WWF dotkne více než čtvrtiny světové populace.

"Tato studie ozřejmuje, že oteplování Arktidy je problém mnohem větší než místní, je to problém celosvětový," uvedl Martin Sommerkorn, hlavní poradce Arktického programu WWF ohledně změny klimatu. "Jestliže neudržíme Arktidu dostatečně chladnou, lidé po celém světě budou trpět následky jejího oteplování," varoval.

Rychlé ubývání mořského ledu způsobené oteplováním Arktidy podle studie ovlivní proudění v atmosféře a počasí v Arktidě i mimo ni. To následně pozmění rozložení teplot a srážek v Evropě a v Severní Americe, což bude mít dopady na zemědělství, lesnictví a zdroje vody, upozorňuje WWF.

Fond zároveň připomíná, že v zamrzlé půdě Arktidy je uloženo dvakrát tolik uhlíku, než je v atmosféře. S pokračujícím oteplováním Arktidy bude tato půda roztávat a uvolňovat uhlík do atmosféry v podobě oxidu uhličitého a metanu, což povede k dalšímu oteplování světového klimatu.

zdroj: www.ihned.cz (zkraceno a upraveno), www.ekolist.cz (upraveno), www.wwf.org

Arktická banka semen už shromáždila půl milionu vzorků zemědělských plodin

Cílem banky, která má pancéřová vrata a betonové stěny silné jeden metr, je uchování semen pro budoucnost i v případě světové katastrofy, jako je jaderná válka či náraz meteoritu. Norská vláda, která do výstavby zařízení investovala deset milionů dolarů, zde chce shromáždit všechny známé druhy světových potravinářských plodin. "Překračujeme právě hranici půl milionu vzorků," prohlásil Cary Fowler, výkonný ředitel organizace Global Crop Diversity Trust, která banku společně s norskou vládou a severským střediskem genových zdrojů spravuje.
Podle prohlášení Fowlerovy organizace tisíce nových přírůstků z tohoto týdne znamenají, že se banka, přezdívaná také Noemova archa, stala "nejrozmanitějším seskupením semen zemědělských plodin, které kdy kde byly shromážděny".

Mezi novými přírůstky jsou mimo jiné fazole z Jižní Ameriky, která by měla být vysoce odolná vůči chorobám, jahoda z Kurilských ostrovů a prakticky veškeré druhy sójových bobů z USA vypěstované v průběhu minulého století.

Sbírka má ale podle Fowlera stále velké mezery. "Existují jedinečné kolekce semen, které ještě nemáme - z Etiopie a také nějaký indický a čínský materiál," podotkl.

Prostor je v bance, otevřené v roce 2008, zhruba pro 4,5 milionu vzorků, tedy údajně pro asi dvě miliardy semen, vzhledem k tomu, že vzorky rýže, kukuřice, pšenice a některých dalších plodin zpravidla obsahují velkou spoustu jednotlivých semen.

Banka je zahloubena 120 metrů do nitra pískovcové hory nedaleko špicberské metropole Longyearbyenu.
Sněhem a ledem pokrytý Svalbard (v Norsku používaný název Špicberků), který se nachází zhruba 1000 kilometrů od severního pólu, byl vybrán díky své odlehlosti nabízející stabilní prostředí pro takovýto dlouhodobý projekt.
Věčně zmrzlá půda by měla zajistit v jeskyni stálou teplotu pod bodem mrazu po dobu 200 let i v případě toho nejhoršího scénáře globálního oteplování či v případě selhání automatického chladícího systému.

zdroj: www.ihned.cz

Vojenské hroby - Ministerstvo obrany spustilo vyhledavaci web
http://valecnehroby.army.cz/Evidence/Default.aspx

Najít hrob předků, kteří zahynuli kdesi ve válečné vřavě první či druhé světové války, aniž by jejich blízcí tušili kde, bude mnohem jednodušší. Ministerstvo obrany spustilo zvláštní web, kde mohou lidé místo posledního odpočinku svých dědů a pradědů najít. Pavel Filipek z referátu válečných hrobů odhaduje, že může jít až o tisíce pozůstalých, kteří si mohou na interaktivní mapě na internetové stránce www.valecnehroby.army.cz. poprvé najít hrob svých předků a dozvědět se i okolnosti jejich smrti. "Čeští vojáci, kteří bojovali za osvobození republiky, mají hroby po celém světě a velmi často až na jeho druhém konci – třeba v Tokiu nebo v Číně. Není tedy divu, že rodiny o tom nic nevědí," vysvětluje Filipek.

Mnozí pozůstalí nanejvýše tušili doposud jen to, že jejich pradědeček zmizel kdesi na Sibiři anebo možná v Japonském moři. V Singapuru historici například našli hrob vojína Silvestra Němce, kterého ubili Japonci, když ležel v místní nemocnici. "Tahle služba lidem je k nezaplacení," pochvaluje si místopředseda Československé obce legionářské Alexander Beer. Ročně se prý na obec obracejí stovky lidí, aby jim pomohla vypátrat hroby jejich příbuzných. "Až dosud jsme je museli většinou odmítat, protože jsme to ani my nevěděli," dodává Beer.

Ostatně i plukovník ve výslužbě Beer si s dojetím až po 66 letech přečetl, že jeho kamarád František Král, který padl v tankové bitvě u Buzivky, je pochován v Ostrožanech na Ukrajině. "Naposledy jsem Frantu zahlédl, když vedle něj v lednu čtyřiačtyřicet vybuchl dělostřelecký granát. Od té doby jsem o něm neměl zprávy," říká Beer.

přímé odkazy:
http://valecnehroby.army.cz/Evidence/hledani-osoby-v-cr
http://valecnehroby.army.cz/Evidence/hledani-osoby-v-zahranici
http://valecnehroby.army.cz/Evidence/mapa-lokalit

zdroj: www.idnes.cz ; www.army.cz
web má bohužel (nyní) příšernou odezvu a vyhledávání je tak zkouškou trpělivosti

CHRONOLOGIE PROGRAMOVACÍCH JAZYKŮ
Některé známé programovací jazyky a jejich časové zařazení:

1955 - FORTRAN
1958 - Lisp
1959 - COBOL
1963 - CPL
1964 - BASIC
1970 - Pascal
1972 - C, Smalltalk
1978 - SQL
1981 - Turbo Pascal
1983 - Ada, C++
1985 - PARADOX, PostScript
1987 - Perl
1989 - Turbo Pascal
1991 - Python, Visual Basic
1992 - Borland Pascal
1993 - Ruby
1995 - PHP, Borland Delphi, Java, MySQL
1996 - JavaScript
2000 - C#
2001 - Visual Basic .NET

odkaz: puvodne technet, ale kvuli mnozstvi chyb doplneno a opraveno z wikipedie

Planeta Země byla i celá bílá, nejen modrá

Tým vedený odborníky z Harvardu informuje o svém výzkumu v nejnovějším vydání časopisu Science. Analýza hornin podle nich dokazuje, že planeta byla kompletně pokryta ledovou krustou.
"Poprvé se nám podařilo získat přímý důkaz zalednění i v tropech, které bylo součástí období, kdy Země připomínala sněhovou kouli,“ uvedl vedoucí výzkumu, profesor Francis A. Macdonald. "Naše data zároveň dokládají, že toto zalednění trvalo minimálně pět miliónů let.

Podle Macdonalda i v tomto období existovaly oblasti s povrchovou vodou a útočiště, kde mohl přetrvat život, byť v nepříliš rozvinuté formě.
Celoplanetární dobu ledovou podle vědců pravděpodobně ukončilo období zvýšené vulkanické aktivity. Ta tavila nejen led, ale mohla vést i k vytvoření skleníkového efektu, který díky emisím vulkánů uvěznil v atmosféře větší množství sluneční energie a tím celkově ohřál klima. zdroj: www.novinky.cz

Tabulka prvků se rozrostla o prvek pojmenovaný po Koperníkovi

Prvek s protonovým číslem 122 je přibližně 277krát těžší než vodík a jde o nejtěžší prvek uznaný Mezinárodní unií pro čistou a aplikovanou chemii (IUPAC).
Prvek vyvinuli němečtí vědci ze Společnosti pro těžké ionty (GSI) v Darmstadtu, kterým se podařilo jej oddělit v urychlovači částic po kolizích mezi atomy zinku a olova. Ty obsahují 30 a 82 protonů a výsledný prvek proto nese součet jejich protonových čísel.
Copernicium tak s označením Cn rozšíří periodickou tabulku sestavenou původně ruským chemikem Dmitrijem Mendělejevem. Od roku 1981 jde o šestý prvek, který se vědcům z GSI podařilo izolovat. Do tabulky již nim přibylo Bohrium, Hassium, Meitnerium, Darmstadtium a Roentgenium.

Objev byl oficiálně uznán v červnu minulého roku a uživatelé internetu mohli navrhnout jeho jméno pomocí internetových stránek serveru BBC. Němečtí vědci nakonec pojmenovali prvek po polském astronomovi a IUPAC jej oficiálně uznala 19. února, v den 537. výročí Koperníkova narození.

Uplynulo 80 let od objevení Pluta

Uplynulo 80 let od objevení Pluta a jeho zařazení mezi planety sluneční soustavy. Po šestasedmdesáti letech, kdy byla na astronomickém kongresu v Praze přijata nová definice planety, byl Pluto ze seznamu planet vyškrtnut a zařazen do nové skupiny trpasličích planet. Někdy se také hovoří o skupině plutoidů, tedy vesmírných těles podobných Plutu.

Trpasličí planeta je nebeské těleso, které má dostatečnou hmotnost, aby jeho vlastní gravitace překonala vnitřní síly pevného tělesa, takže dosáhne přibližně tvaru koule, obíhá okolo Slunce a není dominantní ve své zóně. Oběžná dráha Pluta je v komensurabilitě 3:2 s Neptunem, stejně jako dráhy některých dalších TNO, tzv. plutín. Díky značné excentricitě se na dvacet let během každého oběhu dostane Pluto blíže k Slunci než Neptun. Právě v roce 1999 se Pluto po dvaceti letech dostalo opět dále od Slunce než je Neptun.

Pluto byl objeven 18. února 1930 americkým astronomem Clydem Tombaughem na Lowellově observatoři v Arizoně. Objev oznámil 2. března. Nízká průměrná hmotnost nasvědčuje tomu, že je planeta složena zhruba ze 70 procent hornin a 30 procent ledu. Má tři přirozené satelity, tedy měsíce, pojmenované: Charon, Nix a Hydra. Po vyškrtnutí ze seznamu planet dostal katalogové číslo 134.340 v seznamu planetek.

Vzhledem ke značné vzdálenosti od Země a malým rozměrům byly ještě 60 let po objevu Pluta znalosti o něm jen omezené. Podařilo se to napravit až v 90. letech zejména díky vypuštění Hubbleova vesmírného dalekohledu, který pořídil snímky Pluta a kdy se zkoumala jeho atmosféra. Velmi řídká atmosféra Pluta (skoro miliónkrát řidší než pozemská) se skládá nejméně z 98 % dusíku N2, doprovázeného stopami metanu CH4 (max. 0,3 %) a oxidu uhelnatého, Hustota a tedy i tlak této atmosféry silně kolísá v závislosti na okamžité vzdálenosti Pluta od Slunce.

K Plutu 19. ledna 2006 odstartovala sonda New Horizons, vůbec první sonda určená k jeho průzkumu. Dorazit by k němu měla v roce 2015.

Vyškrtnutím Pluta ze seznamu planet sluneční soustavy vznikl v USA neologismus zplutovat. Slovo zplutovat nebo zplutovaný (anglicky to be plutoed) bylo v USA lednu 2007 vyhlášeno slovem roku 2006. Význam slova je degradovat či znehodnotit někoho nebo něco, obvykle bez příčiny nebo vlastního zavinění. Bylo inspirováno osudem bývalé planety Pluto.

zdroj: kombinace clanku na http://ceskenoviny.cz a http://cs.wikipedia.org

NEJSILNĚJŠÍ ZEMĚTŘESENÍ
(síla v Richterově škále)

1960: Chile, 9,5
2004: Sumatra, 9,3
1964: Aljaška, 9,2
1952: Kamčatka, 9,0
1700: západ Severní Ameriky, cca 9
1906: Kolumbie a Ekvádor, 8,8
1965: Aljaška, 8,7
1833: Sumatra, 8,8-9,2
2010: Chile, 8,8
1755: Lisabon, asi 8,7

zdroj idnes.cz

ČASOVÁNÍ NA OLYMPIÁDĚ
Přelomové okamžiky v měření času na olympijských hrách - od mechanických stopek po RFID a laser.

1896, Athény - první moderní olympijské hry, použity mechanické stopky s přesností cca na pětinu vteřiny
1912, Stockholm - cílová fotografie pro posouzení těsných běžeckých závodů
1920, Antverpy, Paříž, Amsterdam - stopky poprvé měří na setinu vteřiny
1932, Los Angeles - Kirbyho kamera zabírá současně cílové pole i čas a umožňuje tak nejen rozhodnout, kdo doběhl první, ale i velmi přesně změřit běžcův čas. Omega je poprvé oficiálním časoměřičem olympijských her, na místě má kromě techniků i hodináře.
1948, Svatý Mořic - štěrbinová kamera pro vysokorychlostní cílovou fotografii
1952, Helsinky - Omega si vysloužila Kříž za zásluhy od Olympijského výboru za řešení spojující digitální ("quartz") stopky a vysokorychlostní kameru s přesností na setinu vteřiny
1964, Tokyo - čas závodníků je poprvé v živém přenosu zobrazován i v televizním přenosu, a Seiko, které se v roce 1964 stalo oficiálním olympijským časoměřičem poprvé, propojilo startovací pistoli se stopkami
1968, Mexico City - plavecké dráhy jsou vybaveny dotekovými čidly pro přesné měření časů
1972, Mnichov - u sprintu se bere v úvahu reakční čas běžců, pokud se rozeběhnou dříve, než cca desetinu vteřiny po výstřelu, start se opakuje. (Chcete si změřit svůj přibližný reakční čas?)
1976, Montreal - velké tabule ukazují divákům výsledky v reálném čase
1992, Albertville - digitální cílové foto s integrovaným časovým razítkem umožňuje okamžitou kontrolu výsledků
1996, Atlanta - cyklisté a maratonští běžci sledování pomocí rádiových vysílačů
2002, Salt Lake City - u zimních sportů (například sáně) je místo na sníh náchylných laserů použito infračervené záření. Běžkaři jsou v reálném čase sledování pomocí RFID čipů
2004, Athény - cílová rovinka je snímána rychlostí tisíc snímků za sekundu

zdroj idnes

Ardi - nejstarší předchůdce člověka


tento článek je pokračováním tohoto: [ ELIDOR @ Kalendarium - zajímavé události a výročí - bez ohledu na datum ]

Po několikaletých výzkumech a dlouhém skládání představili vědci kostru nejstaršího předchůdce člověka. Pochází z druhu Ardipithecus ramidus a našla se v etiopské oblasti Afarského zlomu. Vědci ji pojmenovali Ardi. Naší pra pra pramáti je 4,4 milionu let.


Poměrně zachovalou kostru vědci důvěrně pojmenovali podle latinského označení druhu, tedy Ardi. Kromě ní se jim na místě zhruba 200 kilometrů vzdáleném od etiopské metropole Addis Abeba povedlo najít i další kosti asi pětatřiceti jedinců téhož druhu.

Kostru Ardi tým téměř padesáti odborníků z několika zemí světa skládal dlouhá léta. Vědcům se podařilo poskládat lebku se zuby, ruce, dlaně, pánev, nohy i chodidla.

Ardi má malou lebku a drobné špičáky, z čehož si vědci dovozují, že šlo o ženu. Měřila asi 120 centimetrů a vážila kolem 50 kilogramů. Podle tvaru pánve se Ardi na zemi dokázala postavit k vzpřímené chůzi, podle primitivní pozice palce ke zbytku končetiny ale vědci usuzují, že na stromech dokázala lézt a skákat.

Živila se rostlinami, houbami, plody a malými živočichy včetně obratlovců.

Ardi svým vzhledem odborníky překvapila. Čekali, že se bude podobat spíše šimpanzi, u ardipitheků se to však nepotvrdilo. Vyvíjela se souběžně s předky opic, ale biologicky se od nich lišila. K dlouho hledanému společnému předku primátů i člověka má podle odborníků nejblíže.

Lucy už není nejstarší předkyní, Ardi ji trumfla
Ardi se tak stala slavnějším objevem než fosílie hominida Lucy, kterou vědci našli v Etiopii v roce 1974. Téměř kompletní kostra pochází z období před 3,2 až 3,6 milionu let.

Lucy se řadí k druhu Australopithecus afarensis, jehož zástupci už dokázali podle vědců stát vzpřímeně a chodit po dvou. Otázkou ale je, zda se současně ještě uměli obratně pohybovat v korunách stromů jako opice. Ztráta této schopnosti by naznačovala krok k lidské existenci. Mozek Ardi je zároveň menší než mozek Lucy.



vice o Lucy: http://zpravy.idnes.cz/kostra-hominida-lucy-vyrazila-na-turne-po-usa-fo1-/zpr_archiv.asp?c=A070807_102158_zajimavosti_tha

http://zpravy.idnes.cz/vedci-predstavili-nejstarsiho-predchudce-cloveka-jmenuje-se-ardi-pyw-/vedatech.asp?c=A091223_143040_vedatech_taj

Prezident na slavnostním večeru ve Vladislavském sále udělil či propůjčil celkem 23 státních vyznamenání.

Řád Bílého lva I. třídy vojenské skupiny in memoriam
Otakar Černý se jako příslušník britského bombardovacího letectva účastnil řady bojových akcí za 2. světové války. Byl dvakrát sestřelen, dvakrát uprchl z německého zajetí a před trestem smrti, k němuž byl nacisty odsouzen, jej zachránil konec války. Po návratu do vlasti byl v roce 1948 odsouzen v procesu se západními letci k těžkému žaláři. Odtud se mu o rok později podařilo uprchnout do Velké Británie.

Řád Bílého lva III. třídy vojenské skupiny
Imrich Gablech bojoval za války jako letec v Polsku, po jeho porážce prošel stalinskými tábory v Sovětském svazu a v roce 1942 se mu podařilo dostat do Velké Británie, kde bojoval v řadách RAF.

Řád T.G. Masaryka I. třídy
Anděla Dvořáková je významnou představitelkou českých odbojových organizací, v jejichž řadách aktivně působí již od roku 1946. Od roku 2001 je předsedkyní Českého svazu bojovníků za svobodu.

Řád T.G. Masaryka II. třídy
František Šedivý se v době okupace aktivně účastnil protinacistického odboje. Po únoru 1948 se zapojil do boje proti nové totalitě vydáváním a šířením letáků, organizováním ilegálních skupin a útěků za hranice. V roce 1952 byl zatčen a odsouzen na 14 let. Dlouhá léta strávil v jáchymovských dolech.

Řád T. G. Masaryka III. třídy
Josefína Napravilová, účastnice pražského květnového povstání, si získala po válce zásluhy, obdiv a uznání svým neúnavným úsilím vyhledat české děti, zavlečené nacisty po celé Evropě. Podařilo se jí vypátrat 40 dětí, mezi nimi i děti z vypálených Lidic.
Josef Veselý byl komunistickým režimem pronásledován znemožněním studia teologie, vojenskou službou u pomocných technických praporů a nakonec několikaletým nezákonným vězněním za podvracení republiky. Knězem byl vysvěcen v roce 1970.

Řád T.G. Masaryka IV. třídy
Pavel Žák byl komunistickým režimem po únoru 1948 vyloučen z vysoké školy. Za organizování ilegální studentské organizace byl o rok později zatčen a odsouzen na 16 let vězení.

Medaile Za hrdinství in memoriam
Boleslav Staněk byl velitelem dobrovolných hasičů v obci Vlčice na Jesenicku. V červnu letošního roku při rozsáhlých povodních se obětavě podílel na záchraně osob a majetku v postižené oblasti. Dne 26. června byl v noci při záchranářské akci jednotky dobrovolných hasičů, které velel, zasažen povodňovou vlnou a tragicky zahynul.

Medaile Za zásluhy I. stupně
Karel Gott je legendou české populární hudby. Za více než 40 let své umělecké dráhy dosáhl zcela výjimečné a stálé popularity v naší zemi i za jejími hranicemi. Celkem 34krát zvítězil v soutěži o Zlatého slavíka a získal mnoho hudebních cen u nás i v zahraničí. ´
Helga Hošková – Weissová patří k obětem nacistické genocidy židů. Jako dítě přežila věznění v táborech Terezín, Mauthausen a Osvětim. Její zachráněné dětské kresby z Terezína si získaly mezinárodní ohlas.
Eva Pilarová je vynikající česká zpěvačka populární hudby a jazzu. Od 60. let patří k nejoblíbenějším osobnostem české hudební scény.

Medaile Za zásluhy II. stupně
Michael Aschermann je přední český kardiolog, průkopník moderních vyšetřovacích a léčebných metod ve svém oboru, autor rozsáhlého vědeckého díla a pedagog.
Vladimír Bartoš je významný český lékař, internista a diabetolog. Ve své dlouholeté odborné a vědecké praxi se zaměřuje na funkci a choroby slinivky břišní.
Zdeněk Ceplecha je významný český astronom, jehož celoživotní dílo přispělo k tomu, že v tomto oboru je česká věda na světové úrovni. Věnoval se především studiu meteoritů.
Květuše Hyršlová je vynikající česká germanistka, literární historička a kritička. Zabývá se novodobou německou literaturou a česko-německými kulturními vztahy ve 20. století.
Zdeněk Kovařík, za druhé světové války aktivní účastník odboje, se po osvobození podílel na obnově skautských organizací. Po únoru 1948 se jako jejich aktivní člen zapojil do ilegální činnosti. Organizoval útěky za hranice. V r. 1951 byl zatčen a odsouzen k 20-ti letům těžkého žaláře.
Jiří Krupička je vynikající český geolog, spisovatel a vlastenec. Ve vykonstruovaném procesu byl v r. 1950 odsouzen na 16 let vězení. Propuštěn byl v roce 1960.
Petr Mandl patří mezi přední světové matematiky. Jeho oborem je především teorie pravděpodobnosti. Významně se zasloužil jako vědec a pedagog o rozvoj pojistné a finanční matematiky u nás.
Josef Musil je jedním z nejúspěšnějších volejbalistů naší i světové historie. V letech 1952 – 68 byl vynikajícím reprezentantem, mnohonásobným mistrem republiky, dvojnásobným mistrem světa a Evropy a držitelem dvou olympijských medailí.
Miloslav Nerad se po nástupu komunistického režimu podílel na organizování ilegálních skupin a aktivním protikomunistickém odboji. Po emigraci do SRN se napojil na zpravodajskou skupinu generála Moravce. V roce 1951 se vrátil do Československa. Krátce na to byl zatčen a odsouzen.
Václav Smetana je přední český lékař – ortoped, který si získal uznání i jako organizátor sportu zdravotně postižených. Podílel se také na založení Mezinárodního paralympijského výboru a paralympijského hnutí.
Ivan Steiger je světově proslulý český kreslíř a karikaturista, filmový režisér, producent a spisovatel.
Josef Váňa celý svůj život zasvětil dostihovým koním jako jezdec, trenér a chovatel. Závodí od roku 1979 a za svou kariéru absolvoval více než 600 překážkových dostihů. Je šestinásobným vítězem Velké Pardubické.

Když Čechoslováci dobyli před pětadvaceti lety Everest, kopali hrob
Byl to tehdy sladkohořký primát, zakončený obrovskou lidskou tragédii. "Nejprve přišla absolutní radost. A po několika hodinách absolutní smutek," vzpomínal František Kele, tehdy vedoucí expedice. Ve čtvrtek tomu bude 25 let, co českoslovenští horolezci poprvé dobyli Mount Everest.

15. října 1984 stanuli na vrcholu Zoltán Demján, Jozef Psotka a nepálský Šerpa Ang Rita. Všichni bez kyslíku, po vzoru Reinholda Messnera.

"Bylo pozdní odpoledne, když nás čekala cesta dolů. Navíc jsme měli jen jednu čelní svítilnu," vyprávěl Demján. Psotka ho poslal napřed, ať připraví tábor v Jižním sedle. Ten však Demján nenašel, došel až do 2. tábora. Ang Rita jej později následoval.

"Pan Psotka je velký, odvážný horolezec. Chtěl přenocovat nahoře, připravil jsem mu bivak. Já na přenocování neměl energii," tvrdil Ang Rita po sestupu na základnu.
Druhý den ráno se Psotka při sestupu zřítil do Západního kotle. Pro ostatní zůstával nezvěstný. Kele vyslal z 5. tábora Jozefa Justa s pokynem: "Půjdeš po stopách a najdeš Juzka (Psotku)." Potom se Just ozval: "Našel jsem ho. Je mrtvý. Co mám dělat?" Vyhloubili hrob ve sněhu a ledu.

"Juzek Psotka psychicky skončil na vrcholu. Jenže tam cesta nekončí. Vrchol je teprve poločas," připomínal Demján. Kele s odstupem let soudil: "Tým se neměl rozdělit. Možná, že kdyby zůstali spolu, nestalo by se to. Ale to jsou dohady."

Expedici na Everest tehdy uspořádali natruc. Od ČSTV souhlas nezískali, výpravu tedy vyslala Slovenská akademie věd. "Úředníci z ČSTV nám proto házeli klacky pod nohy."

Výpravu tvořilo 25 členů, většinou Slováků. Z Čech se zúčastnili jen Miloslav Neumann a Zdeněk Brabec. Celá akce přišla na dva miliony korun.

Josef Psotka se stal první, ale zdaleka ne poslední obětí, kterou si Everest vybral z řad Čechů a Slováků. Už o čtyři roky později skončila tragicky i pouť Jaroslava Jaška, Petera Božíka, Dušana Becíka a Jozefa Justa, výkvětu slovenských horolezců.

Také oni zahynuli při sestupu z vrcholu...


MOUNT EVEREST: CO O NĚM MOŽNÁ NEVÍTE
Další názvy
Sagarmatha (nepálsky = Tvář nebes), Ču-mu-lang-ma (tibetsky = Matka hor). Anglické jméno Everest mu dal Brit Andrew Waugh, zeměměřič pro Indii.

Prvovýstup
29. května 1953. Novozélanďan Edmund Hillary a nepálský Šerpa Tenzing Norgay. (Existují však i spekulace, že prvním na vrcholu byl George Mallory v roce 1924, který při pokusu zahynul.)

První žena na vrcholu
16. května 1975. Japonka Junko Tabeiová klasickou jižní cestou.

První výstup bez umělého kyslíku
8. května 1978. Reinhold Messner s Peterem Habelerem. Dva roky nato předvedl Messner první kompletní sólovýstup.

První výstup v zimě
7. února 1980. Polští horolezci Leszek Cichy a Krzysztof Wielicki. Čelili mrazu -40 stupňů a vichřici.

Nejtragičtější chvíle na hoře
10. – 11. května 1996. Ve vrcholové části zemřelo při bouři osm lidí, z toho tři horští vůdci.

První československý výstup
15. října 1984. Slováci Zoltán Demján s Josefem Psotkou. Psotka pak při sestupu z Jižního sedla zahynul.
zdroj: www.idnes.cz

v klubu věnovaném válečné historii byl odkaz pod článkem .. a přestože jsou fotky více než výmluvné, pár slov neuškodí, ...

Operace Overlord
Krycí jméno : Operace Overlord, pláže situované severním směrem k Britským ostrovům, na kterých se spojenci vylodili, dostaly krycí jména, znějící (od západu k východu): Utah, Omaha, Gold, Juno a Sword. První dvě pláže tvořily sektor americké 1. armády, zbývající tři patřily do britského sektoru 2. armády (Juno byla kanadská).
Německé jednotky byly posléze zatlačeny od pláží a přinuceny k ústupu směrem na jih a východ. Veliká část z nich však byla zničena, a to buďto díky nepřetržitým útokům spojeneckého letectva, nebo díky Hitlerově sveřeposti (jednotky nedostaly zavčas povolení k ústupu).
Největší boje probíhaly na pláži s krycím jménem Omaha v operačním pásmu 1. americké armády generálporučíka Omara Bradleyho, kde byly velmi strmé břehy a pláž byla velmi dobře kryta křížovou palbou z mnoha kulometů a děl. I přes značné ztráty a počáteční chaos ve velení invazních vojsk byla i tato pláž večer 6. června zajištěna a dobyta.

tolik fakta a nyní pár němých svědků ...
GALERIE

(spise usmevne, nez informacne hodnotne)

Americká armáda v 18. stol, měla provést invazi na britské ostrovy

Britské ostrovy dobýval Julius Caesar i Adolf Hitler a nebyli sami. Množství pokusů většinou skončilo neúspěchem a všechny byly dopodrobna popsány a rozebrány. O jednom se však podle listu The Times dosud nevědělo: francouzský generál v 18. století plánoval invazi na ostrovy s americkou armádou.

Mělo jít o nečekaný vpád do týla Britů zaměstnaných v Americe boji ve válce za nezávislost. Plán sepsal velitel Cherbourgu Charles-François Dumouriez, jenž autorem jmenuje generála Barthélemyho Scherera, který krátce zastával post ministra války. Plán zmiňoval nasazení 10 000 Američanů při útoku a jejich vylodění v Irsku.

Brity mělo navíc překvapit asi 500 severoamerických domorodců. "Nelze si představit tu hrůzu, která by Brity jímala, jakmile by je zahlédli," zmínil dokument, který spolu s knihami, mezi nimiž byl nalezen, nabídne příští týden k prodeji londýnská aukční síň Bonhams. Plán navrhoval, aby se vojáci z Bostonu v případě, že se nepovede shromáždit tolik domorodců, nalíčili, aby vypadali jako oni.

Kromě toho plán jmenoval s kolika jednotkami by zřejmě Britové byli schopni odpovědět a zabýval se množstvím lodí, koní, techniky a materiálu, kterých by bylo potřeba.

Není známo, jak Američané plán přijali, pakliže se o něm vůbec dozvěděli, uvedl britský deník. V roce 1779 se Francouzi společně se Španěly pokusili o invazi na ostrov Isle of Wight při jižním pobřeží Anglie, ale neuspěli. O dvacet let později francouzské jednotky přistály u velšských břehů. Po prvních střetech s místními však vojáci hromadně dezertovali a zbytek invazních sil se po dvou dnech vzdal. Britové událost nazývají poslední invazí do Británie.

Třicet let od první mírové dohody na Blízkém východě


Od vzniku Izraele v roce 1948 byl židovský stát ve válečném stavu se všemi sousedními arabskými státy více než 30 let. Pak ale byla 26. března 1979 v USA podepsána mírová smlouva mezi Egyptem a Izraelem a první mír na Blízkém východě byl na světě. Další mírové dohody poté Izrael uzavřel až v 90. letech s Palestinci a Jordánskem, na celkový mír v oblasti se ale stále čeká.

Izraelsko-egyptská dohoda, která byla vypracována v americkém Camp Davidu v roce 1978, pootevřela dveře nadějím na možné trvalé mírové uspořádání v oblasti. I po 30 letech jsou vzájemné vztahy ale dosti chladné a často se uvádí, že mezi Izraelem a Egyptem panuje "studený mír".

A to i přesto, že dohodu tehdy v Egyptě schvalovala podle historiků velká většina obyvatel, což ovšem neplatí stále. V době izraelsko-libanonského konfliktu v létě 2006 vidělo Izrael v jednom průzkumu na 92 procent Egypťanů jako nepřátelský stát. V Izraeli dohodu z Camp Davidu schvaluje stabilně na 80 procent obyvatel.

Jaká byla cesta k dohodě? Ve druhé polovině 70. let, uprostřed studené války mezi Západem a komunistickým blokem, po ropném šoku v roce 1973 a čtyřech velkých válkách na Blízkém východě se zdálo, že Západem podporovaný Izrael i arabské státy, kterým stranil Sovětský svaz, k sobě cestu naleznou jen těžko. Pak ovšem přišla překvapivá cesta egyptského prezidenta Anvara Sadata v listopadu 1977 do Jeruzaléma, která vedla k podpisu mírové smlouvy, jež byla podle historika Paula Johnsona "jedním z mála konstruktivních činů onoho neutěšeného desetiletí".

Nástupce vlivného Gamála Abdan Násira udělal v arabském světě, který chtěl téměř svorně "zahnat Židy do moře", bezprecedentní krok. Ignoroval "tři ne" z konference Ligy arabských států (LAS) v srpnu 1967 (dva měsíce po porážce arabských armád Izraelem v tzv. šestidenní válce) v Chartúmu, která stanovila: žádný mír, žádné rozhovory, žádné uznání Izraele.

Po Sadatově návštěvě "jámy lvové" a projevu v izraelském Knesetu (parlamentu) a reciproční návštěvě premiéra židovského státu Menachema Begina v Egyptě v prosinci 1977 začaly tajuplné přípravy na mírová jednání. Při nich například izraelský šéf diplomacie Moše Dajan odletěl na setkání se svým egyptským kolegou Muhammadem Ibráhímem Kamálem zamaskován v paruce, slaměném klobouku a slunečních brýlích.

Bouřlivé rozhovory v Camp Davidu, horském sídle amerického prezidenta Jamese Cartera ve státě Maryland, trvaly od 5. do 17. září 1978. Při nich střídavě izraelská a egyptská strana hrozily, že sbalí kufry, a prezident Carter pendloval mezi domy obou delegací. Po 13 dnech bylo hotovo: Izrael vyklidí Sinaj a Egypt uzná Izrael. Smlouva byl pak podepsána před Bílým domem v březnu 1979.

V Camp Davidu byly dohodnuty dvě smlouvy: zásady pro dosažení míru na Blízkém východě a zásady pro uzavření mírové smlouvy mezi Izraelem a Egyptem, ale ve Washingtonu byla podepsána jen ta druhá - izraelsko-egyptská separátní mírová smlouva.

Ta obsahovala ukončení třicetiletého válečného stavu, odsun Izraele ze Sinaje, uznání vzájemné hranice za neporušitelnou a vzájemné uznání a navázání diplomatických a hospodářských styků. Smlouva též upravovala volný průjezd izraelských lodí Suezským průplavem a uznání Tíránské úžiny a Akabského zálivu za mezinárodní vodní cesty. Diplomatické styky byly navázány v únoru 1980 a Izrael stáhl své vojenské jednotky ze Sinaje 25. dubna 1982. První smlouva, která řešila zejména palestinský problém, nakonec v platnost nevešla kvůli neústupnosti Begina a izraelské pravice.

Sadat se cítil - i přes udělení Nobelovy ceny za mír společně s Beginem v roce 1978 - zostuzen a rozčarován. Jeho země si vysloužila od arabského světa jen slova pohrdání a zrady, byla vyloučena z LAS (vrátila se až v květnu 1989) a většina arabských států přerušila s Egyptem diplomatické styky. Samotného Sadata zavraždili jako zrádce muslimští fundamentalisté v říjnu 1981.

Autor: ČTK

popis obrazku: Popis
Zleva egyptský prezident Anvar Sadat, americký prezident James Carter a izraelský premiér Menachem Begin po podpisu mírové smlouvy mezi Egyptem a Izraelem na archivním snímku z Washingtonu z 26. března 1979. Bývalému americkému prezidentovi Jamesu Carterovi, který byl tehdy rozhodujícím prostředníkem mírových jednání, byla udělena 11. října v Oslu Nobelova cena za mír.

link: http://www.ceskenoviny.cz/svet/zpravy/tricet-let-od-prvni-mirove-dohody-na-blizkem-vychode/367192

Norsko se znovu pokusí najít stopy po polárníku Amundsenovi
Norské námořnictvo se spolu s civilními odborníky a vědci po více než 80 letech znovu pokusí najít stopy po zříceném letadle slavného norského polárníka Roalda Amundsena. Ten zahynul s pěti druhy 18. června 1928 u Špicberků, když se snažil najít a zachránit posádku ztroskotané vzducholodi Italia.

Pátrací akce bude za pomoci nejmodernějších přístrojů zahájena letos v srpnu, oznámilo v pondělí norské námořnictvo v Oslu.

Všechny dosavadní pokusy najít nějaké stopy po Amundsenovi nebo jeho letadle skončily bez úspěchu. Předpokládá se, že Amundsen se svým krajanem Leifem Dietrichsonem a čtyřmi Francouzi jako techniky francouzského hydroplánu typu Latham 47 ztroskotali na zpáteční cestě někde mezi Špicberky a severonorským městem Tromso, kam směřovali.

Za nejpravděpodobnější místo havárie se považuje okolí Medvědího ostrova na jižním konci Špicberků. Tam totiž spatřili o pět let později rybáři zbytky jakéhosi rozbitého vraku, který mohl být Amundsenovým letadlem, pozdější pátrači však už nic nenašli.

Zde chtějí v létě norští specialisté pomocí nejmodernějších vyhledávacích přístrojů a miniponorek pátrat po vraku letadla. Akce se má účastnit a dokumentovat ji také německá televizní firma Context-TV, která se již podobným způsobem podílela na pátrání po vracích Titaniku a bitevní lodi Bismarck. Na akci se bude podílet i norské muzeum letectví a norská námořní zbrojovka Konsberg.

Amundsen vyrazil v červnu 1928 na letecké pátrání do Arktidy po pohřešované výpravě italského polárníka Umberta Nobileho. Jeho vzducholoď dosáhla podle plánu severní pól, při zpáteční cestě však v důsledku námrazy na trupu havarovala.

Část posádky včetně Nobileho a také českého polárníka Františka Běhounka skončila na kře arktického ledu, zbytek posádky zmizel s odlehčeným vrakem vzducholodi v dálce a nikdy se po nich nenašla ani stopa.

Nobileho skupina však v troskách kabiny našla stan, trochu zásob a krátkovlnnou vysílačku, takže nakonec dokázala navázat spojení se světem a zachránila se.

Amundsen objevitel

Roald Amundsen (1872-1928) byl v době pátrání již polárníkem-veteránem, přesto se z kolegiality zapojil do pátrání po Nobileho výpravě. Vrcholným Amundsenovým výkonem, který jej proslavil po celém světě, bylo dobytí jižního pólu v roce 1911, kdy předběhl tragickou britskou výpravu Roberta Scotta. Amundsen totiž přes Antarktidu cestoval za pomoci psích spřežení, postupoval rychle a dokázal se dostat zpět.

Bohatěji vybavená výprava Scottova používala k přepravě nákladu sibiřské koníky. To se ale ukázalo jako špatná volba, koně hynuli a i když Scott s několika druhy pólu dosáhl, našel tam už vzkaz od Amundsena, který jej předběhl. Na zpáteční cestě pak zbytek Scottovy výpravy na vyčerpání, hlad a nemoci zahynul.

obrazek a zivotopis - zdroj wikipedia:
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/d/d6/Amundsen-Fram.jpg
http://cs.wikipedia.org/wiki/Roald_Amundsen

Zemřela Dana Vávrová, Leontýnka z filmu Ať žijí duchové
Ve věku 41 let zemřela ve čtvrtek česká herečka a režisérka Dana Vávrová. Zazářila mimo jiné v dětských rolích ve filmu Ať žijí duchové nebo Pan Tau, úspěchy sbírala i v Německu. O jejím boji s rakovinou věděli kromě rodiny pouze nejbližší přátelé.

Ještě před odchodem z vlasti se Vávrová, narozená 9. sprna 1967, v Československu proslavila v dětských rolích. Její asi nejznámější úlohou byla Leontýnka ve filmu Ať žijí duchové (1976). Hrála i v seriálech Arabela, Jak se točí rozmarýny, My všichni školou povinní nebo Bambinot. Objevila se i ve filmu Kulový blesk.

Právě za Leontýnku a školačku Danu z ekologicky zaměřeného snímku Brontosaurus získala ceny dětského diváka Zlatý dudek. Ve své době patřila mezi nejpopulárnější dětské herečky.

Ve třinácti letech na sebe poprvé výrazně upozornila v roli mladé židovky Janiny Dawidowiczové v televizním seriálu Ein Stück Himmel (Kousek nebe) z roku 1982, který vyprávěl o osudech židovské rodiny za druhé světové války. Během natáčení druhého cyklu úspěšné série poznala kameramana a režiséra Josepha Vilsmaiera, za něhož se v devatenácti letech provdala. S ním vychovávala tři dcery - Janinu (22), Terezu (19) a Josefínu (16).

Herečka Dana Vávrová s Wernerem Stockerem na obalu DVD k filmu Rama DamaVávrová se svým o 28 let starším manželem žila v Mnichově. Pod jeho režijním vedením natočila například jeden z nejúspěšnějších německých filmů Herbstmilch (Podzimní mléko, 1988), který líčí život na bavorském statku během nacistické éry. Za ztvárnění hlavní role selky, kdy musela mluvit se silným bavorský dialektem, získala prestižní německý Stříbrný pás.

Zahrála si například i ve filmu Stalingrad z roku 1992, společně se svým švagrem Karlem Heřmánkem.

Později se sama začala věnovat režii. Svůj debut Wie die Zeit vergeht... (Jak čas běží..., 1997) uvedla ještě pod jménem svého manžela. S vlastními filmy se představila i na karlovarském festivalu v letech 1996 a 1998, kde uvedla mimo jiné hranou prvotinu o mladé ženě trpící bulimií Hlad - Touha po lásce.

Pod její taktovkou vznikl například dětský snímek Hurá na medvěda (2000) nebo drama z transportu do koncentračního tábora Poslední vlak (2006), za který obdržela Bavorskou filmovou cenu. Do obou filmů obsadila několik českých herců. V Posledním vlaku si zahrála i Nina Divíšková. "Byla strašně krásná, pracovitá a kamarádská. Je mi to moc líto. Spolupráce s ní byla báječná," uvedla Divíšková.

Herečka Dana Vávrová ve filmu Die Gustloff (2008)Herečka Dana Vávrová s kolegy Detlefem Buckem a Valerií Niehausovou z filmu Die Gustloff (2008)

Naposledy se Vávrová na filmovém plátně objevila loni v manželově historickém dramatu Zkáza lodi Gustloff, který vypráví o plavidle, jež v roce 1945 zasáhla tři sovětská torpéda a tím připravila o život pětkrát víc lidí než zkáza Titanicu.