Snímky odhalily Lunochod 2 na Měsíci. Po sedmatřiceti letech
Luna 21
Místo přistání: 25,5° N; 30,27° E (Google Moon)
1973-01-16 01:14 UT: Lunochod 2 sjel po můstku z přistávacího stupně na povrch Měsíce a zahájil svůj dlouhodobý vědecký program.
1973-02-22 byl ukončen program Lunochodu 2, plánovaný na druhý měsíční den. Byl překontrolován stav zařízení a uzavřen panel se slunečními bateriemi. Za dobu pobytu na Měsíci urazilo vozidlo celkem 11 067 m, pořídilo přes 30 panoramatických záběrů. Lunochod 2 pořizoval rovněž stereoskopické snímky, měřil fyzikální a chemické vlastnosti povrchu, korpuskulární a rentgenové záření Slunce a určoval jas oblohy při různých výškách Slunce nad obzorem.
1973-03-12 Lunochod 2 zkoumal magnetické vlastnosti hornin u kráteru o průměru 13 m, na jehož úpatí přečkal měsíční noc. Kráter leží asi o 400 m výše než místo přistání.
1973-06-03 Lunochod 2 ukončil plánovaný průzkum měsíčního povrchu. Bylo s ním navázáno 60 rádiových spojení, během nichž za 4 měsíce urazil trať dlouhou 37 km. Bylo pořízeno 86 panoramatických záběrů a 80 000 televizních snímků povrchu.
Zdokonalenou verzi Lunochodu dopravili Rusové na Měsíc 8. ledna 1973. Lunochod 2 měl výše umístěné stereokamery, které umožňovaly širší rozhled a snazší řízení vozu. Nový Lunochod se pohyboval v kráteru Monnier na východním okraji Moře klidu a během tří měsíců urazil zhruba 37 kilometrů. Existuje i třetí verze měsíčního vozu. Lunochod 3 však nikdy na Měsíc nedorazil. Po přistání Američanů na Měsíci ztratilo sovětské vedení o další výzkum zájem a Lunochod 3 skončil v Lavočkinově muzeu na severu Moskvy.
Nové snímky měsíce z NASA skrývaly 37 let staré tajemství. Byl na nich konečně vyfotografován Lunochod 2. Při zkoumání záběrů na to přišel profesor Phil Stooke z kanadské univerzity Western Ontario.
Snímky se zveřejňují pravidelně, není na tom nic zvláštního. Tyhle ovšem zkoumal profesor Phil Stooke a objevil podezřelé smítko a dráhu k němu vedoucí.
Nakonec se z toho překvapivě vyklubal druhý sovětský dálkově řízený robot pro zkoumání měsíce, Lunochod 2. Jeho poloha byla sice známa z předchozích měření pomocí laserových paprsků, ale vizuálně nikdy nebyla potvrzena. Na Zemi totiž neexistuje teleskop, který by dokázal sondu vyfotografovat.
"Věděli jsme s přesností několika kilometrů, kde se nachází," uvedl Stooke v e-mailu. Laserové měření na takovou vzdálenost prý už není tak přesné.
"Největší hodnota tohoto objevu tak spočívá nejen ve vizuální identifikaci, ale také v objevení stopy, podle které může být poprvé nakreslená detailní cesta vozítka," vysvětluje kanadský profesor.
Snímky, které mu pomohly Lunochod 2 objevit, pocházejí z umělé měsíční družice Lunar Reconnaissance Orbiter (LRO). Putuje zhruba 50 kilometrů nad měsíčním povrchem a mapu tělesa začala snímat od července roku 2009.
Ještě v padesátých letech si tehdejší Sovětský svaz udržoval značný náskok ve výzkumu Měsíce. První oficiálně přiznaná Luna 1 se v lednu 1959 stala prvním lidmi vyrobeným tělesem, které prolétlo okolo Měsíce, zatímco Luně 2 se (po několika nezdařených a zamlčených pokusech) v září téhož roku podařilo Měsíc zasáhnout. Luna 3 dne 4. října 1959 poprvé v historii zprostředkovala pohled na odvrácenou tvář přirozené družice Země. Pak následovala dlouhá přestávka (či spíše řada dalších nepřiznaných neúspěchů), aby v roce 1966 Luna 9 poprvé měkce přistála na měsíčním povrchu a odvysílala odtud tři panoramatické snímky okolí. Několik dalších Lun pak zkoumalo Měsíc z oběžné dráhy a Luna 13 koncem roku 1966 opět dosedla na povrch, aby jej snímkovala a zkoumala jeho vlastnosti.
Program Luna
Když v 60. letech došlo na závody o Měsíc, byla už situace SSSR ve vesmíru jiná. Ještě před prvním přistáním Američanů se sice Světský svaz pokusil zmenšit význam americké expedice prvenstvím v přivezení vzorků hornin zpět na Zemi, jenže Luna 15, která to měla dokázat, se zřítila na Měsíc právě v době, kdy se z něj Američané chystali odstartovat k návratu na Zemi.
Stratégové sovětské kosmonautiky pak na prohru reagovali tvrzením, že jim vždy šlo o automatický průzkum. Pravdou je, že z ne zcela pochopitelných důvodů vedle náročného pilotovaného letu připravovali také bezpilotní zařízení pro odběr vzorků a pro vysazení pohyblivého průzkumníka. Nejspíš i toto tříštění sil bylo jednou z příčin neúspěchu v závodu o Měsíc.
Tyto Luny nové generace vynášené silnější raketou Proton byly připravené již v době, kdy se schylovalo k expedici Apolla 11. Šlo vlastně o univerzální přistávací plošinu, na kterou bylo možné připevnit buď modul pro odběr vzorků a jejich odvezení na Zemi, nebo rampu z níž sjel Lunochod.
Bohužel, jak první návratová sonda (již zmíněná Luna 15), tak i první Lunochod vypuštěný ještě před ní (19. února 1969) skončily havárií. Následovalo ještě několik dalších utajených neúspěchů, až konečně v září 1970 dosedla do oblasti Moře plodnosti Luna 16, aby zde nabrala vzorek hornin a v malém návratovém modulu jej odeslala zpět na Zemi. Poprvé v historii se podařilo automaticky dopravit vzorky jiného kosmického tělesa zpět na Zemi. Konečným cílem programu však byl pohyblivý robot.
Kola místo pásů
Již v 50. letech zveřejnil sovětský tisk návrh J. S. Chlebceviče na vysazení dálkově ovládaných pásových vozítek vybavených televizní kamerou na měsíčním povrchu. Skutečný vývoj Lunochodu začal až dlouho po zveřejnění Chlebcevičevova plánu a výsledná podoba se od původních představ z 50. let k nepoznání změnila. Místo pásů dostal mobilní průzkumník osm kol z lehkého kovu, které nesly hermeticky uzavřený trup vyhřívaný rozpadem radioaktivního izotopu ve speciálním generátoru. Energii pro dva elektromotory dodávaly solární fotovoltaické panely umístěné na odklopném víku na vrchu trupu. Přestože toto víko dávalo přístroji vzhled Papinova hrnce, šlo o důmyslné zařízení, které - kromě dodávek energie - dokázalo i regulovat teplotu vnitřního prostředí. Přebytky tepla za měsíčního dne vyzařoval do okolí chladič umístěný na zadní stěně víka, zatímco za noci se víko zaklaplo.
Hlavním cílem mise bylo získávání informací o lunárním povrchu. Vedle sady kamer to byl především rentgenový spektrometr pro zjišťování chemického složení povrchové vrstvy a zařízení pro určování mechanických vlastností povrchu. Zajímavý experiment představoval laserový odražeč francouzské výroby, díky kterému lze dodnes měřit vzdálenost mezi Zemí a Měsícem s přesností na několik centimetrů. Kromě toho tu byl také rentgenový teleskop pro zjišťování mimogalaktického záření a další přístroje. Lunochod 2 měl navíc ještě citlivý magnetometr na teleskopickém ramenu, kterým proměřoval magnetismus hornin.
Řidičský průkaz pro Měsíc
Mimořádně náročné bylo dálkové ovládání vozítek. "Posádka" operující ze speciálního sálu střediska pro dálkové kosmické spoje v krymské Jevpatorii se skládala z velitele, řidiče, navigátora, radisty a inženýra. Přestože měli k dispozici údaje z několika stovek čidel sledujících stav všech důležitých systémů i polohu a pohyby vozítka, nebylo řízení jednoduché. Radiovému signálu totiž trvá několik sekund, než urazí vzdálenost mezi Měsícem, Zemí a nazpět. I navzdory automatickým systémům, které zastavovaly chod v případě velkého náklonu nebo blízkosti překážky, se několikrát podařilo v neobvyklém terénu odvrátit nehodu jen s velkým nasazením. Například Lunochod 2 se málem srazil s rampou, z níž na měsíční povrch sjel.
První Lunochod pracoval od listopadu 1970 až do října 1971, kdy vyhasl izotopový vyhřívací článek. Za tu dobu ujel 10 540 metrů, pořídil více než 20 000 fotografií, více než 200 panoramatických snímků a provedl přes 500 analýz měsíční půdy. Druhý Lunochod odstartoval 8. ledna 1973 na palubě sondy Luna 21. Na měsíční povrch vyjel v kráteru LeMonnier 15. ledna a operoval v okolí přibližně 4 měsíce. Na své pouti dlouhé 37 kilometrů provedl stovky půdních rozborů a mechanických testů, a odeslal přes 80 000 snímků.
Program Lunochod nepochybně představoval velký úspěch i když s výsledky misí Apollo se rovnat nemohl. Jeho jednostranné vyzdvihování režimními propagandisty pak paradoxně vedlo k nezaslouženému znevážení výsledků úsilí práce tisíců bezejmenných vědců a techniků. O důvod víc si je s úctou připomenout.
zdroj:
http://www.novakoviny.cz a
http://technet.idnes.cz