Wladyslaw Kozakiewicz byl polský skokan o tyči, který závodil v 70. a 80. letech 20. století. Jeho nejslavnější okamžik přišel během letních olympijských her v Moskvě v roce 1980. Ve finále Kozakiewicz soupeřil před nepřátelským publikem (které narušovalo soustavně pískotem soustředění nesovětskcýh sportovců) s výrazně favorizovaným sovětským atletem Konstantinem Volkovem.
Když Kozakiewicz překonal výšku 5,78 metru, čímž překonal olympijský rekord, sovětské publikum reagovalo bučením a posměchem. V reakci na nepřátelskou atmosféru Kozakiewicz zvedl ruku s hrubým gestem známým jako "Kozakiewiczovo gesto" směrem k davu. Toto gesto bylo vnímáno jako vyzývavá a odvážná reakce na nesportovní chování davu.
Jeho gesto ještě více podnítilo napětí a udělalo z něj v Polsku ještě většího hrdinu, zároveň se však stal terčem kritiky sovětských médií a úředníků. Po olympiádě sovětský velvyslanec v Polsku požadoval, aby byla Kozakiewiczovi odebrána medaile kvůli jeho "urážce sovětského lidu". Oficiální odpověď polské vlády zněla, že gesto bylo mimovolnou svalovou křečí způsobenou jeho námahou.
Bras d'honneur - Wikipediahttps://en.wikipedia.org/wiki/Bras_d%27honneurtext z isport:
Ani filmový Rocky Balboa si k moskevskému publiku nedovolil gesto, jaké ukázal tyčkař Wladyslaw Kozakiewicz zaplněným Lužnikám 30. července 1980. Olympijské zlato oslavil tím, že zaťal pravou ruku a plácl do ní levou dlaní. „Nemám vás rád,“ dal by se pozdrav slušně přeložit. Polský bouřlivák se tímto skandálem proslavil víc než svými rekordy a tituly.
Pokud se polského sportovního fanouška zeptáte na „gest Kozakiewicza“, jistě bude vědět, o čem je řeč. Neuctivý pozdrav tyčkaře Wladyslawa Kozakiewicze moskevským divákům v závěru olympijského závodu v roce 1980 vstoupil do národní mytologie. Snad ještě víc, než u nás přelepení hvězdiček na hokejových dresech v zápase proti Sovětům na MS 1969.
Ale jeden rozdíl tady je. Zatímco hokejové gesto bylo jednoznačně politické, připravené předem, Kozakiewicz reagoval spontánně. Naštvalo ho, že většina ze 70 tisíc fanoušků na tribunách se pískotem a bučením vymezuje vůči soupeřům domácího Konstantina Volkova. „Jsem první sportovec na světě, který byl vypískaný, když překonal světový rekord,“ postěžoval si.
Tehdy sedmadvacetiletý tyčkař vstupoval do závodu jako jeden z favoritů. Však ještě v květnu mu patřil světový rekord (572 cm), který v následujících týdnech dvakrát vylepšil Thierry Vigneron a jednou Philippe Houvion. Oba Francouzi, navzdory olympijskému bojkotu většiny západních zemí, závodili i v Moskvě.
Ale bez šance na medaili jenom sledovali Kozakiewiczovu cestu za zlatem. Polák neudělal jedinou chybu, a to se pořadatelé hodně snažili. Třeba tím, že otvírali bránu stadionu, kdykoli potřebovali, aby vítr rozhodil některého ze zahraničních závodníků.
Pokud skákal on nebo krajan Tadeusz Slusarski, obhájce zlata z Montrealu, diváci naštvaně bouřili. Psal se totiž rok 1980, v Polsku už se formovalo opoziční hnutí Solidarita a vztahy mezi oběma zeměmi byly napjaté.
Proto když přeskočil 570 cm, což byl nový olympijský rekord a výška, kde Volkov už dvakrát zaváhal, otočil se k tribunám a poslal jim obscénní pozdrav, který je mírně slušnější verzí vztyčeného prostředníčku. Gesto zopakoval i po překonání 575 cm. Tam Volkov s odloženým pokusem neuspěl a bylo jasné, že Polák má zlato.
Velký den pak zakončil světovým rekordem na výšce 578 cm.
Fotka Kozakiewiczova gesta obletěla celý svět, tedy s výjimkou východní Evropy. V Sovětském svazu a jeho satelitech se totiž moskevská olympiáda prezentovala jako mimořádný svátek míru a porozumění. Bylo tedy nepřípustné psát o tom, jak socialistický sportovec dráždí fanoušky jiné socialistické země.
Kdo si gesta rozhodně všiml, byli sovětští funkcionáři. Dokonce požadovali Kozakiewiczovu diskvalifikaci a odebrání zlaté medaile. Poláci se s vážnou tváří bránili, že tyčkař pouze dvakrát dostal svalovou křeč. Hlavní však bylo, že se za něj postavil nový šéf MOV Juan Antonio Samaranch. A bylo po skandálu.
Ironií osudu je, že Kozakiewicz se narodil v SSSR. Přesněji v litevském Šalčininkai, kde Poláci tvoří většinu obyvatel. V roce 1957 se rodina přestěhovala do Gdyně, v rámci poválečné repatriace.
Dětství v Polsku bylo všelijaké, jen ne šťastné. Jak přiznal v nedávno vydané autobiografii, jeho otec byl alkoholik a sadista, který týral manželku i čtyři děti. Běžně se stávalo, že po výprasku zůstávala krev na zdech. „A krev jako by ho vždycky vybudila ještě k většímu násilí,“ přiznal Kozakiewicz. „Ale žili jsme v malém bytě, nebylo kam utéct.“
Sport znamenal únik z drsné reality a svět, kde si o svém osudu mohl rozhodovat sám. Byť to v podmínkách socialistického sportu nebylo snadné. Často dostával distanc, třeba když odmítal závodit ve svazových adidaskách nebo se jinak znelíbil funkcionářům.
Kozakiewicz se netajil ani tím, že mu chutná alkohol. Však v roce 1977 překonal evropský rekord s regulérní kocovinou. V noci před závodem ve Varšavě si pořádně přihnul s kamarádem, výškařem Jackem Wszolou, ráno ho z nejhoršího dostaly dva aspiriny a na stadionu dokonce usnul. I tak skočil 566 cm a byl za hrdinu.
Další průšvih udělal v roce 1984. Věřil si na obhajobu olympijského zlata, ale místo cesty do Los Angeles ho jako další atlety ze socialistických zemí čekala cesta na závody Družba. Kozakiewicz tam skočil základní výšku a pak kvůli fingovanému zranění odstoupil.
Výsledek? Další trest.
O rok později už neviděl jiné řešení než emigraci. Nevrátil se ze Západního Německa a usadil se v Hannoveru. Díky manželčiným německým prarodičům brzy získal občanství, dokonce vytvořil národní rekord (570 cm). Třikrát získal titul a těšil se na olympiádu do Soulu. Jenže podle tehdejších pravidel potřeboval souhlas polských funkcionářů – a ten nedostal.
„Nejvíc mi vadily řeči, že jsem zradil Polsko. Jak? Že jsem se přestěhoval do Německa? Dneska Lewandowski září v bundeslize, a všichni mu za to tleskají,“ říká trpce.
Atletice dal sbohem v roce 1989. Po změně politických poměrů se začal stále častěji vracet do Polska, dokonce před časem kandidoval do parlamentu. Neúspěšně.
Ale to mu na popularitě neubralo. Stále je hrdina z Moskvy, který se nebál Rusům ukázat, co si o nich myslí. „Jenom mě mrzí, že to gesto si pamatuje každý, ale málokdo už dneska ví, že jsem tenkrát skočil i světový rekord.“