Alma Mahlerová (31. 8. 1879, Vídeň – 11. 12. 1964, New York)

Vídeňská femme fatale a umělkyně. To jsou jen jedny z mnoha přívlastků pro Almu Mahlerovou. Žena, která sama skládala hudbu, byla předlohou mnoha hudebních symfonií, obrazů a kreseb dokumentujících její životní peripetie.

Alma se narodila jako dcera krajináře Emila Jakoba Schindlera a zpěvačky Anny Sofie Bergenové. V dětství trávila celé hodiny v otcově ateliéru. Zbožňovala ho, zatímco on podporoval její hudební talent a zájem o literaturu. Zemřel náhle, když bylo Almě třináct let, a její matka se provdala za svého dlouholetého milence, malíře Carla Molla. Alma sňatek vnímala jako neomluvitelnou zradu. Zároveň jí ale otevřel dveře do světa vídeňské smetánky.

První lásky
Salonní společenský život a hudbu Alma milovala. Účastnila se společenských událostí a jako pohledná mladá žena se poprvé těšila pozornosti mužů. V sedmnácti letech upoutala pozornost významného a bohatého malíře Gustava Klimta. Stal se její první láskou. Považoval ji za esenci ženskosti a namaloval ji jako smyslně odhalenou řeckou princeznu Danaé (1907), symbol božské lásky a transcendence.

Další láskou byl její učitel hudby, skladatel a dirigent Alexander Zemlinsky, jehož popsala velmi kontroverzně: „Ohavný trpaslík. Malý, bez brady, bezzubý, na němž ulpíval odér kavárny, nemytý - přesto ho bystrost a síla jeho mysli činí nesmírně přitažlivým.“ Nikdy se mu neoddala.

Alma fascinovala svým zjevem, ale také vtipem, intelektem a hudebním talentem, a byla tak považována za nejkrásnější ženu ve Vídni. Ve věku dvaceti let napsala více než 100 písní a instrumentálních skladeb. Snila o tom, že se stane skladatelkou a dirigentkou, tehdy to byla typická mužská profese zapovězená ženám.

Svět hudby jí ale učaroval, a i proto si v roce 1902 vzala za muže skladatele Gustava Mahlera, ředitele vídeňské opery. Byl výrazně starší, fyzicky ji nepřitahoval, ale sdíleli vášeň pro hudbu, jmenovitě Richarda Wagnera.

V manželství se však cítila jako ve vězení, s přistřiženými křídly. Musela zanechat své kariéry a podřídila se přísnému řádu manželova života.

„Mahler je průměrný, tak děsivě průměrný, že budu muset celý život lhát.“ Znuděna a nenaplněna se postupně oddávala aférám s mnoha muži, tvůrčími génii, jejichž talent vycítila šestým smyslem.

Mahler se více než své manželce věnoval hudbě. Měli spolu dvě dcery. Manželství postupně poznamenala smrt pětileté dcery, Almy vynucená rezignace na uměleckou dráhu a v neposlední řadě i její milostné avantýry. Žili spolu ale až do Mahlerovy smrti v roce 1911.

Ubíjející vášeň
Rok po Gustavově smrti poznala malíře Oskara Kokoschku známého jako enfant terrible vídeňské umělecké scény. Když byl Kokoschka pověřen, aby namaloval portrét vdovy po skladateli Mahlerovi, bylo jasné, že setkávání těchto dvou bude fatální. Začal intenzivní milostný vztah. Oskar maloval pouze ji, vytvořil celkem na 450 kreseb a obrazů, které zpodobňují Almu nebo vyjadřují jeho vášeň pro ni. Musela mu psát každý den, sledovat jej při práci, každou noc strávit pouze u něho.

„Musím tě mít za manželku, jinak se můj génius zničí. Každou noc musíš resuscitovat mou duši jako elixír,“ požadoval v jednom ze svých dopisů, který naznačuje, že se vztah proměnil v posedlost.

Bauhaus a básník
Během války Alma Oskara opustila, v roce 1915 se provdala za architekta Waltera Gropia, s nímž udržovala vztah již od roku 1910. Oskar, zraněný na bojišti, byl několik let trýzněn halucinacemi. Rozchod s Almou jej sužoval. Maloval ji vytrvale dále.

Když se mu její obraz vytratil z paměti, nechal si zhotovit pannu v životní velikosti vypadající jako Alma. Té pak během divokého večírku usekl hlavu. Vypadala tak reálně, že ho druhý den ráno probudila policie v domnění, že zavraždil ženu ležící na trávníku před domem.

Alma zůstala po boku Gropia po klíčové období, kdy formoval uměleckou školu Bauhaus. Ani toto spojení ale nevydrželo. Almu okouzlil další muž, německy píšící spisovatel a básník Franz Werfel, který pocházel z Prahy. Sňatek uzavřeli až v roce 1929, kdy bylo Almě padesát let. Werfel byl o jedenáct let mladší.

„Pouze sama nebo s Franzem Werfelem se cítím zcela sama sebou,“ napsala o jejich vztahu. Kvůli jeho židovskému původu museli po nástupu nacismu utéct do Spojených států a usadit se v Kalifornii, kde se stala roku 1945 nečekaně vdovou.

Útěk do USA
Po Werfelově smrti se Alma přestěhovala do New Yorku a získala označení vdova čtyř umění. Záhy byl ale tisk plný jejího vztahu se skladatelem a dirigentem Brunem Walterem. Plně se však ztotožnila s rolí vdovy po velikánech.

Pronikla také do české komunity, navázala přátelství s Janem Masarykem a intenzivně spravovala Mahlerův hudební a Werfelův básnický odkaz. Začala sepisovat memoáry a rekapitulovat život svůj, svých manželů, milenců a obdivovatelů, zároveň kulturní a společenskou atmosféru Vídně na přelomu 19. a 20. století.

Zpětně přiznala, že Mahlerovu hudbu neuznávala, Werfelova literární tvorba ji neoslovila a Gropiovu architekturu vnímala jako nesrozumitelnou a cizí. Jediné, co na ni dokázalo zapůsobit, byly podle jejích slov Kokoschkovy obrazy.

Autor: Barbora Půtová

Video pořad v Životy slavných:
Nejsvůdnější žena 20. století. Alma Mahler byla pozoruhodnou milenkou geniálních umělců | Stream
https://www.stream.cz/zivoty-slavnych/nejsvudnejsi-zena-20-stoleti-alma-mahler-byla-pozoruhodnou-milenkou-genialnich-umelcu-64962630

Reflex:
Snímek Alma a Oskar jde za pár dní do kin. Kdo vlastně byla krásná femme fatale a semetrika Alma Mahlerová? | Reflex.cz
https://www.reflex.cz/clanek/kultura/73566/snimek-alma-a-oskar-jde-za-par-dni-do-kin-kdo-vlastne-byla-krasna-femme-fatale-a-semetrika-alma-mahlerova.html


Český televize + Video: Zdeněk Mahler vypráví o vztahu Gustava Mahlera a jeho ženy Almy:
Věčná milenka Alma: Učiň mě šťastným, žádal Mahler. Kokoschka z ní chtěl mít loutku — ČT24 — Česká televize
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/vecna-milenka-alma-ucin-me-stastnym-zadal-mahler-kokoschka-z-ni-chtel-mit-loutku-28860


Film:
Alma a Oskar (2022) | ČSFD.cz
https://www.csfd.cz/film/1268334-alma-a-oskar/prehled/

Archeologové rozluštili tajemné jeskynní malby. Jsou to čmáranice malých dětí – VTM.cz
https://vtm.zive.cz/clanky/archeologove-rozlustili-tajemne-jeskynni-malby-jsou-to-cmaranice-malych-deti/sc-870-a-232213/default.aspx

Dětské čmáranice
...
Wisherová pořídila velmi detailní 3D skeny záhadných kreseb a z těch pak zjišťovala, jak se měnil tlak na uhel během kreslení a kterým směrem byly linie vedené. Výsledek analýzy pak vědci porovnali se stejným rozborem kreseb současných dětí. Využili skutečnosti, že se schopnost kreslit u dětí vyvíjí zcela typicky v závislosti na rozvoji jemné motoriky ruky a bez ohledu na kulturu, v jaké děti vyrůstají. Došli k závěru, že „záhadné znaky“ nesou charakteristiky typické pro kresby dětí ve věku od 3 do 6 let.

Pohled do světa pravěkých dětí
Vše nasvědčuje tomu, že si v koutě jeskyně Las Monedas čmárala pravěká děcka a kreslilo jich tu hned několik najednou. Mohlo jít o různě staré sourozence nebo o děti několika rodičů, které si tu společně hrály.

Byly zřejmě pod dozorem dospělých. Ti museli dětem zajistit osvětlení ohněm nebo pochodněmi, protože bez toho by si děti ve tmě jeskyně neviděly na špičku nosu a rozhodně by nemohly malovat. Do výtvarných aktivit však dětem nikdo nezasahoval. Dělaly si, co chtěly – nenapodobovaly malby dospělých, jen si tak zkoušely, co asi s uhlem zvládnou.

Vědci touto studií nahlédli do života pravěké omladiny, což nebývá časté. Drtivá většina výzkumu je zaměřena na dospělé členy tlupy – muže a ženy. Děti ale hrály v životě pravěkých lidí velmi důležitou roli.

Tvořily například víc než polovinu z celkového počtu členů tlupy. Izzy Wisherová je přesvědčena, že podobným přístupem by se vyplatilo prozkoumat i další záhadné jeskynní malby. Možná měly i ony tvůrce předškolního věku.

Studie
https://www.science.org/doi/10.1126/sciadv.adn9310

Článek
Neandertálci se starali o dítě s Downovým syndromem. Naznačuje to empatii a lásku — ČT24 — Česká televize
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/veda/neandertalci-se-starali-o-dite-s-downovym-syndromem-naznacuje-to-empatii-a-lasku-350685

ELIDOR: je to tak, celkove mi pri cteni prislo, ze to cerpa z hodne starejch textu. dnes je spousta novejch objevu a redefinic. myslim ze z kresby palavskych vrchu na kosti taky neudelame mapu, nejstarsi co by ji pripominala je z ukrajiny 11-12k bp

http://www.infoukes.com/history/images/inventions/figure02.gif

PALEONTOLOG: Máš pravdu, v článku chybí důležitá informace: že nejstarší objevená byla v době objevu. Teprve později se našly starší. V roce 1925 byly známy podobně staré jen Willendorfská venuše a Venuše z Lespugue (obě mladší).
Tak jak je to napsané, je to chybné a zavádějící.

ty starší byly objeveny až poté
Venuše z Kostenki (1936)
Moravanská venuše (1938)
Venuše z Galgenbergu (1988)
Venuše z Hohle Fels (2008)

Ono obecně by se imho v článcích o archeologii a třeba i astronomii mělo používat slovo "dosud / k dnešnímu dni" .. ty objevy se tak posouvají, že co bylo platné před rokem, dnes platit nemusí.

Ostrava si 18. října připomene smutné evropské prvenství. V tento den před 85 lety z vlakového nádraží v ostravském Přívoze vyjel první evropský transport Židů do koncentračního tábora v polském Nisku nad Sanem. Vlakem odjelo 900 židovských mužů. Poté do Niska následovaly z Ostravy ještě dva transporty Židů.

První transport Židů v dějinách Evropy odjel do koncentračního tábora z Ostravy - Novinky
https://www.novinky.cz/clanek/historie-prvni-transport-zidu-v-dejinach-evropy-odjel-do-koncentracniho-tabora-z-ostravy-40493307

zatím jen url
Praotec kefír ležel na tělech mumií. Vědci popsali, jak si ho lidé ochočili — ČT24 — Česká televize
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/veda/praotec-kefir-lezel-na-telech-mumii-vedci-popsali-jak-si-ho-lide-ochocili-353382

Pravěcí lidé lovili jeskynní medvědy už před 300 tisíci lety. Vědci popsali, kdy se z loveného stal lovec

Jeskynní medvěd byl pro pravěkého člověka hrozivým nepřítelem. Jenže nový výzkum ukázal, že naši prapředkové dokázali být těmto predátorům i důstojnými protivníky. A zabíjení jim opláceli zabíjením.

Tři metry velké zvíře, 750 kilogramů svalů, drápů a zubů. Jeskynní medvědi žijící v pravěké Evropě představovali pro člověka vybaveného primitivními dřevěnými a kostěnými zbraněmi smrtící hrozbu. Nový rozsáhlý výzkum teď ale prokázal, že naši prapředkové dokázali tyto predátory lovit stejně často, jako se sami stávali jejich kořistí.

Teprve před dvaceti lety se podařilo najít první důkaz, že pravěký člověk byl schopný zabít jeskynního medvěda. Povedlo se to německé paleozooložce Susanne Münzelové, která našla nedaleko Ulmu kamenný hrot kopí zaražený do medvědího obratle. Tento boj na život a na smrt, jenž skončil vítězstvím člověka, se odehrál asi před 29 tisíci lety. Vědkyně v tomto výzkumu pokračovala, rozhodla se najít více důkazů o stejných soubojích. A povedlo se jí to.

Na území dnešního Německa jich objevila obrovské množství. Nejčastěji se jednalo o podobná poškození – na tlapách a lebkách se vyskytovala zranění, která naznačují, že tam byla odstraněná kůže a kosti byly nalomené, aby se z nich dal dostat morek. Kostní dřeň totiž obsahuje spoustu živin a je energeticky velmi bohatá. Další škrábance na dlouhých kostech zase naznačují, že z nich pralidé odstranili všechno maso.

Vědci u většiny nálezů nejsou schopní prokázat, že medvědi byli lidmi vysloveně zabiti. Je možné, že mnoho zvířat našli až po jejich smrti a teprve potom je zpracovali na maso a další zdroje.

Řada náznaků ale paleozoologům říká, že k lovu opravdu docházelo. Jedním z nich je chování současných loveckých skupin, které se ještě medvědy živí: medvědí mršiny jsou totiž typické tím, že už den po smrti nesnesitelně páchnou a lidé se jim vyhýbají. Profesorka Münzelová v rozhovoru pro odborný časopis Science uvedla, že podobných nepřímých důkazů je více.

Čas změnil vztah mezi medvědem a člověkem

Zoologové se podívali i na to, jestli lidé dokázali vůči medvědům nějak získávat převahu – a také, kdy se jim to povedlo a co jim k tomu mohlo pomoci. V nejstarších nálezech, které se týkaly ještě neandertálců a člověka heidelberského, byla většina medvědích kostí nepoškozených. Tato zvířata tedy zemřela přirozenou smrtí a lidé je lovili jen výjimečně. To trvalo víc než čtvrt milionu let. Ale pak se něco změnilo.

Asi před 40 tisíci lety se stalo něco, co způsobilo, že prakticky všechny medvědí kosti z té doby už byly poškozené řezáním a rýpáním. Většina medvědů v této době už tedy asi byla lidmi ulovena. Co tento přelom způsobilo, není jasné.

Když nastoupila poslední doba ledová, stal se jejich lov už zřejmě systematickým. Během sedmi tisíc let lidé jeskynní medvědy vyhubili (byť asi nebyli jedinou příčinou jejich vyhynutí). Stali se až příliš snadnou kořistí, protože přežívali nesnesitelně chladné zimy spánkem v jeskyních. Tam je mohli lidé bez většího rizika pobíjet a získávat tak maso, kožešiny a další materiály, které by jinak nedostali.

Právě z této doby také pocházejí archeologické důkazy o tom, že člověk si oblíbil části medvědích těl pro výrobu nejrůznějších kulturních artefaktů. Z obávaného nepřítele se tak stal pouhý zdroj.


Zdroj: ČT24
autor článku Tomáš Karlík