Jaroslav Celba (26. prosince 1924 Kramolna u Náchoda – 27. února 2013 Benešov) byl český hudební skladatel a hudebník (klavírista, kytarista a kapelník). Nejrozsáhlejší a zároveň nejznámější část jeho tvorby představuje hudba k večerníčkům a animovaným filmům. Ačkoliv jeho hlavním oborem byla především filmová a scénická hudba, věnoval se i komponování vážné hudby.[

Jaroslav Celba se narodil 26. prosince 1924 v obci Kramolna u Náchoda. Od mládí miloval jazz a stal se členem místní studentské kapely, kterou vedl jeho kamarád, budoucí spisovatel Josef Škvorecký. Celba se ostatně později stal předobrazem literární postavy – kytaristy Harýka – v jeho nejznámějším díle Zbabělci.

V roce 1949 byl Celba po vykonstruovaném obvinění zatčen a odvezen do nechvalně proslulého „domečku“ v Praze na Hradčanech, známé mučírny komunistické tajné policie. Byl označen za tajného agenta nepřátelských států a byl pro něj navržen trest smrti. Během soudního procesu však vešly ve známost zřejmé nesrovnalosti. Nakonec dostal dva roky, které si odpykal v Plzni na Borech a pak v uranových dolech v Jáchymově.

Po návratu z vězení se Jaroslav Celba usadil v Praze, kde studoval na Lidové škole umění. V uvolněných 60. letech se opět jako hudebník i skladatel věnoval jazzu. Poté, co se náhodou seznámil s výtvarníkem a animátorem Zdeňkem Smetanou, jím byl osloven ke spolupráci na animovaném filmu. Jmenoval se Jediná radost a byl to úkol vskutku osudový.

Podle filmového portálu CSFD.cz vytvořil Celba hudební doprovod ke 24 snímkům včetně seriálů. Byl skladatelem, který se věnoval téměř výhradně filmu animovanému. Byly mezi nimi například snímky Drátovat, flikovat (1979), Supermyš (1980), Všehochlup (1980), Prak darebák (1982) a Had je mašinka (1986).

Kromě hudby pro animovaný film a televizní seriály je autorem skladby Harlekýn pro smyčcový kvartet, baletních pohádek Děvčátko se sirkami podle Hanse Christiana Andersena a O dvanácti měsíčkách na motivy příběhu Boženy Němcové.

V roce 2009 převzal čestné uznání za přínos české kultuře při oslavách 90 let Ochranného svazu autorského (OSA). V červnu 2012 byl Celba vyhlášen nejúspěšnějším domácím autorem OSA v zahraničí v roce 2011.

---

Od počátku 60. let spolupracoval s režisérem a výtvarníkem Zdeňkem Smetanou, s nímž bydlel ve stejném domě. Nejprve šlo o hudbu k jeho autorským krátkým filmům (Zdraví místo centů, Jediná radost, Romaneto, Voda čerstvosti), následně o večerníček Pohádky z mechu a kapradí (premiéra první řady 1968). Fenomenální úspěch titulní melodie umožnil autorovi vstup na profesionální dráhu (její písňovou verzi později nahrál orchestr Václava Hybše s Karlem Gottem pod názvem Cestu znám jen já, autorem textu byl Ivo Fischer).

V 70. a 80. letech složil hudbu k řadě večerníčků realizovaných v Praze (Příhody kluka z plakátu, Štaflík a Špagetka, O makové panence, Šavlojedy, Byla jednou koťata, O hajném Robátkovi a jelenu Větrníkovi, Ťuk a Bzuk, aj.) a v Bratislavě (Pásli ovce valaši, V chalúpke a za chalúpkou, Maťo a Klinček, Deduško večerníček – znělka slovenského večerníčku aj.). Hudbu skládal i v programové větvi Krátkého filmu pro řadu režisérů (Všehochlup, Drátovat, flikovat, Toulavé telátko, Namalovaná písnička, Duhový koberec, Sněhová královna aj.), gottwaldovskou produkci (Rozpustilí bráškové, Prak darebák aj.) a pro v Praze působícího amerického režiséra Gene Deitche (Klobouk, Svatba prasátek aj.). V žánru hraného filmu se uplatnil v seriálech Nikdo není doma a Jedno malé sídliště. Celosvětový věhlas mu zajistila hudba ke „klasické“ animované Miffy Dicka Bruny, kterou režíroval Gene Deitch.

Zdroj: https://www.idnes.cz/technet/pred-100-lety/pred-100-lety-celba-vecernicky-hudba.A241226_171221_pred-100-lety_vov

Jaroslav Celba – Wikipedie
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jaroslav_Celba

#audio znělka: Pohádky z mechu a kapradí
Pohádky z mechu a kapradí - Jak našli pod borůvkou housličky - Hudba - Konec - Jaroslav Celba
https://www.youtube.com/watch?v=qfRsyQfd1sY


#video s panem Celbou:
iDNES.cz – s námi víte víc
https://tv.idnes.cz/domaci/zemrel-jaroslav-celba-autor-hudby-ke-kremilovi-a-makove-panence.V130228_143426_tv-zpravy_krr

Armádní generál Heliodor Píka zachránil za druhé světové války životy mnoha českých uprchlíků, internovaných zajatců a československých Židů. Legionáře a respektovaného diplomata nezlomila válka ani komunistický režim. Musel za to však zaplatit daň nejvyšší. Několik týdnů poté, co se komunisté chopili moci, byl ve vykonstruovaném procesu před 75 lety 28. ledna 1949 uznán vinným ze špionáže a vlastizrady.

Před následnou popravou (popraven byl v Plzni 21. června 1949) ho neuchránila ani řada vysokých vyznamenání včetně sovětských.

Není ve mně zloby, nenávisti ani pomstychtivosti… studí mne však hořká lítost nad tím, že zmizela spravedlnost.
Heliodor Píka

„Není ve mně zloby, nenávisti ani pomstychtivosti… studí mne však hořká lítost nad tím, že zmizela spravedlnost,“ napsal Píka noc před smrtí v plzeňské věznici na Borech. Smířený generál také požádal svého syna Milana, aby očistil jeho jméno.

Zinscenovaný soud s Píkou patří spolu s případem Milady Horákové k nejznámějším politickým procesům v komunistickém Československu. Důvody, proč inteligentní, zkušený a poměrů znalý Píka komunistům vadil, jsou zřejmé.

Během druhé světové války byl Píka náčelníkem československé vojenské mise v Sovětském svazu, kde prosazoval politiku londýnské exilové vlády Edvarda Beneše, a dostával se tak do konfliktů se sovětskými orgány i s vedením čs. komunistické strany sídlícím během války v Moskvě. Věděl také příliš mnoho o fungování sovětských tajných služeb a o plánech sovětského vedení na zavedení diktatury proletariátu na osvobozených územích.

U soudu mu nepomohl ani fakt, že během války organizoval přechody československých i maďarských občanů do emigrace, že vymohl u sovětských orgánů propuštění asi 20 tisíc čs. občanů uprchlých z Podkarpatské Rusi a uvězněných v sovětských gulazích, kteří poté výrazně posílili vznikající jednotku v Buzuluku, či že byl nositelem celé řady československých i zahraničních vyznamenání, mezi nimi také pěti vysokých sovětských.

Píka byl zatčen v květnu 1948 z příkazu tehdejšího náčelníka obranného zpravodajství ministerstva obrany Bedřicha Reicina. Z nemocnice, kde se zotavoval z operace žlučníku, byl odvezen přímo do pankrácké věznice.

Neveřejný soudní proces začal až v lednu 1949 a trval tři dny. Soud dospěl k předem připravenému rozsudku, že Píka je vinen ze špionáže a vlastizrady, a odsoudil jej k trestu smrti. Prezident Klement Gottwald mu odmítl udělit milost.

Píka se stal jediným vězněm, který byl kdy popraven přímo v areálu věznice na Borech. Jak píše v knize Věznice borská autor Lukáš Paleček, ostatky nesměly být vydány rodině a byly převezeny do Patologického ústavu v Plzni ke zpopelnění.

Zdejší vlastenci však tělo nabalzamovali a uložili k pozdějšímu řádnému obřadu. Zpopelněn byl jiný zemřelý. Politická situace se však neměnila a generálovo tělo bylo nakonec zpopelněno kvůli obavám z odhalení. Dodnes není plně objasněno, kde je Píkův popel na plzeňském hřbitově uložen.

---

Heliodor Píka se narodil 3. července 1897 v obci Štítina na Opavsku. Studijní plány mu překazila první světová válka. Jako velitel roty odjel na frontu do Haliče a v létě 1916 přešel dobrovolně do ruského zajetí. Tam se přihlásil do vznikajících čs. legií, s nimž se zúčastnil mj. bitvy u Zborova.

Jako legionář se Píka později dostal do Francie, z níž se po válce vrátil do vlasti v hodnosti poručíka. Ve Francii posléze vystudoval prestižní École Militaire v Paříži.

Ve 30. letech Píka působil v Bukurešti jako vojenský atašé pro Rumunsko a Turecko. Na jaře 1939 odešel do Londýna. Odtud byl československými exilovými orgány opět vyslán do Rumunska, kde pomáhal Čechům, kterým se podařilo uprchnout do zahraničí. Poté co v Rumunsku proběhl fašistický převrat, uprchl Píka za dramatických okolností do Istanbulu. Později se stal velitelem československé vojenské mise v Rusku. V květnu 1945 se vrátil do osvobozené vlasti, kde jej čekalo povýšení do hodnosti divizního generála.

Píkův syn Milan (1922 až 2019), brigádní generál, člen zahraničního odboje a příslušník RAF, v 50. letech sám pronásledovaný, měl zásluhu na tom, že v roce 1968 bylo obnoveno hlavní líčení, které jeho otce rehabilitovalo. Tehdy také vyšla najevo nová fakta o odpovědnosti žalobce Karla Vaše v souvislosti s Píkovou justiční vraždou. Jeho možné stíhání ale zastavila okupace naší země vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968.

Po pádu komunismu stanul Vaš před soudem. V roce 2001 byl odsouzen k sedmi letům vězení, vrchní soud ale rozsudek následně zrušil s tím, že věc již byla promlčena.

Prezident Václav Havel v roce 1991 udělil generálu Píkovi in memoriam Řád Milana Rastislava Štefánika za mimořádné zásluhy v boji za osvobození vlasti v době druhé světové války. Prezident Miloš Zeman v roce 2020 Píkovi in memoriam udělil nejvyšší státní vyznamenání – Řád bílého lva. Posmrtně se dočkal řady dalších poct, Píkovi byl odhalen památník v Plzni i v rodné Štítině, jeho jméno nese 53. pluk průzkumu a elektronického boje Armády ČR v Opavě a řada ulic, náměstí či škola ve Štítině.

zdroj: novinky

Datum narození: 12. března 1895, Rakousko-Uhersko
Úmrtí: 13. února 1942, Koncentrační tábor Mauthausen
Ocenění: Československý válečný kříž 1939
Místo pohřbení: Vinohradský hřbitov

Dobrodruh Otakar Batlička: Zavražděn nacisty injekcí do srdce

Z domova utekl ve čtrnácti letech. Procestoval jihoamerické pralesy, kde objevil opuštěné incké město. Byl gaučem v pampách, kovbojem na Havaji, majitelem prádelny v San Francisku, řidičem metra v New Yorku, nosičem v Alexandrii, hledačem zlata v Austrálii…

Tolik k těm serióznějším zaměstnáním. Kromě toho také surfoval na hřbetech obřích želv ledovým Labradorským mořem. U Dakaru mu štěkající ryba spolkla lodní rychloměr. Coby policista honil v Šanghaji pašeráky opia. Když byl filatelistou v Londýně, dostal se mu do rukou modrý mauritius. Z britského zajateckého tábora na ostrově Man se pokusil uprchnout přestrojen v ženských šatech…

Pokoj si nedal ani po návratu do vlasti. Vlastnil boxerskou školu. Na pouťové střelnici přestřílel nejlepšího československého armádního střelce Rudolfa Brachtla. Závodil na motorkách a při závodech v Plzni už měl vítězství na dosah ruky – kdyby mu těsně před cílem nedošlo palivo: speciální, jím vynalezená pohonná směs, třikrát levnější než benzin, jejíž složení se bohužel nedochovalo…

Jako první český radioamatér sestavil stanici, jejímž prostřednictvím hovořil mimo jiné s Nobileho vzducholodí. Zabýval se sugescí a hypnózou, pracoval na zdokonalení telefonu, pokoušel se o rádiové řízení pražských tramvají a užití rádia při záchranných pracích v dolech…

Co z toho je pravda a co pouhý mýtus? Oddělit legendy od reality se pokusil spisovatel Jaroslav Čvančara na webu Paměť a dějiny v článku Otakar Batlička a jeho cesta rájem a peklem.

Neposedný rošťák

Nezkrotný živel, jemuž by mohl závidět fantazii i baron Prášil, přišel na svět 12. března 1895. Kdo ví, po kom zdědil ty dobrodružné geny. Po otci Antonínovi Batličkovi, seriózním úředníkovi pražských plynáren, určitě ne. Možná po mamince Božence, která zemřela, když mu byly tři roky.

Učil by se dobře, jen kdyby se mu aspoň trochu chtělo… Ale nechtělo! Raději chodil za školu a lítal s partou kluků. Říkali si „Tarantule – slíďák“, a nebyly to zrovna Rychlé šípy. Spíš Bratrstvo kočičí pracky. K jejich oblíbené zábavě patřilo střílet prakem z vyšehradské skály dolů na voraře kozí bobky.

„Bez maturity to nikam nepřivedeš!“ láteřil přísný otec, když syn nedokončil studia na reálném gymnáziu. S divokým klukem však nic nezmohl – syn poprvé utekl z domova ve dvanácti letech. Podruhé to zkusil v šestnácti. O měsíc později přišel otci lístek z Argentiny: „Nemám co jíst, nemám kde spát, mám se nádherně. Ota.“

A jsme znovu u batličkovských legend… „Ve skutečnosti podnikl cestu za oceán až v dospělosti,“ konstatuje Jaroslav Čvančara. Otakar sice v prosinci 1911 požádal o vystavení cestovního pasu, jako cíl cesty tehdy uvedl Itálii, pár týdnů poté byl však zadržen v Německu při pokusu propašovat se na loď plující do Ameriky. Eskortovali ho zpět do Prahy a vyfasoval tříměsíční podmíněný trest.

Lásku k dalekým krajům to v něm ale neuhasilo. O dva roky později odjel do Drážďan, kde byl přijat jako pomocník v cirkusu Sarassani. Došel s ním po jednotlivých štacích až do Hamburku, kde se konečně nechal najmout jako plavčík na loď plující do Jižní Ameriky.

Amerika – a co dál?

Neuměl ani slovo španělsky, natož portugalsky, a živil se příležitostnou prací. Přidal se k výpravě do brazilského státu Mato Grosso, kde poznal nedotčenou divokou amazonskou džungli a přirozený způsob života indiánů. Ze svých zážitků i z vyprávění, která na toulkách vyslechl, čerpal později materiál na povídky.

Když vypukla první světová válka, žil v Buenos Aires. Jako občan Rakousko-Uherska se měl přihlásit na konzulátu a narukovat do boje za habsburskou monarchii. Místo toho se nechal v lednu 1915 najmout na loď Olaf. Vzápětí ovšem zjistil, že pod neutrální norskou vlajkou pašuje do Německa strategické suroviny: měď a ledek. Zjistili to však i Angličané, kteří Olafa poslali ke dnu.

Otakar Batlička byl jedním z mála, jež se podařilo z ledových vod Severního moře vytáhnout včas. Na nějakou dobu skončil v zajateckém táboře na ostrově Man, po propuštění se potloukal po Londýně, až koncem roku 1917 vstoupil do britské armády. Narukoval k 30. praporu pěšího pluku vévody z Cambridge. Přísná vojenská služba mu však nevoněla, takže byl po pár týdnech zadržen při pokusu o dezerci.

Koncem října 1918 se přihlásil jako branec novým československým úřadům v Praze, vzápětí ale zmizel do New Yorku. Domů se vrátil o dva roky později. Na cestách strávil asi šest let, a kdybychom měli věřit předmluvám jeho povídek, stihl procestovat nejen Jižní, Střední a Severní Ameriku, ale také Indii a značnou část Afriky…

Když se Otakar v lednu 1920 definitivně usadil ve vlasti, došlo na tátova slova. Uměl sice anglicky, francouzsky a španělsky – podle některých zdrojů také severské jazyky, ruštinu, portugalštinu, němčinu a indiánský jazyk guaraní – a skvěle jezdil na koni a střílel, neměl však maturitu ani čistý trestní rejstřík, a tak si práci hledal jen těžko.

Ach, ta láska…

Střídal nejrůznější zaměstnání: pojišťoval psy a vyráběl čisticí prášky. Chvíli tlumočil v ústředí pražské mládežnické organizace YMCA. Otevřel si soukromou školu boxu, v níž byl jediným učitelem. Jako komparzista si párkrát zahrál ve filmu.

Závodil také na motorce, což potvrzují novinové zprávy, zmiňující „Ot. Batličku z Nuslí na stroji DKW“ jako účastníka nejrůznějších soutěží. Jako vynikající střelec dokázal čistě proděravět minci hozenou do vzduchu nebo trefit cíl za zády mířením podle zrcátka… „Víš, to byla často otázka života a smrti. Hadi, aligátoři, dravci. Jednou rukou pádlovat a druhou střílet,“ vysvětloval skromně.

Dokonce i manželku si vystřílel. To takhle jednoho krásného dne čistil u okna malorážku, když zahlédl dole na ulici krásnou brunetku. Jen aby mu neutekla! V rychlosti popadl zbraň a prostřelil jí podpatek – v drsnější verzi klobouk –, aby vzápětí s mnohými omluvami vyběhl ven. Neortodoxní strategie námluv se vydařila a čtyřiadvacetiletá úřednice Červeného kříže Marta Špačková se za něj v dubnu 1920 provdala.

„Když už byli s Martou svoji, bavívali se tak, že jí napíchal do drdolu sirky a jednu po druhé odstřeloval. Nebo si hráli na Viléma Tella – sestřeloval jí z hlavy jablko,“ popisuje radioamatér Matěj OK1TEH na webu OK2KKW. To je ovšem jen další z batličkovských bájí. Svatbou totiž Otova divoká léta definitivně skončila. Vybouřený rebel nastoupil jako úředník k dopravní námořní společnosti United American Lines a sekal dobrotu.

Tetovaný, leč talentovaný

V roce 1927 získal trvalé zaměstnání u pražských elektrických podniků – nejdříve jako dopravní zřízenec a výhybkář, poté jako průvodčí a řidič tramvaje, v sezoně jako průvodce cizinců při jízdách ve vyhlídkovém autokaru. Nakonec přece jen povýšil do kanceláře. Ze světoběžníka se stal usedlý úředník – a spisovatel dobrodružné literatury pro mládež.

Ke psaní, které ho nakonec proslavilo, přišel Batlička jako slepý k houslím – odpovědný redaktor časopisu Mladý hlasatel Karel Bureš hledal autora povídek a přátelé mu doporučili jakéhosi Batličku, který zcestoval svět a je skvělý vypravěč…

„A tak se jednoho dne v redakci Mladého hlasatele na pražském Václavském náměstí ocitl mohutný a charismatický člověk tmavomodrých očí a výrazného nosu, s širokou bradou a energickými ústy. Jako námořník či kriminálník tetovaný na levé ruce. Žádný mladík, ale mírně obézní prošedivělý muž, trpící chronickou rýmou a žaludečními vředy,“ popsal Jaroslav Čvančara, který jako člen Foglarova oddílu o Batličkovi slýchal přímo od Jaroslava Foglara a Karla Bureše.

Pan Bureš měl šťastnou ruku – texty od nového autora byly sice zpočátku neumělé a s řadou pravopisných chyb, ale „autentické, syrové, ukrutně dobrodružné, měly fantastický spád a zpravidla dobrou pointu“.

Od prvního slova vtáhly do děje a přesvědčily, že autor vše prožil na vlastní kůži a viděl na vlastní oči, ať už šlo o živou řeku mravenců, pohyblivé písky, nebezpečné chobotnice, obří úhoře, či svítící brouky věštící smrt…

Čtenáři hltali Batličkovy texty stejně jako Foglarovy Rychlé šípy. Za tři roky – než v květnu 1941 Němci časopis zakázali – napsal okolo sto padesáti povídek, z nich byla většina publikována v Mladém hlasateli.

Pod značkou OK1CB

Velkou Batličkovou vášní byla radiotelegrafie. „Jeho stanice byla dokonalejší než státní rozhlas. V roce 1925 jej v Sámově ulici navštívil perský šach, který chtěl na vlastní oči spatřit přístroj, jímž bylo dosaženo spojení s Blízkým východem. Hovořil… s Nobilovou výpravou. Zachytil volání potápějící se japonské lodi, a tak dlouho vysílal do éteru její polohu, až přivolal pomoc. Obdržel za to poděkování od japonského velvyslanectví,“ tvrdí předmluva v Batličkově knize Tanec na stožáru.

Pravda je, že Batlička si pořídil první radiostanici až v roce 1929, tedy čtyři roky po „návštěvě perského šacha“. A rok před ztroskotáním Nobileho vzducholodi Italia v květnu 1928. To ovšem nic nemění na faktu, že skutečně byl zapáleným radioamatérem a ke své radiostanici usedal skoro každý večer.

První tři roky „černil“, tedy vysílal načerno, až v březnu 1932 získal koncesi pod volací značkou OK1CB. Mohl konverzovat v cizích jazycích, takže brzy získal od světové asociace radioamatérů certifikát WAC, potvrzující, že se mu podařilo navázat spojení na všech světových kontinentech. Pořádal dokonce kurzy radiotelegrafie pro mládež.

A vynalézal. Sestrojil malé krátkovlnné radiovysílače a přijímače určené ke komunikaci při záchranných pracích v dolech. A navrhl systém hlášení stanic, který využíval mikrofon u řidiče a tlampače ve vozech. Radostná doba objevů skončila s Mnichovem, který znamenal zrušení koncesí a zabavení vysílaček. Okupace a druhá světová válka pak z vysílání učinily zradu, za kterou se platilo životem.

Postarej se o Martu!

Do odboje se Otakar Batlička zapojil od začátku okupace jako radiotelegrafista. Patřil do skupiny Obrana národa-Východ, která pod vedením bývalého majora letectva Josefa Jedličky udržovala rádiové spojení se sovětskou vojenskou zpravodajskou službou a zároveň kontakty na plukovníka Františka Moravce, zpravodajce exilové vlády v Londýně. Obsluhu ilegální vysílačky zajišťovali čtyři radiotelegrafisté, mezi nimi pod krycím jménem Svoboda i Otakar Batlička.

V červnu 1941 přepadlo Německo Sovětský svaz a o měsíc později byla v Londýně mezinárodně uznána československá exilová vláda. Československo se stalo oficiálním nepřítelem říše, a domácímu odboji tak začala být věnována daleko větší pozornost, zejména když se zastupujícím říšským protektorem stal Reinhard Heydrich.

Dohledat odbojáře v seznamech československé armády nebylo těžké. Následovala zatýkací smršť a vlna brutálních výslechů, které umožnily rozkrýt mnohé ilegální sítě. Ráno 14. října 1941 odvedlo čtyřčlenné zatýkací komando i spisovatele Batličku.

V Petschkově paláci ho vyslýchal brutalitou proslulý gestapák Oskar Fleischer, přezdívaný Řezník. Z výslechu odnesli vězně v bezvědomí. Krátce nato byl převezen do terezínské Malé pevnosti. Jeho poslední vzkaz, propašovaný příteli Emilu Jirátovi, zněl: „Postarej se o Martu!“

V únoru 1942 byl Otakar Batlička odvlečen do koncentračního tábora Mauthausen, určeného k likvidaci vězňů těžkou prací. Popravili ho pouhých osm dní po transportu, v pátek 13. února 1942.

Smrtící špric

Nebyl by to Batlička, aby okolo jeho smrti nevznikly další legendy: Podařilo se mu uprchnout a byl zastřelen na útěku. Ubili ho esesáci v podzemním bunkru. Podlehl tyfu či zápalu plic. Spolu s dalšími deseti odbojáři byl popraven na střelnici – což uvádí jmenný seznam v táborové knize úmrtí.

Jaroslav Čvančara však má jinou hypotézu: „Celá skupina odbojářů, která zahrnovala i Otakara Batličku, byla 13. února 1942 zlikvidována SS sturmbannführerem doktorem Krebschbachem, který je usmrtil benzenovou injekcí do srdce… Odpovídají tomu tříminutové intervaly uvedené na úmrtních listech.“

Zní to pravděpodobně – podle vzpomínek přeživších vězňů byly smrtící injekce fenolu (který se vyrábí částečnou oxidací benzenu), takzvané špricy, Krebsbachovou oblíbenou metodou popravy. Vysloužily mu přezdívku Špricbach…

Otakara Batličku, po válce téměř zapomenutého, objevil v šedesátých letech student FAMU Petr Sadecký. Po domluvě s vdovou a ve spolupráci s editorem volně přepracoval původní povídky a výsledkem byla kniha Na vlně 57 metrů. Po jejím úspěchu následovaly další tituly: Tanec na stožáru, Na vlnách odvahy a dobrodružství, Tábor ztracených…

Sadecký splétal fikce o Batličkově životě tak dovedně, že jsme fakta od mystifikací nedokázali s naprostou jistotou rozlišit ani my. Ale – záleží na tom? Otakar Batlička sice nezabíjel holýma rukama levharty ani nerdousil krajty jako jeho hrdinové, nicméně bez váhání vstoupil do odboje a položil život za vlast.

# Zdroj: Novinky
# Autor: Monika Kuncová

680 let uplynulo od doby, kdy 1. února 1342 započaly v Čechách rozsáhlé povodně. Mezi četnými škodami způsobenými naplaveným ledem dominuje zničení pražského Juditina mostu, románské kamenné stavby přes Vltavu. Císař Karel IV. (1316 až 1378) později rozhodl o jeho nahrazení mostem novým, později byl pojmenováným "Karlův most".

Už v březnu roku 1272 poničila velká voda Juditin most. Stejná situace se opakovala i o rok později, když voda dosáhla až ke kostelu sv. Jiljí.
Rok 1342 přinesl do království další ránu v podobě povodně. Tentokrát vzal Juditin most definitivně za své. Mohutné kry rozbily pilíře mostu a narušily statiku. Trosky, které zůstaly, by bylo jen obtížné opravovat, tudíž most nebyl obnoven. Stržená stavba byla pravděpodobně jen provizorně opravena dřevěnými trámy a lešením.

O historických povodních se dozvídáme z kronik nebo z povodňových značek; zmínky o „jarní“ povodni z počátku února 1342 lze najít v Kronice Františka Pražského.
„Jako by padla koruna království, když rozpadl se most,“ napsal kronikář.
Jednalo se o velkou povodeň způsobenou výraznou oblevou, táním sněhu z hor a dešti po tuhých předchozích zimních týdnech. Zasáhla i další toky ve střední a západní Evropě.
„Důsledky zimní živelní katastrofy jen o pár dní později vyústily v ještě větší tragédii. Smršť vody a obrovských ker totiž zamířila na území Starého Města pražského. Rozvodněná Vltava se znepokojivě opírala do řady tehdejších pražských staveb, a především do konstrukce, v roce 1342 ještě relativně mladého, raně středověkého Juditina mostu,“ řekla historička Michaela Košťálová.
Ačkoli by podle ní most zřejmě nápor vody jako takové vydržel bez fatálních následků, vzdorovat tvrdým krám, volně se řítícím v proudu řeky, nedovedl.

Juditin kamenný most, pocházející z let 1158 až 1172, byl ve své době jedním z nejstarších a největších kamenných mostů přes řeku na sever od Alp.
Zbylé dva kvalitativně srovnatelné mosty se nacházely v centrální Evropě už jen v Řeznu (Regensburg) a Drážďanech, tedy v Německu.
Lze tedy konstatovat, že Praha už tenkrát náležela mezi moderní města.

Obyvatelstvu Prahy konstrukce mostu o délce 514 metrů a šířce 6,8 m, který disponoval 22 oblouky nesenými 20 pilíři, sloužila okolo dvou století.

„Když stavba stála, mohli si Pražané i do města zavítavší cestovatelé a poutníci vychutnat pohled na architektonický klenot, jehož konstrukce byla inspirována italskými mosty i mostem v Řeznu. S myšlenkou postavit na místo dřívějšího dřevěného mostu kamenný jako první zřejmě přišel biskup Daniel v roce 1157. Díky vstřícnému přístupu knížete Vladislava II. (pozdější král Vladislav I. - pozn. red.) došlo záhy k realizaci. Lví podíl na stavbě měla Vladislavova manželka Judita Durynská, která nechala povolat řemeslníky až z Itálie,“ popsala Košťálová. Na počest hlavní „bojovnice za most“ získal své pojmenování Juditin.

Za zmínku dále stojí, že v roce 1253 byl most Václavem I. předán pod správu hospitálu bratrstva křižovníků, kteří leckdy složitým způsobem vybírali clo, čímž získávali potřebné peníze na opravu a údržbu stavby.

V roce 2019 archeologové s pomocí moderních technologií odhalili přesnou polohu pilířů Juditina mostu. Našli tehdy také dřevěné kůly, které by mohly být pozůstatkem ještě staršího, úplně prvního dřevěného mostu přes Vltavu.
Zbytky Juditina mostu je možné spatřit v Muzeu Karlova mostu v budově řádu křižovníků s červenou hvězdou na Křižovnickém náměstí.
Dosud stojí oblouk v průplavu pod náměstím, přístavišti Pražských Benátek, další části jsou ve sklepních prostorách domů na Malé Straně, tedy na západním břehu řeky.
K mostu patřily též mostecké věže na obou březích. Do dnešních dob se dochovala upravená Juditina věž na malostranském břehu a hmota staroměstské věže v rizalitu na jihovýchodním nároží křižovnické rezidence.
Ze sochařské výzdoby se zachoval Bradáč v nábřežní zdi Křižovnického náměstí a monumentální basreliéf ve výklenku Juditiny věže.

Král český a císař římský Karel IV., vládnoucí po svém otci od roku 1346, rozhodl po 11 letech svého panování o stavbě nové mostní konstrukce.
Do Prahy si pozval Petra Parléře (1332 až 1399), mistra ze Švábského Gmündu. Zbytky Juditina mostu překryla brzy stavba historicky naprosto zásadní, a sice Karlův most (doba budování 1357 až 1402).

Architekt Parléř vedl těleso mostu souběžně se zničeným Juditiným mostem, přičemž staroměstské zakončení mostu posunul o několik desítek metrů jižněji tam, kde nyní stojí Staroměstská mostecká věž.
Základní kámen Karlova mostu byl podle kronikáře Beneše Krabice z Weitmile položen 9. července 1357 v blízkosti kostela sv. Klimenta na Starém Městě, tedy na místě dnešního Křižovnického náměstí.
„Dne 9. července 1357 kladl Karel IV. zase jeden základní kámen: k novému mostu,“ uvedl František Kožík v Kronice života a vlády Karla IV., krále českého a císaře římského (1981).

„Starý Juditin most byl už 15 let v rozvalinách. Když vzal Karel do rukou kámen a upevnil jej do břehu, měl pocit, který ho vždy znovu potěšil: že koná něco potřebného, co má význam pro celou zem. Na břehu stály davy lidí a všichni už možná viděli v duchu most, který učiní z pražských měst jediné veleměsto, umožní Novoměstským cestu ke Hradu a ke katedrále a přivede sem kupce z celé Evropy,“ ozřejmil hlavní účel stavby.

Most spojující Staré město a dnešní Malou Stranu byl dokončen roku 1402, 24 let po Karlově smrti. O 30 let později jej však další povodeň výrazně poškodila a oprava trvala 71 let.

I Karlův most, do roku 1870 nazývaný Pražský či Kamenný, si tak prožil v rámci opakujících se povodňových katastrof těžké chvíle, nověji třeba v roce 2002.

Povodně byly samozřejmě největší hrozbou, což si uvědomovali i první stavitelé. Karlův most svého předchůdce proto převýšil o čtyři až pět metrů.

zdroj: novinky, obrazek idnes, zkraceno, upraveno

Genetici tvrdí: „Málem jsme vyhynuli.“
JAROSLAV PETR

Před sto tisíci lety jsme měli namále. Celé lidstvo by se v té době vešlo na větší hokejový stadión.

Co se stalo s lidstvem před sto tisíci roky? Co ho posadilo hrobníkovi na lopatu? A jak se našim předkům podařilo nakonec z téhle lopaty slézt? A co odstartovalo následný „boom“ člověka Homo sapiens, který dodnes neskončil? Na tyto otázky nabízí překvapivou odpověď výzkum genetiků vedených Ajitem Varkim z University of California v San Diegu.

Deptala nás zima nebo sucho?

Zhruba před sto tisíci lety se člověk ocitl na pokraji vymření. Vědci odhadují, že tenkrát žilo na celém světě pět až deset tisíc lidí. Lidstvo by se tehdy vešlo na hokejový stadion. Co se stalo? Vědci dlouho spekulovali o drastických změnách klimatu. V dobách ledových neměli lidé na růžích ustláno a občas bylo ještě hůř. Například když vybuchly velké sopky a zastínily slunce. Pak třeskuté mrazy dob ledových ještě zesílily. V teplejších oblastech, kde lidé nečelili mrazům, mohlo lidstvu zasadit těžkou ránu sucho.

Výzkum týmu genetiků pod vedením Ajita Varkiho ale nabízí jiné vysvětlení.

Spásná ztráta genů

Přibližně ve stejnou dobu, tedy před 100 000 lety, lidé ztratili dva geny, které mají na starost tvorbu cukerných molekul na povrchu buněk. Naši nejbližší příbuzní z řad primátů tyto geny stále mají plně funkční. Mezi dnešními lidmi ale nikoho s těmito geny nenajdeme. Všichni vymřeli. Přežili jen ti, kteří geny ztratili. To rozhodně není náhoda.

Na cukry syntetizované podle ztracených genů se vážou bakterie Escherichia coli a Streptococcus typu B, což jim umožňuje proniknout do organismu oběti. Zatímco první bakterie vyvolává těžká průjmová onemocnění, druhá patří mezi nejzávažnější původce zápalu mozkových blan u dětí.


Varki a jeho spolupracovníci jsou přesvědčeni, že před 200 až 100 tisíciletími postihly lidstvo těžké epidemie, při kterých ve velkém umíraly na průjmy a zápal mozkový blan hlavně děti. Lidstvu hrozilo vymření. Naštěstí se mezi lidmi vyskytli jednotlivci nesoucí mutace, jež nedovolily uvedeným bakteriím navázat se na buňky v lidském těle. V té chvíli se výrazně zvýšila odolnost lidí k nákaze. Nositelé mutací se rychle šířili lidskou populací, protože jejich děti „mutantů“ neumíraly. Tak se lidstvo nejen zachránilo, ale odstartovalo svou cestu za ovládnutím planety Země.

Studii o tom, co nás přivedlo na pokraj vymření a jak jsme se zachránili, zveřejnil prestižní vědecký časopis Proceedings of the National Academy of Sciences.

zdroj: http://vtm.e15.cz