VESPER_INDIGO: Jak říkám, řeším to už asi osmnáct let. Na nic jsem nepřišla, než že zabírá trpělivost (asi jí stačí trocha, protože já ji nemám - ale prostě se to nesmí vzdát), důvěra a láska. A ještě jedna věc - jako vedoucí mě dost posilovala ta neuvěřitelná odhodlanost maminek svým dětem (teda konkrétně synům, holky to snad nemívaj) pomoci, zlepšit jim situaci v kolektivu. Když jsem viděla, co všechno podnikají ony, motivovalo mě to vymýšlet hry těmhle dětem na míru, aby měly šanci vyhrát, aby zažily, jaké to je, když je vrstevníci obdivují, aby získaly motiv to chtít zažít znovu, i když už to nebude tak snadné. A neustále vysvětlovat jejcih kolegům, že to či ono nebylo zničeno ze zlé vůle... i když mi samotné škubalo v zátylku a brněly mě prsty. :-))) Ale fakt, dneska jsou z těch kluků úplně skvělí mladí muži, co potřebují, to zvládají, a navíc nejsou průměrní.
Tak když ne trpělivost (tu denodenní), aspoň tu lásku a důvěru... a počkat deset let. A pro sebe čokoládu. :-)))