• úvod
  • témata
  • události
  • tržiště
  • diskuze
  • nástěnka
  • přihlásit
    registrace
    ztracené heslo?
    RICARDERONAutorská poezie - Výběr
    FIN
    FIN --- ---
    SLEEPY --- --- 20:09:15 11.8.2006

    Nejlepší je
    Jekot mladý holky, když si ji bereš
    Zezadu a taky ty malý výdechy
    Co dělá na tebe a
    do okna.

    A kavárenská hudba na zimu
    A kouření cigaret
    do tmavejch večerů, ve kterejch se ztrácíte mezi svejma rukama.

    Jak v tranzu sebou cukáte
    A připíjíte si dva dny starým vínem
    Pexeso panelovejch oken
    se převrací a bourá jak domino.

    A kolem se šíří pachuť na rtu
    Závan skořice
    A tvý kundy, lásko.

    Jo, to byly Vánoce, že by se jeden osypal.
    FIN
    FIN --- ---
    RICARDERON --- --- 0:08:37 1.8.2006

    S každým dalším douškem vzduchu
    absorboval jsem ženská ňadra linoucí se kolem stolu v pachu spáleného
    papíru a směsi tabáku a šklíbil se na všechny kolem
    A pak jsem ještě pil
    Každý doušek piva – to byl nasládlý pelyněk
    už není z chmelu jako dřív
    a moh jsem se litovat
    protože alkohol mne otravoval jako já otravoval dřevo
    z nějž lavice byla na níž jsem seděl
    Jed vedle jedu a kdo kouří dostane rakovinu
    Není čas na spaní Není čas na bdění
    „Řekni něco…“
    „Nech toho.“
    Nechal jsem toho už před časem, vzpomínáš?
    Spolkl jsem s pivem sedm slov
    a zuby si cukřil kofolou když hořko došlo v prospěch cukrlátka
    A ženský ňadra se vznášela ve vzduchu tak plná kouře až jsem se zajíkal
    Tak radši mlčet a nebýt dobrý společník
    „Trhni si!“
    Jak kdybych v kofole vymyl si hlavu se mi zdálo
    Tak rychle jsem uvažoval
    a nebylo ani zbla šance že dneska budu chtít spát sám se sebou
    Z kofeinu třeštím oči do tmy a nechci si ani připustit že kolem seděly další průsery
    Jen kousek za kuželem naší lampy a že stačilo o pivo víc
    Vyplavaly by
    Takhle je držím pod čárou ponoru a nahoru je nechám pálit mi žáhu
    Kouření způsobuje rakovinu
    Jorik by mohl vyprávět ale zatím jen být či nebýt
    a neběží tu vůbec o nic
    je to jen další letní noc jež měla přinýst rozuzlení
    Zbude po ní jen střevní kolika
    Tak řekni už kurva – s kolika?
    RICARDERON
    RICARDERON --- ---

    Corwex
    Otrávené město

    Schodiště rozhledny se vratce motá v kruhu
    uprostřed města si řeka plete krok
    hladké chodníky svrasklé v kočičí hlavy
    vrávorající
    domy se snaží
    podpírat navzájem.

    Zrcadlo oblohy
    žiletka slunce
    tři tahy popelem.

    FIN
    FIN --- ---
    UNSEEN --- --- 12:31:14 18.7.2006 --- [18:12 :: úvodní stránka]
    Zákopecké kroniky V.

    Z vyprávění bezbřiché babičky

    Naše babička jednou dráždila psa a ten jí ukousl břicho. Od té doby nemohla chodit ven, protože skrz ní bylo vidět a lidé se jí posmívali. Nemohla ani jíst – všechno jídlo z ní hned zase vypadlo na podlahu. Proto jen seděla na lavici u stěny domu a vyprávěla. Tady jsou její příběhy.



    Proč lozí slimák pomalu

    Kdysi dávno, když ještě rostly stromy pod zemí a lidé měli hory schované v chalupách, byl slimák nejrychlejší tvor na světě. Nikdo se s ním nemohl měřit, každého porazil. Kdo prohrál, ten musel dát slimákovi své dva zuby. A protože bez zubů se těžko jí, nikdo už nechtěl se slimákem závodit. Tak slimák zpychl, měl těch zubů už velkou hromadu. Chodil po světě a smál se, že jej nikdo nepředhoní.
    Nakonec už se na to nemohl dívat bůh deště a bouřek. Skočil ze svého šedého mraku dolů před slimáka a vyzval ho na souboj v běhu. Oběhli vysokou horu, pořád bok po boku. Běželi kolem lesa, jeden vedle druhého. Když se ale blížili k jezeru, začal bůh deště zaostávat. Nechtěl přijít o zuby a tak na slimáka plivl. Slina přilepila slimáka k zemi, nemohl se skoro hýbat. Tak Deštivák vyhrál.
    Od té doby jsou slimáci celí umáčení a plazí se tak pomalu. A proč jich po dešti můžete na cestách nalézt takovou spoustu? Deštivák jim totiž slíbil, že z nich jednou lepivou slinu spláchne a slimáci budou zase nejrychlejší ze všech. Neřekl ale kdy.


    Proč jsou na vodě vlny

    Jedni rodiče měli dítě a to dítě bylo pořád hladové. Snesli mu, co bylo k jídlu v domě, ale děcko pořád plakalo. Snesli mu, co našli k jídlu na louce, ale děcko nepřestávalo plakat. Snesli mu všechno, co našli v lese. Dítě plakalo stále dál. Křičelo tak dlouho, až to otec nevydržel, chytil jej za nohy a hodil do jezera. Ať se tam prý nají ryb.
    Dítě v jezeře udělalo, jak mu otec poradil. Snědlo všechny ryby, jen okouny nechytilo, bylo na ně příliš pomalé. Pak chtělo z vody ven. Z jídla mu ale tak narostlo břicho, že nemohlo vyplavat na hladinu. Od té doby je dítě pod vodou a rychlí okouni na něj dorážejí. Koušou jej do palců a píchají ostnatými ploutvemi. Malý nenasyta se je snaží odehnat, mává kolem sebe rukama a dupe. Proto jsou na vodě vlny.


    Kdo má největší tlamu?

    Muži ulovili obzvlášť tučného bažanta. Jeden pták by však byl pro všechny málo, každý by jen prsty olízl. Uspořádali proto soutěž. K velké lípě na kraji lesa přijde každý, kdo bude bažanta chtít a otevře pusu. Kdo ji bude mít největší, vyhraje.
    Nejdříve soutěžili jen lovci, ale novina se rychle roznesla. Zanedlouho u lípy stáli a otvírali tlamu vlci, jeleni, kočky, dokonce i medvěd přišel. K večeru už zůstali jen dva – nejsilnější muž
    z vesnice a medvěd. Otvírali ústa, až jim koutky praskaly, ale ani jeden nedokázal toho druhého překonat.
    Ve vesnici žila stará žena, matka mnoha dětí. Měla na bažantí maso velkou chuť, její ústa byla ale malá jako krtčí díra. Proto žena vzala kus černého bláta a na každé stehno
    si namalovala jedno oko. Šla potichu k lípě, posadila se mezi muže a medvěda a vyhrnula sukni. Všichni až vyjekli strachem, takovou tlamu nikdy neviděli. K večeři už měla stařena bažantí pečínku.


    Tak takové příběhy nám vyprávěla bezbřichá babička.
    FIN
    FIN --- ---
    UNSEEN --- --- 9:21:44 18.7.2006 --- [03:54 :: diskuze :: kresleny stripy :: garfield, dilbert, re :: ZABÍT LÉTO: TEĎ]
    Zákopecké kroniky IV.

    Pět bratrů bydlelo v pěkném domě z hlazeného dřeva. Dařilo se jim dobře, protože pětka je šťastné číslo a všichni moudří rodiče mají právě tolik dětí. Když se jim narodí další, musí jej utopit nebo svrhnout ze skály.

    Jednoho dne někdo zaklepal na dveře. Nejstarší bratr otevřel, venku stojí mužíček kost a kůže, oblečený jenom v hadrech. A hned se cpe dovnitř, prý je jejich šestý bratr. Bratři se bránili, nevěřili mu, ale mužíček ukázal znamení tří teček na chodidle, stejné jako měli oni. Bratři jej pustili dovnitř, protože kdo odežene od svého prahu příbuzného, tomu Slinožrout vysaje jazyk dosucha. Mužíček začal vyprávět. Když se narodil, matka jej šla hodit ze skály. Dostala závrať a musela se vrátit. Chtěla dítě utopit, ale břeh potoka byl příliš kluzký, bála se, že si zlomí nohu. Tak dítě pohodila do lesa, ať prý ho roztrhají vlci. Chlapec se však skutálel pod pařez, žádná šelma na něj nemohla. Tak tam zůstal, jedl červy a staré listí, proto byl tak hubený. Když dospěl, vydal se hledat svou rodinu – a tady ho mají!
    Bratři se velice rozzlobili. Běželi na pohřební vrch, vyhrabali matčiny kosti a uvázali je v pytli nad vchodové dveře. Každý, kdo šel do domu nebo z domu, o pytel zavadil hlavou, až matčiny kosti chrastily. Matka v zemi mrtvých z toho měla veliké svědění a vypadaly jí všechny zuby. Takový je trest pro nemoudré rodiče.

    Na bohatý dům padla smůla. Teď, když bratrů bylo šest, nic se nedařilo. Úlovky byly slabé, úroda žádná, bratry opouštělo zdraví, hladké dřevo zpuchřelo. Jen mužíček stále kolem všech poskakoval, stále se na něco vyptával. Nakonec ztratil nejmladší z pěti bratrů trpělivost:
    „Přestaň už konečně! Poletuješ kolem a bzučíš jako mouchy!“
    Mužíček se urazil. Když jako mouchy, tak jako mouchy. Odešel zpátky do lesa a vzal si za manželku mouchu. Dával jí jíst svou krev, aby zesílila. Za rok byla moucha velká jako lovecký pes, mužíček na ní mohl létat. Sedl si na svou ženu a přiletěli k bratrům. Létali kolem jejich domu, moucha bzučela, mužíček bratrům lál a házel do oken kameny. Nakonec prostrčil oknem ruku, utrhl nejmladšímu bratrovi ucho a odletěl. Tak to šlo den za dnem.

    Nakonec zbylo jediné ucho už jen nejstaršímu z bratrů. Ten si lehl, dal duchům země pít svou moč a poslouchal jejich rady. Pak řekl sourozencům, co je potřeba udělat. V noci vyrazili
    do lesa, hledali příbytek mužíčka a mouchy. Sebrali vajíčka, která moucha mužíčkovi porodila a rozbili je. Trochu rozbitých vajíček namazali svému vychrtlému bratru kolem úst, zbytek zakopali pod zem. Pak začali mouše šeptat do ucha:
    „Podívej, co náš bratr udělal! Oženil se s tebou, tys ho k sobě vzala, dala mu děti a on je snědl!“
    Moucha se probudila, vyskočila na nohy. Uviděla zbytek vajíček u manželovy pusy a popadla ji zlost. Chytila spícího mužíčka, vynesla jej vysoko k nočnímu nebi, pak jej pustila.
    Když dopadl na zem, pukl a praskla mu střeva. Tak moucha poznala, že žádná vajíčka nesnědl. Zemřela žalem.

    Pět bratrů se vrátilo do svého domu a od té doby se jim zase dařilo dobře. Jen uši už jim nedorostly.
    FIN
    FIN --- ---
    UNSEEN --- --- 15:12:40 17.7.2006 --- [08:37 :: sledované diskuze :: ZABÍT LÉTO: TEĎ]
    Zákopecké kroniky III:

    Nezavřel byl velice krásný, ale také velice hladový. Zavěšoval si na noc nad lůžko kus sušeného masa. Než usnul, zakousl se do něj a celou noc pak žvýkal a polykal, takže se ráno budil zahryznutý do mastného provázku u samého stropního trámu. Právě pro tu hladovost získal své jméno. Z jídla mu narostlo kulaté silné břicho a všechny dívky v kraji za kopcem si
    na Nezavřela myslely. Žádný jiný muž neměl tolik brad.

    Při velké podzimní slavnosti si Nezavřel sedl k ohni. Jednou rukou chytal vepře, házel je do ohně a druhou rukou je vytahoval ven. Počkal vždy jen chvilku, co ohořely štětiny.
    Potom prasata snědl na jedno polknutí. Když se trochu zasytil, povídá:
    „Dnes si vyberu manželku. Nechci si už vařit sám - nemám pak skoro čas na jídlo.“
    Všechny dívky z vesnice se hned postavily do řady a začaly se předvádět. Vychloubaly se, tančily, hrály na bubínky a nadouvaly tváře. Ale Nezavřel se nenechal ošálit. jakmile k němu nějaká přikročila, štípl ji vší silou do boku. Dívka pokaždé vykřikla a Nezavřel se zasmál:
    „Ho ho hó, ta je příliš hubená, ta u mě nevydrží!“

    Dívky plakaly nad tou ostudou. Až jedna, ta nejhubenější, se rozeběhla do lesa. Klekla si ke tchoří noře a vsunula prs do jejího vchodu. Mlsný tchoř se zakousl do prsu, hned letěl ven. Hubeňourka si jej přivázala lískovým prutem k pasu, pak rychle utíkala zpátky. Měla nejvyšší čas – Nezavřel právě zostudil poslední dívku a chystal se odejít. Hubené děvče popadlo bubínek, začalo na něj hrát. Nadmulo tváře a kroutilo se v bocích. Nezavřel si dívku podezíravě prohlížel. Líbila se mu, ale zdálo se, že má příliš tenké nohy. A tak, když k němu přitančila, štípl ji do boku. Dívka ani nekvikla, zato tchoř se poplašil a vypustil svou vůni.
    „Ohó! Tahle má boky vystlané a je pěkně cítit žluklým sádlem! Tu si odvedu!“

    Nová žena stála v Nezavřelově chýši, měla vařit. Donesla ze spíže dva kolouchy a hodila je do kotle. Sotva je vyndala na mísu, už Nezavřel křičel, že má hlad. Kolouchy slupl a chtěl víc. Žena uvařila půl prasete. Pořád to nestačilo. Vařila a vařila, až sama dostala hlad. Když Nezavřel na chvilku usnul, dala si do pusy kus masa. Pak donesla jídlo manželovi. Nezavřel všechno spolkl, ale v břiše mu zůstal kousek volného místa. Poznal, že mu žena ujídá. Vztekle zařval, skočil po manželce a spolkl ji. Děvče ale nelenilo, odvázalo tchoře a nechalo jej,
    ať Nezavřela zevnitř škrábe. Nedalo se nic dělat, Nezavřel je musel vypustit.

    Ani další den dívka nevydržela, dala si kus masa do pusy a Nezavřel po ní skočil. Než ji ale spolkl, vyhodil tchoře oknem ven. Dívka si však v noci naostřila nehty na kameni a sama teď svého muže zevnitř drápala. Nezavřel nemohl bolest vydržet a svou ženu opět vypustil. Osekal jí prsty u samých dlaní – a teď si škrábej!

    Děvče v noci přemýšlelo, jak se zachránit. Vzalo špičatý kámen do dlaní a na temeni si udělalo díru. Pak vzalo do dlaní kulatý kámen. tak dlouho se jím tlouklo do oka, až se oko objevilo
    v díře na druhé straně hlavy. Tak viděla dívka i dozadu.
    Ráno šla ke kotli a začala jíst maso. Nezavřel se probudil, pustil se mastného provazu a chtěl na manželku skočit. Hubeňourka jej ale spatřila svým zadním okem, otočila se a otevřela pusu. Nezavřel jí skočil nohama rovnou do chřtánu. Začala žvýkat a hltat, Nezavřel se jí zakousl do kolene. Nezavřel jedl. Jedla i jeho žena. Mezi sousty si spílali, ona jemu do nenasytů, on jí do podvodnic. Tak se navzájem snědli. Zůstali z nich jen dvě zadnice, které na sebe vztekle pouštěly větry. Proto se při bouřce říká, že Nezavřel zase hubuje svou ženu.
    FIN
    FIN --- ---
    UNSEEN --- --- 10:05:55 17.7.2006 --- [00:33 :: diskuze :: pouťové atrakce, hitlerův automobil :: ZABÍT LÉTO: TEĎ]
    Zákopecké kroniky II.

    Ve vesnici za kopcem žil jeden muž, který velice miloval svou manželku. Nosil jí zaječí sádlo a slupky z brambor, aby měla pěkně silná stehna. Jednou ale ta žena vyšla za poledne ven prostovlasá, ulehla a za několik dní zemřela. Muž truchlil a celý rok jedl na znamení smutku jen černé vlaštovčí ocasy. Pak si udělal novou manželku z kamene. Vybral si ten nejhladší
    a nejkulatější kámen, který v okolí nalezl, chtěl totiž mít ženu pěknou a oblou. Týden si při práci stále dokola zpíval:
    „Hejá he, hejá he, dělám ženu z kamene!“
    Když byla manželka hotová, hned si ji k sobě vzal. Ale kamenná žena byla příliš těžká, málem mu rozdrtila boky a ráno musel muž na pomoc zavolat sousedy, jinak by ani nevstal. Shodil tedy kamennou ženu ze skály a další týden truchlil.

    Po týdnu spatřili lidé vdovce, jak si nese na rameni do chalupy rozložitý smrkový pařez. Tři dny s ním byl zavřený ve světnici, řezal a dlabal a přitom si zpíval:
    „Hejá ha, hejá ha, dělám ženu ze dřeva!“
    Po třech dnech měl manželku hotovou a hned ji k sobě vzal. Nebyla zdaleka tak těžká, jako kamenná žena a krásně voněla po smůle. Muž se radoval, když tu náhle vykřikl.
    Vyskočil z lůžka, vyběhl z chalupy a stále křičel. Vesničané museli nakonec dojít pro moudrou bábu, ta nešťastníkovi vytahala třísky a ošetřila rány motýlí mastí. Muž popadl sekeru, vzal dřevěnou ženu a nadělal z ní polena. Pak truchlil další týden.

    Smutek skončil a muž opět dostal chuť pořídit si manželku. Přemýšlel, co měl na své zemřelé ženě nejraději. Po chvíli se uhodil dlaní do čela tak silně, až mu na druhé straně hlavy vypadaly vlasy. Přece stehna! Pěkná, silná, tukem obalená stehna! Šel proto do spižírny a vybral tu největší hroudu loje, kterou tam našel. Zavřel se ve světnici, krájel a tvaroval tuk nožem s kulatou špicí a notoval si:
    „Hejá ho, hejá ho, mám ženu samé sádlo!“
    Už druhé dne k večeru měl manželku hotovou a vzal ji k sobě. Ó jak si liboval! Konečně si pořídil ženu měkkou a hladkou!

    Začalo léto, slunce pálilo. Jednoho dne se muž vrátil z lovu, v ruce dva statné zajíce. Chtěl se s kořistí pochlubit manželce. Když však otevřel dveře, vyvalil se z chalupy zápach tak silný, že oba mrtví zajíci zakvičeli a na ztuhlých nohou odskákali pryč. Muž poznal, že jeho ženě nesvědčí teplo a bylo mu do pláče. Nechtěl se loučit i s touhle ženou. Nakonec ze samé lásky popadl jehlu, navlékl režnou nit, zašil si nosní dírky a s manželkou zůstal až dokud mu ji larvy much nesežraly. Od těch dob chodí v kraji za kopcem všichni vdovci se zašitým nosem.
    FIN
    FIN --- ---
    UNSEEN --- --- 13:13:46 14.7.2006 --- [00:33 :: diskuze :: pouťové atrakce, hitlerův automobil :: ZABÍT LÉTO: TEĎ]
    Zákopecké kroniky I.

    Slinožrout seděl v koutě, Lejnolap za kamny. Slunce svítilo a Lejnolap měl radost - tak jako vždycky za teplého počasí se těšil na dobrý úlovek. Zato Slinožrout se z tepla neradoval, vysychala mu potrava. Ti dva se jen málokdy pohodli, když se jeden cpal až k prasknutí, druhý zpíval v koutě hladové písničky. A zase naopak.

    Museli bydlet spolu, nikdo jiný z vesnice za kopcem je v chalupě nechtěl. Lejnolap měl jedno oko modré, druhé zelené a zbylé tři bez bělma, Slinožroutovi zase vlasy rostly jen na jednom místě za uchem a když plakal, byly jeho slzy cítit po zkažené vodě z kyselého zelí. Proto si je vesničané ošklivili. Když umřelo ve vesnici dítě, pohodili jej lidé před Lejnolapův
    a Slinožroutův dům. Lejnolap i Slinožrout se totiž mrtvých dětí báli. Nikdy by na žádné nesáhli, nikdy by se k žádnému nepřiblížili víc, než jen na několik kroků. Proto chtěli vesničané kolem jejich domu udělat ohradu z dětských mrtvol. Ale dětí umíralo málo a tak se Slinožrout s Lejnolapem pořád ploužili po okolí. Ženy pak tloukly své muže holemi do břicha, aby se oba ošklivci běželi schovat domů před bouřkou.

    Toho slunečného dne se vydal na pochůzku pouze Lejnolap, Slinožrout zůstal doma. Lejnolap po špičkách došel až k prvním domům, když ho spatřilo jedno umazané dítě. Hned spustilo křik.
    „Lejnolap je tady! Lejnolap je tady!“
    Ženy začaly tlouct své manžely, Lejnolap náhle nevěděl, kam se vrtnout. Jeden muž ale měl ještě od minulého výprasku břicho celé modré, rány se mu špatně hojily. Křičel a prosil,
    až nakonec bolest nevydržel a otočil zadkem nahoru. Lejnolap uslyšel ticho, které kolem mužova domu náhle zavládlo, rozeběhl se a sebral to, pro co přišel. V tu chvíli muž i žena velmi zesmutněli. Když totiž Lejnolap někomu vybere hnojiště, nechá na něm ležet nuzný rok. Do příštího léta těm lidem umřeli tři děti hladem.

    Lejnolap se vrátil domů a pochvaloval si, jak velkou kořist nese ve vaku. Slinožrout na něj závistivě hleděl. Pak ale dostal nápad. Podtrhl Lejnolapovi nohy, sebral mu vak a vyskočil s ním na trám pod stropem. Lejnolap zuřil, vrčel a skákal, nikdy ale nemohl vyskočit tak vysoko, jako Slinožrout. Měl totiž jednu nohu kratší, takže při skákání přepadával na stranu. Slinožrout se nahoře smál, pak si uvázal kus lejna na svůj jediný pramen vlasů a začal jej spouštět dolů. Spustil ho dolů. Vytáhl nahoru. Spustil dolů. Vytáhl nahoru. Lejnolap seděl pod trámem, díval se, jak se jeho pochoutka houpe ve vzduchu a dostal na ni takovou chuť, že se mu spustily sliny. Slinožrout dál houpal lejnem ve vzduchu. Když byla slin na podlaze už celá kaluž, vrátil Slinožrout lejno do vaku a mrštil vakem ze dveří. Lejnolap vyrazil za potravou. Slinožrout seskočil dolů a začal jíst sliny. Byly hořké, ale snědl je všechny. Tak se nacpal,
    až se nemohl hýbat. Jen ležel na zádech, funěl a hladil si pupek.

    Večer se do domu vrátil Lejnolap - tak dlouho mu trvalo, než svůj vak dohonil. Právě dojídal poslední výkal, břicho měl jak balón. Svalil se na zem vedle Slinožrouta a chvíli funěli spolu. Pak Lejnolap natáhl ruku a štípl Slinožrouta do ucha.
    „To máš za to, žes mi vzal vak!“
    Slinožrout natáhl ruku a štípl Lejnolapa.
    „A to máš za to, žes měl hořké sliny!“

    Tak tam vedle sebe leželi a štípali se celou noc.
    RICARDERON
    RICARDERON --- ---

    Bublinky, 12.7.2006

    ...

    Mezi prsty, těmi hrozinkami,
    kutálejí se zrnka písku.
    Ledabyle se převalují
    roztoužena dnešním Sluncem.
    Tím samým jako kdysi.

    Je to dávno a mlékem zalito
    a přeci se táži:
    "Nač ustřihla sis vlasy, Lolito?
    Bolí to?"

    NATASHA
    NATASHA --- ---
    ZMYJKA, 11.7.2006

    Vždycky když bloudím -
    dnes se Řásnovka zalyká horkem i v noci
    - rozžíhám lampu.

    Jenže pak se ke mně slétají můry -
    na zdi Anežského kláštera se oběsily kaštany
    - a já nevím, jak je zahnat.

    Nech mě čekat ve tmě.
    Copak nestačí, že jsem slepá?
    Nebudu spát.
    UNSEEN
    UNSEEN --- ---
    PETR36

    VĚSTONICKÝ ROD

    Krev touhou zdivočelá
    mi buší do tepen,
    jako by zpátky chtěla,
    kde kdysi žil můj kmen.

    Kde ženy bezejmenné
    k plnosti zrály tak,
    že muži mého kmene
    je měli za zázrak.

    Nemohu nebýt z oné krve,
    jež bříšky prstů napoprvé
    do vlhké hlíny vsákla se,

    aby v ní probudila krásu.
    Jsme dosud zde – lid dávných časů,
    toužící (marně) po kráse…
    FIN
    FIN --- ---
    tohle je sice z emotivní poezie, ale...

    JOSEF_K 2.7.2006

    Vezem se noční tramvají.
    V hlavě už nemám skoro nic.
    Tvou stanicí jsou Olšany,
    to já jedu až do Bohnic.

    JOSEF_K 4.7.2006

    Do dýmky nacpu si nejtvrdší tabák,
    pomalu zapálím a zařvu jak na lesy:
    "Dejte mi někdo už, sakra, ten špagát!!
    Jsem tady k ničemu a chci se oběsit."
    NATASHA
    NATASHA --- ---
    HANNA
    29.6.2006


    Vdechni mě,
    naplň se mnou po hrdlo,
    vlij si mě do žil.

    Na den, na měsíc, na rok.
    Zamkni mě v sobě.

    Než se mnou začneš dusit,
    přes zuby mě cedit,
    krvavým klíčem smáčet zámky,
    vzpomeň si na ten okamžik,
    na ten pocit.

    (29. 6., Praha)
    RICARDERON
    RICARDERON --- ---

    Natasha
    Až zmedovím

    Vane mi do zad
    Ještě den
    Ještě se slunce ke mně zná

    S vodou mě mělo
    Do trojky
    Rumělka padla na oltář
    Rakovině kůže

    Až zmedovím
    Až se bílé bělmo
    K léčce zmůže

    Pak ulovím si snad
    K natírání zad -

    (A vím
    Že už je bezbranný
    Je bez faktoru ochrany)

    Pak ulovím si muže

    RICARDERON
    RICARDERON --- ---

    Unseen

    26.06.06

    do vrší splétat pruty soli
    v šupinách lapat po dechu

    z cév bordó brože cizelovat

    laskat pleť vlašských ořechů
    zlomeným nehtem - stud se schová
    za řasy
    za nůž
    za cokoli

    rány se hojí
    rána bolí

    FIN
    FIN --- ---
    tak na téhle básni je pozoruhodné, že ji autor považoval za úlet a podle toho ji i umístil - a jak už to tak bývá, nechtěně se (dmsm) povedlo víc, než leckdy bývá u chtěného...

    RICARDERON 11. 6. 2006


    Jojo,
    až budu píchat tu maminu,
    tu která jezdí na Unhošť do plyšový chatky
    svejch chátrajících rodičů,
    který by raděj byli na Bahamách
    ale dožívaj svoje životy někde u Kladna,
    tak až budu píchat tu maminu dvou dětí,
    která je dcera už na čtyřicet let
    a vnoučata povila s prvnim nadějnym,
    ztracenym případem,
    kterej jí bil a jednou rukou vodšoupával
    všecku tu hmotu, kterou vypotila
    u plotny s dvěma harantama,
    kterejm budu dělat tátu,
    tak to si sakra užiju.

    Budu sedět s nohama nahoře,
    a proto že jí netluču
    bude mi snášet modrý z nebe
    za to, že ty její malý hajzlíky poplácám po temeni
    a blahosklonně se usměju, když mladší zlatíčko urve
    křídlo mouše
    a ten starší grázl bude střílet po veverkách
    tak za to budu konečně Bůh

    Po všem tom pinožení a hrabání se v bahně
    abych našel to Zrno
    tak po tom všem budu Bůh
    i za to, že mi stojí jednou za uherskej rok
    a dvakrát tejdně vynesu smetí

    Když pak jednou za uherskej rok vezmu do ruky tužku a papír
    tak ona se zasněně usměje
    a na hádající se ratolesti pronese tím didaktickým hlasem
    "Tiše, Ricardo tvoří," bude mi jedno
    uplně šuma fuk,
    že ti šmejdi čuměj, jako by jim do huby nasypali červy,
    že soused deset metrů ode mě
    vysává jinou plyšovou chatu
    doupě neřesti a semeniště hříchu z roku kámen
    Bude mi ukradenej sádrovej prťajzlík
    nebo cigán
    kterýho skorotchán přibetonoval v minulým tisícletí do trávníku
    Bude mi šumák všecko kolem

    Protože až to dopíšu
    dostanu teplý kakao a pohladí mě po vlasech
    a snim všechnu tu hmotu,
    kterou vyprodukovala u plotny,
    i když to, co jsem napsal, bude uplně nejhorší lejno
    který kdo po papíře rozmazal,
    protože já budu píchat maminu.

    Tu maminu vod dvou dětí
    kterou sem utáh na vařenou nudli
    nudy
    FIN
    FIN --- ---
    CORWEX 14. 6. 2006
    Domov


    Prosklené životy
    věrné reproduktory stěn
    citlivé seismografy
    v ústech starých žen
    televizní ticho večerů
    v nejdiskrétněji přenášeném šeru

    Stažené z oblohy
    zuřivé slunce
    celou noc západ
    v sítích lamp
    NATASHA
    NATASHA --- ---
    MAEROR, 7.6.2006

    PŮL CESTY

    Narychlo do másla zakrojím ti vzkaz -
    Až vstaneš
    Budu jen několik mělkých rýh
    Vedoucích napříč přes ráno

    Žijeme samá nedokonavá slovesa
    Těžce se probouzíme dnes
    K něčemu krásnému

    NATASHA
    NATASHA --- ---
    ZMYJKA, 9.6.2006

    Smířená

    Zlomená nadvakrát -
    v kříži
    a v kolenou.

    Od kostí stoupá chlad,
    prorůstám zemí...

    To nekořením.

    Kamením od vnitřností -
    játra,
    pak srdce.

    Až do mne vytesají jméno,
    stanu se náhrobkem.
    RICARDERON
    RICARDERON --- ---

    Hanna

    Jsem falešná hráčka
    durové variace na Lolitu.

    Spěšná rezonance
    a rudý otisk rtů
    na bílých klávesách.

    Vážení posluchači,
    vypněte mou reality show,
    vždyť vydat se neumím
    ani papíru.

    Kliknutím sem můžete změnit nastavení reklam