MAEROR --- --- 23:41:42 10.5.2016

…

po přestěhování jsou
květináče ještě nezorané
zapadá do nich večer
bezhlesý
a s dřevnatými kořeny

ještě jíme rukama
vymýšlíme si budoucnost:
někde tu musí být
úplně všechno
naděje v krabicích od banánů

někde tu pod schody musí být
prázdná schránka
s dýchacími otvory u dna

NEMESIS --- --- 22:29:41 25.12.2015



Vánoce v Petrovicích

Kořeny lip dole u hřbitova
jsou křehké jak nohy ploštice
jako dno skříně do které ses schoval
jak klidná chvilka u nás v trafice

A přece tu nic pevnějšího není
- neb unesou i tlapy Bářiny
A ploštice v nich vždycky po setmění
všem petrovickým měří vteřiny.

RICARDERON --- --- 13:03:48 14.12.2015

Smutným svědkem nové stovky
mizející za pivo

Zapomenuté uvozovky
hned v prvním verši

Blátivo
a zima k tomu
a daleký ten kousek domů

Vědomě vzpřímen
nakřivo

VINCENT_BU, 6.6.2015

Fialová

Za kopcem určitě bude les
a kus louky
ale nepotřebuji to vidět, dnes už nepotřebuji

Určitě i tohle je krajina
v níž tvé prsty připomínají jabloňové větve;
opadávající rez — kdo by si bral do postele
skládku sedaček, umyvadel
kachliček a topení?

Vždyť i v tobě už si rozklad bělí zuby
buňky drží na neznámý povel

A přece jsi krásná, obloha před soumrakem
podkroví nachystané k hoření
první jiskry, první hvězda
rozžíhaný pruh nad obzorem —

Slíbil jsem, že nebudu klepat na spící
cizokrajné květy…

NATASHA, 5.2.2015

Má dcera pochoduje lesem



I.

Má dcera pochoduje lesem. Nemůže po svých, proto

používá mé nohy, mé oči a můj strach. Ve větvích

mizí její hlas, i volání za zaběhnutým jezevčíkem.

Jsme tu samy. Samy a listopad.



II.

Nejsme tu vůbec samy. Má dcera všechno vidí, ukazuje prstem

skrz poloshnilé šaty keřů, do mlh ve zcepenělém mlází.

Tam nějaký trumpetista vyluzuje skřele, duběnky a pozdní

podhoubí. Tito všichni poté diskutují; přesně ve tři odpoledne.

Pokouším se omládnout.



III.

Pokouším se omládnout, nejde to, má dcera pochoduje

lesem, její prstoklad na madle vábí ohrožené druhy.

Kam ses poděl, pitomečku s cigaretou? Les snese

tyto pokusy, ale divák dáví. Z nutnosti zpívám.



IV.

Z nutnosti zpívám, má dcera pochoduje lesem,

na této lavičce sedím pokaždé, když spí. Pokaždé

je slovo nakažlivé chuti. Přidáš si pokaždé,

kašlaje na špek na břiše.



V.

Má dcera v lese spí. Sedím na jiném místě. Hladina

je mrtvá, zato tajuplný dům ožívá. Jednou tu kdosi

bude domácí, zatím garden smrdí listím.

Zpod nového plotu se vynořují nory. Krteček

a kamarádi. Z nutnosti kreslím kroky do rozmoklé země.



VI.

Není možné lhát: ten les je malý. Každý chlap

ho krikeťákem přehodí, jen nemít plné ruce handsfree.

Má dcera pochoduje lesem, říkám: les jejích snů

je bezedný; říkám, hovořím, rukama mávám.

Má dcera v lese spí.

JANEQ, 2.2.2015


tak aspoň se
shodneme na Proustovi
že nemá cenu hlídat ceny
dalších myslitelů

viděla jsi nás odplouvat
mě a lodě
táhneme za vranami do Malmö

důrazně odmítám šoustání
za účelem kompromisu v našich debatách
důrazně odmítám Prousta
jako mírotvůrce dnešního rána.

OKEYA, 18.1.2015



odlehly mrazy

takovou zimu mám rád
prostovlasou
všude klid
jen vítr skřípá na starou ceduli

a Polabí se mi otírá o nohy

MAEROR --- --- 22:06:07 16.4.2013
poslouchám tvůj dech

18:04

poslouchám tvůj dech

jdu v jeho stopách
odvalovaným šerem
šátrajícíma rukama

pod každou vrstvou
kterou svléknu
obnažím další otisky
jako po převržených trilobitech
nebo alespoň vím
jak jejich nalezení
způsobit


21:27

poslouchám tvůj dech

sedím ti v tříslech
vonících thajskou kuchyní
přivíráš oči
a rozčiluješ se
nad mým uhýbáním

ještě ne
říkáš přitom
ještě není čas na rybu s břichem
plným snů
v rýžovém papíře

ale ucho je zvědavé a touží


23:03

poslouchám tvůj dech

zkřehlá
pokrčená slova
těsně před začátkem parku

za tvými zády
dotýkám se bodu
bolesti
hranice
z obou stran jinak měřené


02:29

poslouchám tvůj dech

sedíš mi v slabinách
a já tě
dlouhými prsty rozděluji:
ňadra liškám
stehna krkavcům

vím kudy vést řez
a vzrušená
že mluvíš jinak

sním o všech dravcích
které umím namalovat
nebo sám
předvést
v kostýmu se zjančenou krví


3:15

poslouchám tvůj dech

zrcátkem k ústům
každou chvíli se přesvědčuji

otázky
dvě minulé otázky jak voda v uchu
k nevytřepání
ani když je převalím
z boku na bok

jaké to asi je...?


15:06

poslouchám tvůj dech

říkáš mi
mysli víc na sebe

ale
ono nelze na sebe myslet víc než
právě k tobě
když přibližuji sen
rozparkem
zažloutlého dne

ze stromu visící

na svislém břevnu vyschlá víra
na vodorovném naděje
zpěv hřebů v kloubech netopýra
vyznání vlků, závěje

horečka hranic slunovratu
pod bílým sněhem sivý stín
zoufalství zkulo si zbroj z plátů
hladové modly vlastních vin

sám sobě bohem, soudcem, vším...

Unseen

NATASHA, 19.9.2012

***

Zabrala nejlepší pohovku
u největšího stolu
v kavárně.

Zarputile hledí
do desky stolu,
ignoruje šípy výčitek,
jimiž se hemží trnož
i lenoch.
Neslušně olizuje lžičku.

Slečno, bude vás ještě víc?

Ale na takové otázky
v tomto světě opravdu nejsou
odpovědi.

RICARDERON, 16.8.2012

…
Když jsme se sestěhovali
pořádali jsme závody
rychlovarných konvic
a topinkovačů

sedělas vždycky na lince
se sklenkou mávala nad hlavou
a křičela Moulinex Moulinex

já drmolil mantru Eta Eta
a ještě teď mi řvou hlavou
žlutí ptáci

…
V kuchyni jsme měli dvě židle
jen dvě židle protože
kuchyň byla naše
návštěvy jsi do ní nepouštěla
a já s nimi potom trucoval
na zemi v obýváku

…
Koupelnu jsi proměnila v úplný lázně
ale tak trochu pro ženský
od tý doby jsem se jen sprchoval
a holil se jen v rychlosti
ty sis pak vždycky stěžovala
že píchám

…
V létě jsme vždycky chodili pozdě
v práci to nikomu nevadilo
a já už nemůžu nikdy snídat někde venku

…
Žebra jsou dvířka
košíku na piknik
ve kterém nechybí
cigarety
nůž
zápalky
ani kamení

žebra jsou křídla žlutých ptáků
kteří nevzlétnou