Přecházím přes silnici: na druhém chodníku osvětluje jediná plynová lampa, jako maják na nejzazším výběžku země, místy poškozený a rozebraný dřevěný plot. Na laťkách jsou ještě přilepené kusy plakátů. Krásná tvář zkřivená nenávistí na zeleném pozadí je roztržená do hvězdy; pod nos jí někdo přikreslil zakroucený knír. Na dalším cáru lze ještě rozluštit slovo „čistotné", vytištěné bílými písmeny, z nichž kapou červené kapky, snad kapky krve. Je možné, že tvář a slovo byly původně na jednom a témž plakátu. Teď je plakát rozkouskován, zmizely prosté a záměrné spoje, jež je sjednocovaly, vytvořila se však jiná jednota mezi těmi zkřivenými ústy, kapkami krve, bílými písmeny a koncovkou „né": vypadá to, jako by se zločinná, neutuchající vášeň pokoušela vyjádřit se těmi záhadnými znaky. Mezi laťkami jsou vidět zářící světla železnice. Na dřevěný plot navazuje dlouhá zeď. Zeď bez otvorů, bez dveří, bez oken, která končí po dvou stech metrů u nějakého domu. Dostal jsem se za akční rádius pouliční lampy; vstupuji do černé díry. Když vidím, jak mi u nohou stín splývá s temnotou, mám dojem, že se nořím do ledové vody.
Nevolnost zůstala tam, v žlutém světle. Jsem šťasten: ten chlad je tak čistý, tak čistá je noc; nejsem snad i já vlna ledového vzduchu? Nemít krev, nemít mízu, nemít maso. Téci tím dlouhým kanálem k bledému světlu na konci. Být jen chlad.
Jsou tu lidé. Dva stíny. Proč museli přijít právě sem? Je to drobná žena, vlekoucí za rukáv muže. Mluví rychle a tlumeně. Nerozumím, co říká, to pro ten vítr.
„Tak už zavři hubu!" říká muž.
Žena mluví dál. Náhle ji muž odstrčí. Dívají se na sebe, váhají, pak muž vrazí ruce do kapes a bez ohlédnutí odchází.
Muž zmizel. Od té ženy mě už dělí sotva tři metry. Náhle ji začínají drásat chraplavé a vážné zvuky, odtrhují se od ní a s neobyčejnou prudkostí zaplňují celou ulici.
„Karle, prosím tě, víš, co jsem ti říkala? Vrať se, Karle, mám toho až po krk, jsem tak nešťastná!"
Procházím tak blízko ní, že bych se jí mohl dotknout. Je to... Ale jak uvěřit, že to rozpálené tělo, ten obličej vyzařující bolest...? Poznávám však šátek, kabát a velké, vínově červené mateřské znaménko na pravé ruce; je to ona, je to Lucie, naše pokojská. Neodvažuji se nabídnout jí podporu, musí však vědět, že o ni může v případě potřeby požádat: pomalu procházím kolem ní a dívám se na ni. Upírá na mne oči, asi mě však nevidí; zdá se, že se ve svém utrpení nepoznává. Udělám několik kroků. Otáčím se... Ano, je to ona, je to Lucie. Ale proměněná, celá bez sebe, trpí s šílenou velkorysostí. Závidím jí. Stojí tam úplně rovně s rozpřaženýma rukama, jako by očekávala stigmata; otevírá ústa, dusí se. Mám dojem, že zdi po obou stranách ulice vyrostly, že se přiblížily, že je Lucie na dně studny. Několik okamžiků: čekám, mám strach, že nehybná upadne: je příliš hubeňoučká, aby mohla snášet takovou nezvyklou bolest. Nehýbe se však, vypadá jako z nerostu, přesně jako celé její okolí. Chvilku uvažuji, zda jsem se v ní nespletl, zda se mi tu náhle nezjevila její pravá podstata...
Lucie malinko zavzdychá. Zvedá ruku ke krku a do široka otevírá udivené oči. Ne, sílu snášet takové utrpení nečerpá ze sebe. Přichází zvenčí... je to tenhle bulvár. Člověk by ji měl popadnout za ramena, odvést na světlo, mezi lidi, do něžných a růžových ulic: tam se nedá tak silně trpět; změkla by, vrátil by se jí pozitivní vzhled a obvyklá úroveň jejího utrpení.
Obracím se k ní zády. Když se to tak vezme, má štěstí. Já jsem už tři roky příliš klidný. Nemohu už nic přijímat od těch tragických samot, leda trochu prázdné čistoty. Odcházím.