Co nevidět se ozve refrén: ten mám obzvlášť rád a taky to, jak se náhle vrhá vpřed, jako skála proti moři. Zatím hraje jazz; nemá to melodii, jen noty, tisíce drobných záchvěvů. Neznají odpočinek, neoblomný řád je přivádí na svět a ničí, nikdy jim nenechá možnost, aby se vzchopily a existovaly samy pro sebe, utíkají, spěchají, cestou mě suše udeří a hynou, rád bych je zadržel, jenže dobře vím, že kdybych jednu z nich zadržel, zůstal by mi v prstech jen odporný, umdlévající zvuk. Musím přijmout jejich smrt; musím dokonce tu smrt chtít: znám jen málo tak trpkých a zároveň tak silných dojmů.
Začínám se zahřívat a cítit se šťastný. To není ještě nic zvláštního, jen drobné štěstí: rozprostírá se na dně lepkavé louže, na dně našeho času — času fialových šlí a zborcených lavic —, skládá se ze širokých a měkkých okamžiků, jež se na okrajích zvětšují jako skvrna od oleje. Sotva se zrodí, hned je staré, zdá se mi, že je znám už dvacet let.
Je ještě jiné štěstí: venku, je tam ta ocelová páska, úzké trvání hudby, jež přetíná náš čas od kraje do kraje, odmítá ho a roztrhává krátkými suchými špičkami; je ještě jiný čas.
Ještě několik vteřin a černoška začne zpívat. Vypadá to nevyhnutelně, tak silná je totiž nezbytnost té hudby: nic ji nemůže přerušit, nic, co přichází z času, v němž svět ztroskotal; přestane sama, podle řádu. Především proto miluji ten krásný hlas: nikoliv pro jeho mohutnost či smutek, ale protože to je událost, kterou připravovalo z takové dálky tolik not a ty umíraly, aby se mohl zrodit. Přesto jsem neklidný; stačí tak málo, aby se deska zastavila: aby prasklo pero, aby si bratranec Adolf něco vzal do hlavy. Je to divné, je to dojemné, že tato tvrdost je tak křehká. Noc ji nemůže přerušit a cokoliv ji může zlomit. Zahynul poslední akord. V nastávajícím krátkém tichu silně cítím, že je to tu, že se něco stalo. Ticho.