Seděl jsem ve svým bytě. Byla horká letní noc a já jsem se cítil mrtvě. Vyšel jsem ze dveří a kráčel po ulici. Většina rodinek měla po večeři a koukala do svých bedýnek. Došel jsem na bulvár. Přes ulici byl místní bar, staromódní barák s barem postavený ze dřeva, zelený a bílý. Vešel jsem dovnitř.
Protože jsem v barech strávil skoro celý život, úplně jsem pro ně ztratil cit. Když jsem chtěl něco k pití, koupil jsem to obvykle v obchodě, vzal si to domů a vypil sám.
Vešel jsem dovnitř a našel si stoličku dál od osazenstva. Nebyl jsem nesvůj, jen jsem se cítil trochu mimo. Jenže, když se mi zachtělo jít ven, nebylo kam jinam zajít. V naší společnosti je většina zajímavých míst, kam se dá zajít, buď protizákonná, anebo velmi drahá.
Poručil jsem si pivo a zapálil cigaretu. Byl to prostě jeden z místních barů. Všichni se znali. Vykládali sprosté vtipy a koukali na televizi. Byla tam jediná žena, stará, v černých šatech a rezavé paruce. Měla na sobě tucet náramků a znovu a znovu si zapalovala cigaretu. Zatoužil jsem vrátit se do svého pokoje a rozhodl jsem se, že tam odejdu, jakmile dopiju pivo.
Objevil se nějaký muž a sedl si na stoličku vedle mě. Nepodíval jsem se, nebyl jsem zvědavý, ale podle hlasu jsem odhadoval, že by mohl být stejně starý jako já. V baru ho znali. Barman mu říkal jménem a pár štamgastů ho pozdravilo. Seděl vedle mě se svým pivem asi tři nebo čtyři minuty, pak mě oslovil: „Zdar, jak to de?"
„Dobře."
„Seš tady novej?"
„Ne."
„Ještě jsem tě tady neviděl."
Neodpověděl jsem.
„Seš z Los Angeles?" zeptal se.
„Většinou."
„Myslíš, že to Ulejváci letos dokážou?"
„Ne."
„Ty nemáš rád Ulejváky?"
„Ne."
„A koho máš rád?"
„Nikoho. Nemám rád baseball."
„Co máš rád?"
„Box. Koridu."
„Korida je krutá."
,Jo, všechno je krutý, když prohráváš."
„Jenomže ten bejk nemá šanci."
,,Nikdo z nás ji nemá."
„Ty seš pořádnej reptal. Věříš v Boha?"
„Ne v takovýho jako ty."
„A v jakýho?"
„Nejsem si jist."
„Chodím do kostela, co si pamatuju."
Neodpověděl jsem.
„Můžu ti koupit pivo?" zeptal se.
„Jasně."
Dorazilo pivo.
„Četls dneska noviny?" pokračoval
„Jo."
„Četls o těch padesáti malých holkách, který uhořely bostonským sirotčinci?"
„Jo."
„To bylo hrozný, že?"
„Asi jo."
„Asi jo?"
„Jo."
„Ty to nevíš? "
„Kdybych tam byl, předpokládám, že by to pro mě byla do konce života noční můra. Ale když o tom jenom čteš v novinách, tak je to jiný."
„To ti není líto těch padesáti malých holek, který uhořely? Visely z oken a křičely."
„Asi to bylo hrozný. Jenomže to byl jenom novinovej titulek, článek. Já jsem o tom opravdu moc nepřemýšlel. Otočil jsem stránku."
„To chceš říct, žes nic necítil?"
„Ani ne."
Chvíli seděl a upíjel pivo. Pak se rozkřičel: „Hej, tady je chlápek, kterej tvrdí, že necítil absolutně nic, když četl o těch padesáti malých osiřených holkách, co uhořely v Bostonu!"
Objednal jsem si u barmana další pivo pro sebe. Přisunul ke mně sklenici s odporem. Dva mladíci hráli kulečník. Ten mladší, urostlý hoch v bílém tričku, položil svoje tágo a šel ke mně. Stál za mnou a nasával vzduch do plic, aby se mu zvětšil hrudník.
„Tohle je príma bar. Kretény tady netrpíme. Takový zkopeme do zadku a vytřískáme z nich duši, vytřískáme z nich život!"
Cítil jsem, jak za mnou stojí. Zvedl jsem svou láhev piva, nalil si do sklenice, vypil to a zapálil si cigaretu. Moje ruka byla perfektně pevná. Chvíli tam stál a nakonec se vrátil ke kulečníku.
Muž, který seděl vedle mě, slezl ze stoličky a odešel.
„Ten hajzl je proti všemu," slyšel jsem ho říkat. „Nenávidí lidi."
„Kdybych byla chlap," ozvala se ta žena v rezavé paruce, „donutila bych ho, aby prosil o milost. Nesnáším sviňáky, jako je on."
„Takhle mluví lidi jako Hitler," přidal se kdosi.
„Absolutně nesnášenliví rváči."
Vypil jsem pivo a poručil si další. Dva mladíci hráli dál kulečník. Někteří odešli a poznámky o mě postupně utichaly, až na tu ženu v rezavé paruce. Byla opilá.
„Hovado, hovado... seš absolutní hovado! Smrdíš jak žumpa Se vsadím, že taky nenávidíš svou vlast, že jo? Svou vlast a svou matku a všechny ostatní. Znám takový! Hovada, ubohý, zbabělý hovada!"
Nakonec o půl druhé ráno odešla. Jeden z hochů, co hráli kulečník, zmizel. Kluk v bílém tričku si sedl na konec baru a mluvil s tím chlapem, co mi koupil pivo. Za pět minut dvě jsem se pomalu zvedl a šel ven.
Nikdo mě nesledoval. Přešel jsem bulvár a našel svou ulici. Světla v domech a bytech byla zhasnutá. Našel jsem svůj dvorek. Otevřel jsem dveře a vešel dovnitř. V lednici bylo jedno pivo. Otevřel jsem ho a vypil.
Potom jsem se svlékl, šel do koupelny, vymočil se, vyčistil zuby, zhasnul světlo, šel k posteli, vlezl do ní a usnul.